Na konci listopadu vyrazila malá a velmi odvážná skupina na sever do Jeseníků, kde na ně čekal víkend v drsných podmínkách na chatě se jménem „Zaječí skok“, kde lišky dávají dobrou noc, kde se topí ve starých kachlových kamnech, kde se svítí petrolejkou a pro vodu se musí jít k půl kilometru vzdálené studánce, tedy samozřejmě pokud nezamrzne. Stejně jako v loňském roce byl počátek akce stanoven na hlavní vlakové nádraží v Olomouci, odkud jsme se pak vydali směr Šumperk a dále Bělá pod Pradědem, odkud se pak již dále pokračovalo pěšky s batohy na zádech směr neznámo kam. Postupovali jsme vesnicí Bělá, kterou pár měsíců zpátky stihl těžký osud v podobě povodní, až po směrovku s nápisem „Hřbitov Borek“ od které jsme již pokračovali do temného lesa, zatím ještě po neudržované asfaltce. Po pár set metrech jsme cestu opustili a dále pokračovali po neznačené lesní pěšině směr Kamzičí skála a Zaječí skok, kde jsme měli strávit další den a půl. Vyšlapaná pěšina se po krátké chvíli začala ztrácet pod nánosy čerstvého sněhu, který se nám navíc pomalu snášel na čepice a za také za krk, jako odpověď na všechny malověrní poznámky typu „A kde jsou jako ty dva metry sněhu, co nám slibovali? To jsme si jako neobjednali!“
Cesta se nám definitivně ztratila asi 2 km od chaty, uprostřed hlubokého lesa. Chvíli jsme zvažovali variantu, že bychom po vzoru slavných průzkumníků Hanse a Grety, v češtině familiárně překládaných jako Jeníček a Mařenka, vyšplhali na některý z okolních stromů a rozhlédli se po okolí. Od tohoto nápadu jsme však upustili, neboť všichni dobře víme, jaké pofidérní stavení se jim takto podařilo objevit. Místo toho jsme využili hanáckého navigačního systému „Gde proboha su“, zkráceně GPS, a s její pomocí jsme se brzy dostali na zpevněnou lesní cestu, po které jsme se již rychle dostali do kýženého cíle.
Na chatě na nás již čekala druhá část výpravy, která se dopravovala z Prahy po vlastní ose a na chatu dorazila chvilku před námi. Okenice Zaječího skoku umě zdobil nápis „DLAŽKA TU BYLA“, doplněný o stylový symbol Dlažky. Po ubytování a řádném vytopení obou pokojů jsme se vrhli na společnou přípravu česnečky a pak se zpívalo a hrálo na kytaru za pomoci živého kapodastru v podobě páně Kozelníka... no a taky se povídalo, a to až do pozdních hodin, kdy jsme se všichni odebrali spát.
Následujícího rána jsme se všichni posilnili dobrou snídaní v podobě silného černého čaje, koláčů a chleba s marmeládou, a pak jsme se vyrazili projít po okolí. Podívali jsme se na Kamzičí skálu, udělali pár fotek a pak jsme vyrazili zase dále na vyhlídku pod Videlským sedlem. Než jsme tam ale došli, proběhlo hned několik pokusů (a nutno podotknout že i úspěšných) o vyválení různých členů naší polární výpravy ve sněhu, kluci navíc testovali jak velkou a těžkou sněhovou kouli ještě vydrží led na povrchu kaluže a samozřejmostí je i to, že vzduchem létaly sněhové koule. Po návratu na chatu se venku rozdělal oheň, na kterém se opekly buřty k obědu. Romantickou baštu pod širým nebem kazil pouze narůstající mráz ve spojení s brzkým stmíváním. Díky němu jsme ale měli nádherný výhled na noční oblohu, která zde nezkažená světelným smogem vypadala jako z pohádky. Když už se mráz nedal více vydržet zmizeli jsme všichni opět uvnitř chaty a před hlavním večerním bodem programu, kterým byl MasterChef Sever 2.0, nás ještě čekali tradiční „Jedlíci čokolády“, do kterých se tentokrát zapojila i Agi. My ostatní jsme hlídali dodržování pravidel a neskutečně jsme se bavili, a to hlavně ve chvíli, kdy na scénu přiběhl Tom, který se při oblékání do mikiny zamotal, a pak zoufale volal o pomoc způsobem „pomoc, já jsem se ztratil!“.
Bohužel každá tabulka čokolády má svůj poslední čtvereček a byť jsme byli vybaveni hned dvěma, tak i přesto brzo padly obě a nám nezbylo, než se přesunou k finální, fenomenální soutěži našeho pobytu. MastechChef Sever 2.0, obdobně jako jeho loňský předchůdce, spočíval v přípravě bramborového guláše. O své místo pod sluncem se zde tentokrát utkaly dva týmy: Šmudlové a Pineapple. Každý tým obdržel své přidělené ingredience, nápovědu v podobě receptu, a pak už vypukl lítý boj. Všude kolem létaly slupky od brambor a vzduch se plnil kyselinou thiosírovou, která se uvolňovala z krájené cibule… zkrátka jedno oko nezůstalo suché, a to ani v hledišti, ani v rámci stage. Netrvalo dlouho a kuchyňka se naplnila vůní smažené cibule, restované uzenky a papriky. Dlouhou dobu vypadalo vše bez jakýchkoliv problémů a vše se zdálo být velmi vyrovnané. Menší nesnáz se sice objevila ve chvíli, kdy jeden z týmů úplně nepochopil, co to znamená „nadrobno“ a tak by se jejich cibule dala vcelku snadno poskládat do původního tvaru za poměrně krátký čas. Větší drama začalo ve chvíli, kdy si Tom spletl sladkou papriku s pálivou a kdy se druhému týmu nedařilo finální dochucení guláše. Oba týmy dlouho laborovaly nad tím, jak své výtvory doladit tak, aby byly dokonalé, a aby od odporné poroty dostali co možná nejlepší hodnocení. Tam přisypali papriku, tu zase pepř či sůl a pak to přišlo… konec soutěže a finální degustace.
Porota se tentokrát skládala celkem ze 4 nezávislých sudí, trpících různě velkou závislostí na dobré kávě. Loňské trio Agi, Angry a Terka bylo pozměněno a porotu letos tvořila skupina Agi, Adel, Terka a Skalda. Mezi hodnocená kritéria patřila chuť, barva a samozřejmě i konzistence připravovaného pokrmu. Lítý a dlouho vyrovnaný boj nakonec skončil nerozhodně, oba guláše byly umě připravené a zahřály na těle i na duši. No na tom těle trošku víc, ale to na věci nic nemění. Dále nezbývalo než si jen v klidu sednout a najíst se. Jako velmi zajímavý osobně vnímám fakt, že jeden z připravených gulášů pálil již od prvního sousta, kdežto u druhého docházelo k postupnému nárůstu intenzity pálivosti. Oba však byly dobře a kvalitně připraveny a nikdo tak netrpěl hlady. Večer pak už dále ubíhal poklidně, kdy si kluci ještě vyběhli ven užít sněhu, kde si takto navečer užili ještě pořádnou koulovačku. Pak už jsme se všichni zachumlali do svých spacáků a šlo se na kutě.
V neděli ráno jsme vstávali brzo, abychom stihli dát chatu zase pěkně do pořádku. Prvně jsme si nachystali společnou snídani a pak jsme se už vrhli na úklid chaty. Bylo potřeba doplnit dřevo, vymést kamna, vyvětrat a vymést pokoje, no prostě klasika. Nejvíc zabrat nám dalo umytí nádobí po večerních guláších. Kdo jste nikdy nevymýval zaschlý guláš pomocí ledového sněhu, vřele doporučuji, stojí to za to! No a pak, když bylo vše hotovo, jsme nahodili batohy na záda a vyrazili zpět směr civilizace. Naše kroky nás vedly zpět do Bělé, odkud jsme se autobusem dopravili do Šumperku, a pak už zase dál na vlakem. Cestou do Šumperku nás bylo o jednoho navíc. Domluvili jsme se s Adel, že si Kozlíka zase přebere až na Šumperském nádraží a on že tak s námi bude moci být o chvilku déle. Na nádraží jsme se s nimi tedy všichni rozloučili a dál pokračovali zase v původním počtu, vybaveni jablky a tatrankami jakožto poslední severskou svačinou…
Tak a zde končí náš Sever No.2. Byla to skvělá akce a jsem rád, že se nám ji i letos podařilo uspořádat. Ta hromada sněhu, výhled ze Zaječí hory a Kamzičí skály za to rozhodně stály a stejně i večerní hvězdná obloha, hraní na kytaru či vaření guláše. Povedlo se nám to a já doufám, že se takto za rok potkáme znovu. Díky lidi! Díky všem, co to pomohli připravit a také těm, co se s námi na daleký sever nebáli vypravit.
Mějte se, jak chcete, hlavně fajn a nezapomeňte se do příště polepšit… najděte si něco co vás zaujme a v tom se zlepšete 😊.
Severu zdar!
Skalda
 

 
Na Sever! No.2 – Pohledem Terky
Po roce je zase čas povyprávět příběh několika mladých dobrodruhů, jenž se odvážně vydali na Sever. Naše cesty se opět setkaly na olomouckém nádraží před prodejnou pizzy. Pak už jsme vyjeli směr Šumperk. Na tamním autobusovém nádraží vyfasoval každý účastník svou bramboru, o kterou se měl co nejlépe starat, než skončí v guláši (ta brambora, ne účastník). Krosny naházeny do prostoru s cedulí „Zde není místo pro zavazadla,“ brambory řádně připoutané a my pokračovali dál a dál na Sever, až do Bělé pod Pradědem. I když ve vesnici nebylo po sněhu ani stopy a Vojta chtěl výpravu reklamovat, protože se mu kdosi slíbil dva metry sněhu, navlékli jsme návleky a ostrým tempem vyrazili nahoru do kopců. A stačilo pár nadmořských metrů a sněhové pokrývky začalo přibývat. Kužely čelovek osvětlovaly naši příkrou cestu krpálem, přes potok, po vrstevnici až k Zaječímu pramenu. Všichni jsme vzpomínali na loňský rok a v duchu děkovali, že nikoho nenapadlo jít s kufrem. Od studánky už nám k chatě zbývalo pár set metrů a v touze po teplé česnečce se někteří z nás i rozběhli. Ze zatáčky vykoukla silueta loveckého srubu a na zmrzlých dvířkách bylo vyškrábáno „Dlažka tu byla.“ Honem jsme se natlačili dovnitř, kde nás čekala Áďa, sice s česnečkou teprve v procesu, ale aspoň bylo uvnitř tepleji než venku. Po rychlém zabydlení už došlo na pomoc s přípravou polévky, ale taky na tóny tradiční písně Na sever, takže se chatou rozléhala kytara a sborový zpěv. Když do polévky narvete tři paličky česneku, má fakt grády (a další den dvakrát tolik). Pošmákli jsme všichni pořádně, dozpívali ještě několik písniček a honem se vydali na kutě. Probouzíme se do lehce vychladlé místnosti, což je ale rychle zažehnáno zapálením ohně v kamnech (díky Skaldo ) a po nějaké době se všechny housenky vysoukaly ze spacáků. Posnídali jsme chleba s marmeládou a černý čaj. V sobotu bylo v plánu vytáhnout paty z chaty a obhlédnout okolní lesy za světla. Po cestě se dostalo na sněhovou bitvu, andělíčky či jednorožčí rohy z rampouchů. Úspěšně jsme dobyli Kamzičí skálu, Videlské sedlo a vydali se zpět, směrem k srubu. Po návratu jsem rychle nachystala oheň na opékání špekáčků. Ty se stihly zbaštit opravdu rychle, čemuž se vůbec nedivím. Dobrodruhům na cestách vyhládne. Trošku promrzlí jsme se schovali zpět do vyhřáté chaty a jako dezert si zahráli tradičního jedlíka čokolády. Za zmínku určitě stojí hláška Toma: „Kde jsem…? Já jsem se ztratil“ když se zamotal do velké mikiny. Hru bylo tedy nejen zábavné hrát, ale jen i pozorovat. Čekal nás zlatý hřeb večera. MasterChef Sever 2.0. Týmy Šmudlové a Pineapple poměřily své síly při přípravě pokrmu známého pod názvem bramborový guláš. Po slavnostním zahájení soutěže fanfárou se ihned začalo loupat, krájet či smažit. Pára z hrnců stoupala, ale atmosféra klání se držela v přátelských mezích. Chatou tedy nezněly příkré rozkazy, ale naopak zpěv a smích. Co se finálního rozhodnutí poroty týče, musím poznamenat, že oba guláše byly moc povedené, i přes opakovanou záměnu paprik. Zdlábli jsme je raději rovnou z hrnce, protože už jsme si vyzkoušeli, jak složité je umývat nádobí jen za pomocí sněhu. Následovalo ještě pár dalších písniček. Zde se sluší poděkovat Kozlíkovi za roli zastupujícího kapodastru. A unavení jsme padali do postelí. I přes komplikace v podobě chrupkání do ouška jsme ráno všichni vstali a dali se do chystání snídaně, vaření čaje, balení a doplňování dřeva. A taky samozřejmě umývání nádobí. Guláš jde dolů fakt blbě. Chata se dala do původního stavu, my si udělali ještě rychlou fotku, rozloučili se s chatou a vydali se dolů, do údolí. Cesta při konverzaci o tramvajích rychle ubíhala a postupně mizel okolní sníh. Cestička, na které jsme já i Kozlík velice elegantně upadli, tak už byla pokrytá spíše listím než sněhem. Úspěšně jsme tedy došli dolů do vesnice. Bouda na zastávce vypadala ponuře, čpěla civilizací. A to se mi po víkendu mimo ni vůbec nelíbilo. Ale nebylo nazbyt, autobus přijel, my nastoupili a poskládali se na sedadla i s batohy. Započal návrat do civilizace. I když jízda do Olomouce nebyla krátká a obnášela i jedno přivázání bot k sedadlu a jednu Tatranku v kapsičce, přece jen jednou došla ke svému konci. A s ní celý druhý ročník parádního dobrodružství. Za něj patří dík nejen vedoucím, především Skaldovi za realizaci, ale i všem účastníkům, kteří udělali Sever 2.0 takovým, jakým byl. Skvělým. Úžasným. Tak tedy děkuji a už teď se těším na příště.
Terka

 
Na Sever! No.2 – Ohlédnutí od Agi
Bylo to to nejkrásnější hvězdné nebe, jaké jsem kdy viděla. Obloha černá jako havraní peří a na ní hvězdy zářící tak jasně, že byste podle nich došli až na kraj světa. Takovýto pohled je velmi vzácný a naskytne se vám jen tehdy, jste-li daleko od města a světelného smogu. A já měla to štěstí, že jsem na takovém místě mohla na chvíli být a tiše přemýšlet. Přemýšlet o tom, jaké štěstí mám, když můžu stát pod širým nebem uprostřed lesa, s nohama zabořenýma po kolena ve sněhu. Že můžu spát v chatě bez elektřiny, bez vody, kde se topí dřevem v kamnech a svítí dvěma petrolejkami. Že mám obrovské štěstí, když mám vedle sebe, před sebou nebo za sebou těch několik málo dobrodružných duší, které se nebojí čas od času opustit svůj komfort a směle vyrazí vstříc zážitkům do míst skrytých uprostřed hor jen s batohem na zádech, ve kterém si nesou vše potřebné. Za neslyšného dopadu sněhových vloček na zem se mi koutky rtů zvedly do úsměvu a rychlým mrkáním jsem se pokusila rozehnat slzy dojetí. Jsem vděčná za to, že tahle parta mladých lidí dala šanci toulavému životu tam venku, kde si sami musí obstarat od jídla, přes vodu až po teplo a světlo. Obstáli jste na jedničku, moji milí. Ráda bych vyzvedla kluky za to, jak zodpovědně a bez jediného slůvka se ujali práce se dřevem od štípání, přes nakládání ke kamnům, až po zatápění. Probuzení za zvuku štípání špalků z vedlejší ložnice sice nepatří k nejpříjemnějším, ale zato dokazuje samostatnost jednotky. Velká poklona patří také Zuzce za to, jak pěkně zvládla zapadnout do jinak čistě mužského kolektivu účastníků, a jak se zkušenostmi nasbíranými vloni dokázala perfektně koordinovat svůj kuchařský tým při vaření guláše – jen tak dál, Zuzi, to velení ti jde! Obrovské díky putuje k Terce, která se kromě jiného postarala o vynikající hudební doprovod dlouhých chladných večerů, dále Adél za bezpečnou dopravu sebe, části jednotky a zásob potravin a vody až do chaty, a především Skaldovi za to, že si vzal na ramena tu obrovskou zodpovědnost a celou akci naplánoval a zrealizoval. Až jednou budete stát za mrazivé listopadové noci před srubem Zaječí Skok, budete moci číst deník této výpravy zapsaný mezi hvězdami.
Agi

 
Vzkazy od účastníků
 
Jsem moc ráda, že jsem s vámi i letos mohla jet na Sever. Děkuju za příjemně strávený víkend mimo civilizaci . Moc jsem si to s vámi užila, a těším se na další akci!
Zuzka
 
Ahoj, zase jednou cca po roce jsem si mohl na chvíli odpočinout od městského ruchu a vypadnout do přírody. Byl to nádherný pocit se nadechnout čerstvého vzduchu a vidět všechno zasněžené.
Radek
 
Víkend jsem si náramně užil. Ať už to byla krása Jeseníků či MasterChef Sever, kde dva týmy vařily guláš, nebo zpívání u kytary. Nakonec ten víkend utekl hrozně rychle a byl jsem rád že jsem tam s váma mohl být .
Kozlík
 
Sever! Zkráceně řečeno skvělá příležitost potkat se s dobrými kamarády a vedoucími, které nepotkávám moc často. Skvěle užitý víkend v chatrči uprostřed ničeho. Avšak má to své kouzlo, lépe se spřátelíte s kamarády a cítíte naprostou svobodu. Kamkoli se vydáte, aniž byste věděli, kam jdete, tak vás to dotáhne k nádhernému místu.
Tom