Každý příběh jednou dojde svého konce. To je neměnný fakt, který tady s námi je již od počátku věků. Stejně neměnný fakt je ale i to, že každý příběh musí někde začít. Legenda vypráví o tajemném místě ukrytém v hlubinách Labyrintu Příběhů. Vypráví se, že jde o prastarou pevnost, která za léta a staletí vystřídala již mnoho jmen. Mimo jiné třeba Dračí pevnost, Pevnost Boyard nebo Labyrint Rajnošky… Jméno, které by ale mohlo všechna ostatní spojit a dá se říct i lehce zastřešit, je Pevnost Příběhů. A přesně na tohle místo vedly naše kroky během Velikonoční víkendovky v Rajnochovicích.
Vše začalo příjezdem 15 statečných dobrodruhů ve čtvrtek 17.4.2025 do naší milované táborové základny, no a pak už to jelo jako na mydlený blesk. Hned ze začátku jsme se pěkně rozehřáli zápasem v ovcobalu (kdo neví, o co jde, tak by měl určitě absolvovat nějakou akci s naší partou) a následně jsme byli svědky hádky v místní krčmě U Šilhavého draka. Několik místních se zde popralo o mapu k pokladu, se kterou do putyky přišel čaroděj v šedivém hávu a velikém špičatém klobouku. Dle jeho slov šlo o mapu k prastaré pevnosti v hlubinách Labyrintu, kde by sklepení měla přetékat zlatem a kde z čisté magie vzniká jemná tkanina nových, ještě nevyprávěných příběhů. Než se vůbec kdo stačil nadechnout, byla mapy roztrhána na kusy, které vítr roznesl po širém okolí. Nezbývalo než jednotlivé díly najít a znovu slepit. Že to ale byla mapa kouzelná, tak z jedné byly naráz 3 identické kopie a na všech třech se objevila jména každého, kdo se dotkl alespoň jednoho dílu. Navíc se na každé ze složených map objevil obrázek hořící svíce. Po chvíli přemýšlení pak padl návrh zkusit mapy umístit nad oheň, že by se třeba mohlo ještě něco objevit… Nakonec se sice neobjevilo nic, ale naopak z každé mapy zmizela část jmen a z těch, která zůstala, vznikla vždy jedna družina s cílem dostat se k pokladu. Následovalo překotné získávání vybavení na velké Tržnici dobrodruhů, kde se dá získat prakticky vše, jídlem počínaje a magickými amulety konče… A pak už byla taková tma, že jsme se všichni odebrali do svých ubikací a nechali si zdát o tom, co nám asi další dny přinesou.
Druhého dne jsme dorazili k branám tajemné pevnosti. Její mohutné hradby čněly do výšky a my se nemohli zbavit dojmu, že už jsme ji někde viděli… Už už jsme se chystali vstoupit dovnitř, když vtom se za našimi zády objevila malá postava s velkým svazkem klíčů. Představila se nám jako Paklíč a prý zde svého času sloužil jako klíčník. Pevnost také podle něj měla již mnoho jmen a jedním z nich byl třeba Boyard. V tu chvíli se nám rozsvítilo, protože tohle přece bylo to místo, které jsme již v minulosti navštívili, ale tenkrát by nás nenapadlo, že může být součástí něčeho tak velkého jako je třeba Labyrint příběhů. No svět je malý (relativně) a o náhody v něm není nouze… Paklíč nám následně prozradil, že část pevnosti momentálně obývají lapkové a že její poslední známý pán, lord Boyard, je momentálně nezvěstný, ale že jestli se má někomu podařit ho najít, tak bychom to mohli být zrovna my. Poradil nám, ať prohledáme podhradí a okolí pevnosti a třeba ho najdeme. Jen si máme dát pozor právě na lapky, kteří místu momentálně vládnou. S obezřetností jsme se tedy vydali na průzkum a brzy jsme narazili na několik zajímavých míst. Na jednom jsme našli světélkující runy, na druhém příběh o Pinocchiovi rozstříhaný na kusy, na třetím jakousi starou mapu s dvěma zakroužkovanými body a na posledním jako by odnikud zněla legenda o tom, jak vznikla řeka Juhyně. Mezi tím vším se pohybovali banditi, kteří se vůbec neostýchali nás napadat a snažili se nás vyhnat pryč, což se jim naštěstí nepodařilo. Co se ale naopak podařilo, tak najít místo, kde se Boyard ukrýval. Když jsme si dali dvě a dvě dohromady zjistili jsme, že z run se dá složit slovo „Most“, že v příběhu o Pinocchiovi až příliš často zaznívá slovo „dřevěný“, že Juhyně je řeka, která obtéká celou pevnost, a dva body na mapě označují místo, kde se nachází mosty… Boyard se tedy měl ukrývat na dřevěném mostu přes Juhyni! Okamžitě jsme tam vyrazili, ale bohužel Boyarda jsme nenašli. Zůstal po něm pouze vzkaz o tom, že mu prý byla zima a máme ho hledat u krbu… Tolik k jeho vyhnání z pevnosti.
U krbu pak skutečně seděl nerudně se tvářící muž, který se nám představil jako Boyard a jako právoplatný pán této pevnosti, který se, po tom, co jsme vyplašili všechny lapky, mohl konečně vrátit. Nějaké pochvaly se nám od něj ale nijak zvlášť nedostalo a popravdě jsme si ani nebyli jistí, jestli sám pořádně věděl, o jak důležité místo se jedná. Naše první setkání s ním bylo každopádně ne úplně přívětivé a poměrně rychle nás odeslal do zbytku pevnosti pátrat po nějaké veledůležité knize, kterou rozmetal na kusy výbuch třaskavce, což má být bytost která je snad jakousi pomalu se pohybující houbou, která je schopná vybuchnout, pokud se cítí ohrožena. Jeden třaskavec toho sám o sobě moc neudělá, ale když jich je víc, tak už to prý dovede být horší. No a jeden takový jedinec explodoval poblíž knihy po níž Boyardovo srdce momentálně zatoužilo. Stránky knihy byly bohužel rozmetány po celých hradbách a nám tak nezbývalo než se navázat na lano, které jsme si pořídili ještě na tržnici a začít šplhat. Vzhledem k tomu, že jsme byli velmi zvědaví, o jakou tu knihu to vlastně jde, pustila se část z nás, ti, co zrovna nešplhali po hradbách, do překladu ze zvláštních run, které se nám ale podařilo přeložit pomocí magického svitku. Postupně jsme tak seskládali celou knihu a při překladu jsme zjistili, že jde o recept na Dračí lívance. Někteří z vás jistě již tuší, co následovalo, a stejně jsme to mohli tušit i my, když jsme knihu Boyardovi přinesli… žádal po nás, abychom mu ony lívance připravili. Respektive žádal o to ústy svého pána Paklíč, který si stěžoval, že už dlouho nedostal najíst a že to tak prostě dál nejde. Než jsme se ale pustili do přípravy pokrmu, dostali jsme ještě jeden úkol. Boyard s Paklíčem totiž zatím byli zkontrolovat, v jakém stavu jim pevnost zůstala, a vrátili se poněkud rozrušeni tím, že sklepení je plné právě takových třaskavců, jako byl ten, co rozmetal knihu receptů po hradbách. No a po nás požadovali, jestli bychom nemohli sklepení opatrně vyčistit, a když píši opatrně, tak to tak opravdu i myslím. I jeden špatný pohyb by totiž mohl vést k výbuchu celé pevnosti. Velice opatrně jsme tedy sklepení vyčistili a pak už přišel čas na vaření. Lívance jsme připravili přesně podle receptu, jen skrze deštivé počasí jsme je nemohli připravovat venku na ohništi. Tento problém jsme vyřešili prakticky krbem, u kterého se předtím Boyard nahříval. Na tomto místě musím podotknout, že lívance se všem moc povedly a že Paklíč, a s ním i Boyard, byl na míru spokojený a tetelil se blahem...
Když pak dobře najezení Boyard s Paklíčem odpadli únavou, vydali jsme se prozkoumávat další části pevnosti. Brzy jsme narazili na bránu s masivním kamenným portálem s ještě masivnějším kováním. Otevřít se ji bohužel nedařilo, a navíc se kolem pohybovaly zvláštní temné stíny, které jako by šeptaly náhodné kusy příběhů a které se nás snažily pronásledovat a jakoby odhánět dál od zvláštní brány. Ve zbytku pevnosti se pak s šerem na stěnách začaly vynořovat runové nápisy, které když se přeložily, tak obsahovaly úryvky známých i méně známých příběhů. Po použití magického amuletu se navíc na některých z nich část run rozzářila vlastním vnitřním světlem. Když se pak tyto svítící symboly seřadily na kamenném portále kolem brány, vznikl nápis „Řekni příběh a vejdi“. Brána se ale otevřela až ve chvíli, kdy jsme tuto výzvu zakřičeli nahlas z plných plic. Na druhé straně jsme pak objevili další, doposud ukrytou část tajemné pevnosti s nápisem „Tady je Boyardovo!“…
Další den naší výpravy jsme se vydali prozkoumat vnitřní část starého hradu, který po vyhnání lapků velice rychle ožil novým životem. Za runovou branou jsme v místnosti, která kdysi byla nejspíš honosnou síní, nalezli starého muže s několika balíčky karet. Představil se nám jako otec Fura a nabídl se, že nám přečte z karet příběh, který by nás mohl zajímat. Když jsme souhlasili, otočil první a rázem jsme se ocitli sami v jednom z jeho vyprávění. Vyprávění o tom, co vše se v pevnosti nachází a nacházelo, vyprávění o zdejších lidech a jejich problémech, o cti a zároveň i podvodech, vyprávění, na jehož konci se nám do rukou dostal klíč od hradní věže. No a tam také dále směřovaly naše kroky.
Těsně před věží nás zastavil děsivý zvuk připomínající poplach nebo sirénu. A vskutku tomu tak i bylo. Došlo totiž ke spuštění jednoho z obranných systémů pevnosti, kterými ji kdysi vybavil Boyard. Ten před lety umístil jednoho z malých třaskavců do malé truhličky se střelným prachem s tím, že pokud by se ji někdo pokusil násilím otevřít, vyřeší se problém rychle sám. Třaskavec však za ta léta vyrostl a momentálně by byl schopen svou detonací odpálit do vzduchu půlku pevnosti. Truhličku bylo možné otevřít pouze klíčem, který Boyard uzavřel do kryptexu, od kterého již ale za ta léta bohužel zapomněl heslo. Nechal si však pro takový případ důmyslnou nápovědu, skrze kterou jsme se propracovali k cíli. Heslo bylo velmi rafinované, mazané a hodno i největších myslitelů, jenž kdy žili… znělo „HESLO“. Třaskavce se nám podařilo zneškodnit na poslední chvíli, těsně před výbuchem, ale přece.
Ani napodruhé se nám nepodařilo dostat do věže, od které jsme už rána měli klíče. Boyard nás opět jednou zastavil s tím, že by přece byla škoda pokračovat dál, když jsme si ještě pořádně neprohlédli zbytek pevnosti, a od zamčených dveří nás tak vyhnal na menší orientační závod po zbytku hradu i po jeho okolí. Nutno podotknout, že nás dovnitř nepustil ani potom, co jsme si vše pečlivě prohlédli. Nechtěl nás tam pustit, dokud neprojdeme závěrečným testem znalostí ze všech možných oblastí lidského poznání. Bohužel doteď nikdo z nás netuší, k čemu je nám dobré vědět, kolik schodů na své pouti zdolá dnes již ikonická postava Večerníčka (mimochodem jedná se také o jednu bytost z Labyrintu Příběhů), ale Boyardovi to evidentně důležité přišlo, a tak jsme se do poslední věže a k pokladu dostali až další den ráno.
Když jsme se poslední den naší výpravy setkali na nádvoří, čekal nás pohled na dokořán otevřená vrata brány od věže. Za ní byla menší temná místnůstka a v ní spokojeně oddychovala masivní truhla. Čtete správně, opravdu tam oddychovala truhla. Z pod jejího víka čněly masivní zuby a také odtud trčel velký červený jazyk. Uprostřed víka se pak nacházela petlice s číselným zámkem. Paklíč nám pak sdělil, že není radno si s touto truhlou zahrávat a že se jedná o ono místo, které hledáme. Uvnitř se nachází poklad, pro který jsme přišli a také zárodky nového příběhu. Pokud by se ale někdo pokusil truhlu otevřít násilím, byl by prý neúprosně sežrán, neboť takto truhla má neustále hlad a velice pečlivě chrání své cennosti. Abychom ji mohli otevřít, museli jsme prvně porazit tři mocné strážce, kteří u sebe měli části kódu od zámku na truhle. Každý z nich se nacházel v jiné části pevnosti, a naše výprava se tak rozdělila na skupinky a vrhla se tyto strážce najít a porazit. Nebyl to jednoduchý boj, jelikož šlo o skutečné zkušené bojovníky vyzbrojené meči, štíty a ve dvou případech i prazvláštními předměty, pomocí kterých dokázali své protivníky zasahovat i na dálku. Přes všechny překážky se je ale nakonec podařilo zdolat a získat od nich potřebné části hesla od zámku na truhle. Po jejím otevření nás všechny čekal velký poklad a na dně pak leželo několik předmětů… Jedním z ním byl červený hranatý klobouk s jakýmsi závojem a znaky, jaké jsme ještě neviděli, pak několik hrubých dýk a pár kovových hvězdic…
Inu, kdo ví, jaký příběh nás čeká v létě na „Tajemství hradu Himedži“. Už teď je ale jasné, že to bude stát za to, a Himedži bude připraven na každého dobrodruha, který se rozhodně zavítat na jeho nádvoří…
Tak a tady bych chtěl ještě poděkovat všem, kdo na víkendovku přijeli, a to jak ať již jako účastníci, tak i jako organizátoři a vedoucí. Víkendovka se povedla a můžete za to vy všichni. Zvlášť bych chtěl poděkovat programovému týmu, že si i v období před státními závěrečnými zkouškami a maturitou dovolil zvednout hozenou rukavici a šel do toho po hlavě. Dále každému vedoucímu či praktikantovi, kteří přijeli, i když je stejně tak čekají velké zkoušky. Stejně tak i Míšovi a Elišce, kteří víkendovku stihli ještě ve dvou, ale v době tábora už budou tři. No a samozřejmě Peti, že to celé zaštítila a vedla po organizační stránce.
Děcka, bylo to super! Doufám, že se za rok potkáme znovu a že se tady ta naše malá Pevnost Příběhů postupně rozroste v něco velkého, co jen tak nezapadne prachem a bude nám naopak sloužit jako místo, kde se budeme moci dál potkávat, testovat nové hry a koncepty a kde se třeba pravidelně vyjeví nějaké to tajemství hlavnímu příběhu letního běhu…
S pozdravem
Váš Skalda
 
P.S.: A tady je ještě pár zpráv od našich nejstarších účastníků a zároveň vůdců jednotlivých skupinek:
„Na začátku jsme uklidňovali spory mezi místními rodáky ve známé taverně na Blpu tím, že jsme si zahráli, co jiného než ovcoball, který vždycky uklidní jakýkoli spor. Když jsme získali mapu k pokladu, stačilo už jenom sbalit si a jít na výpravu. Výprava byla velice obtížná, ale někdy vskutku snadná, kupříkladu hledání pana Boyarda který se rád schovává a dělá si z nás srandu tím, že on sám asi nevěděl, u jakého mostu to právě stojí . Nakonec jsme poklad našli a všichni jsme se podělili o obsah. Tábor jsem si neskutečně užil a bylo to prostě perfektní. Nejradši bych se vrátil zpátky, ale to bohužel nejde, tak snad se snad uvidíme na velkým táboře .“                                                                                                                              Kozlík

„Na tábory s Dlažkou jezdím sedmým rokem a pokaždé si odvezu spoustu úžasných zážitků. tentokrát tomu nebylo jinak, hráli jsme spoustu nových her (což je pro mě úžasná práce, jelikož vymyslet na každý den spoustu her je prostě úctyhodné), taky se vedoucím nedá upřít vymýšlení perfektního příběhu a zakomponování her. Už se nemůžu dočkat na letní tábor!!!“          Spike
 
„Víkendovku jsem si moc užila. Bylo hezké počasí a vedoucí se jako vždy postarali o skvělý program. Děkuju za příjemně strávené velikonoční prázdniny a těším se na tábor .“    Zuzka
 
A ještě něco od rodičů…
Katka Fejfarová
Moc děkujeme za fotky.   Eliška je po víkendovce pořád nadšená, a dokonce za ní na jedno odpoledne přijela Zuzka na návštěvu. 😊
 
Eva Pavelková
Vážená paní Novotná, moc Vás zdravím. Děkuji moc za fotečky - moc potěšily.   Martinka s Kubíčkem Vás moc zdraví a těší se na tábor. 😊
Vám a celému týmu moc děkuji za ochotu a za vše, co pro děti děláte. Já vím, že se pořád opakuji, ale moc si toho vážím. Mějte se krásně a moc děkuji. 😊