Každoroční ssimácká kronika je fajn tradice. Člověk (i holka) si to všechno moc rád připomene. O tom, že něco bude i letos, tedy jaksi nebylo pochyb. A vskutku, ani ne týden po ssimu už Tomáš poslal Martinčin zápis, jenž se pak stal pro ostatní komentující vítaným vodítkem při vzpomínání a zapisování jejich zážitků. Postupně mi svoje verze letošní ssimácké reality poslali Radeček, Zatlík, Vašek a Agent.

Nějakou dobu jsem si lámal hlavu, jak to vše dát dohromady, ale byla to marnost nad marnost - někteří vpisovali přímo do Martinčiného textu, někteří psali pod něj, někteří vcelku stručně, někteří se vpravdě odvázali... Skloubit to jakýmkoliv způsobem do kompaktního celku bylo jednoznačně nad moje literární i jakékoliv jiné síly. Proto jsem nakonec zvolil to nejjednodušší řešení - ponechal jsem všechny výplody v původním stavu (tedy až na hrubky - takže pokud některé z nich byly uměleckým záměrem, moc se omlouvám, ale zrušil jsem je...) a scvaknul je xobě. Výsledek držíš v ruce.

Originální znění tohoto textu bude, jak aspoň předpokládám, až navěky k dispozici na adrese http://sportissimo.zde.cz/. Jakékoli jiné verze, na něž narazíte, jsou zprzněninami, chci říci vylepšeními jiných autorů, jak to známe z let minulých.

(Copyright © 2001 by Martina Kleinová, markle@centrum.cz)


Pátek 13.7. - 1. den SportissiMMI:

Přijeli jsme vlakem do Ústí nad Orlicí, kde jsme měli v 1100 sraz. Ten se trošku - asi o dvě hodiny - - posunul díky Zatlíkovi, kterému dorazilo kolo až ve 1300. Sešli jsme se na náměstí, kde jsme nejdříve obdrželi kolíčky, pak vyplňovali Hru na sny, dělali písmenková tiskátka z brambor a hráli na schovku. Později jsme dostali od mlčící Kačy napsané instrukce - JDĚTE NA ZASTÁVKU ÚSTÍ-MĚSTO. Tak jsme šli. Ale Kaččin výkřik, že nám ty kola hlídat nebude, nás přinutil jet i s bágly. Ze zastávky jsme pokračovali na rozhlednu, kde jsme vázali kravaty, dostali agentská čísla a příslušné průkazky. Pak nás Kouleno rozdělil na skupinky: Já, Janica, Agent; Skřítek, Zatlík, Jíťa, Vašek; Milan, Věrka, Anča. Dostali jsme CD a dvě velké obálky. CD jsme si museli někde přečíst a z toho získali další informace. Měli jsme se sbalit na 48 hodin, pytle na věci jsme našli u hrobu paní Hermíny Bergmanové a věci nechali na fotbalovém stadionu. Každá skupina jela jinam (my do Vysokého Mýta). Po cestě jsme poznávali místa z fotek a ke každému místu byl úkol, z něhož jsme získali písmenko potřebné do hesla. V cílovém městě si každá skupinka musela najít podle šipek svého agenta (jen náš agent Radek došel za námi :), nakoupili jsme večeři, našli si nocleh a hráli DRAČÍ DOUPĚ.


Sobota 14.7. - 2. den SportissiMMI:

Ráno jsme jeli do města a měli na internetovou adresu napsat heslo ze včerejších písmenek a tak získat další cíl. Tím byla Sečská přehrada. Během cesty se některým měnila identita (mně musela velmi slušet, protože se za mnou kdekdo otáčel :). Také jsme si pomalu naposled užili sluníčka a cesty do kopce. Na Seči jsme bydleli na chatě u Pivoně a Pivoňky hned na břehu přehrady. Vyzkoušeli jsme krásně teplou vodu a na večer hráli hry: boccio, asociace s míčem, krížom-nekrížom. V noci jsme dostali každá skupina dvě svíčky a ty jsme museli chránit, aby nezhasly. To se snad nepovedlo nikomu, protože zrovna foukal vítr. Tak jsme šli až k přehradě, kde jeden měl plavat se svíčkou pro heslo, druhý pak zničit bombu a třetí ten jen hlídal světlo. Bombu jsme úspěšně zničili.


Neděle 15.7. - 3. den SportissiMMI:

Byli jsme rozděleni na dvě skupiny: rozvědčíky a kontrarozvědčíky. Dostali jsme úkol, jak přeplavat řeku... a pak ho zrealizovat. Přišli na to rozvědčíci. Přeplavávali jsme na surfovém prkně a trvalo to docela dlouho. V přestávkách jsme si nacvičili píseň - Jenda, Benda... Kolem poledne jsme vyrazili konečně směrem na základnu - celou dobu jsme totiž jeli opačným směrem. Dojeli jsme do Pardubic, kde jsme na chlup přesně stihli vlak do Ústí, odkud jsme opět putovali na kolech až do Celného. Dnes skončila hra na agenty a byla vyhodnocena. Hráli jsme Co by sis vzal do opery, kde perlila Věrka a my už nevěděli, jak jí napovědět. Četli jsme první část hry na sny, se kterou jsme pak pokračovali až do konce Ssima.


Pondělí 16.7. - 4. den SportissiMMI:

Ráno rozcvička - zpomalené atletické disciplíny (na víc jsme stejně po těch kopcích neměli). Dopoledne jsme nacvičovali badmintom, ringo a talířovanou. Pak si kluci (pro tentokrát i Anička, která vyhrála v páce) vybrali manželku a střídavě jsme sháněli majetek: běhali jsme k chatkám, kde na verandě byly mističky s dílky puzzle. Ty jsme si pak složili a zbývající dílky nejdříve vyměňovali mezi sebou a pak dražili. Vznikla tak kniha služeb, kde byl bezkonkurenční Milan, a my si mohli vybrat masáž zad, chodidel, erotickou masáž, transport do postele, úsměv a pohlazení, ukolébavku, 35 minut otroctví, nalévání čaje, mytí nádobí, plnění úkolů za kolíčky...
Pak jsme se zase rozdělili a každá skupinka měla udělat dva stejné sádrové hranoly, které nám s Janicí moc šly, člověk by nevěřil, jak rychle ta sádra tvrdne :). Hráli jsme softplate a lacross. Večer jsme si dělali trička pomocí tiskátek a jodové tinktury a pak přivolávali déšť tancem. Nakonec se nám to i povedlo. Hráli jsme hru s lístečky na čele, na kterých byly napsané známé osobnosti a my je hádali pomocí otázek a odpovědí ANO/NE. Největší úspěch měla Červená karkulka a Palmexman. Pak jsme se vyblbli při hře Na debily a S a bez.


Úterý 17.7. - 5. den SportissiMMI:

Dopoledne nás Žížala zabavila infantilními hrami: vyvolávka, šlapák, rubic, kolo-kolo mlýnský. Ve skupinách jsme tvořili vlastní komiks ze Sluníčka nebo Mateřídoušky a pak měli autocrossové závody. Nejdříve šprtáním tužky, foukáním do papírového vozidla a pak v terénu. V dešti jsme běhali potokem, lezli a slízali po laně, opět běželi vodou - překážka v podobě provázku a pneumatiky a nakonec běželi přes louku a ručkovali po laně nad vodou. Po usušení hráli na Koťátka, kdy jsme všichni usnuli. Další etapa byla v budově, kdy jsme museli po vyznačené dráze projet autíčkem pomocí šťuchů tužky na co nejmíň dotyků. Před večeří jsme jeli ještě dráhu na kostičkovaném papíru pomocí řazení a zpomalování. Večer jsme hráli Activity. Taky jsme se někteří trochu zapotili v půlkruhu, kdy jsme vždy jednomu vyvolenému pokládali otázky.


Středa 18.7. - 6. den SportissiMMI:

Rozcvička byla netradiční. Vzbudil nás Kouleno s Žížalou. Oba v šamanském oblečení. Běželi jsme poklusem v zástupu na louku za stálého doprovodu Koulenova bubínku. Zde jsme si sedli do kruhu a vzájemně si předávali energii doplněnou ještě nějakým gestem. To vše jsme dělali stále mlčky. Po návratu jsme šli na snídani, kdy jsme si sedli na zem do kruhu a zavázali nám oči. Kouleno nás provedl po místnosti, pustil nám hudbu a my jsme ji měli vyjadřovat pohyby. Trvalo to tři hodiny, ale mně to vůbec nepřišlo. Následovala hodinka aerobicu se Skřítkem. Odpoledne jsme na sebe navlíkli co nejvíc oblečení, rozdělili se na dvě skupiny, Hrobaříky a Odborníky, a vydali se na Severní pól. Cesta byla náročná: měli jsme chytat ryby (kroužek na hrdlo láhve), proběhnout trasu na lyžích, postavit sněhuláka, driftovat na krách, běžet jako psí spřežení se slepým psovodem a sjet ze Severního pólu na saních. Pak se ze všeho vyslíct a spočítat počet kusů oblečení. Následoval volejbal, ringo a večer turnaje v deskových hrách - abalone, quixo, pylos...


Čtvrtek 19.7. - 7. den SportissiMMI:

Cyklovýlet. Jeli jsme přes Mladkov, kde jsme se fotili za hraničními sloupy a policie si nás zaznamenala za přestupek, Zemskou bránu, na Haničku. Odtud na Pěticestí, kde Kouleno demokraticky rozhodl, že pojedeme na Šerlich. Jeli jsme opět po Koulenově rozhodnutí, kdy většina chtěla asfaltkou, krásně bahnitou a kalužnatou pěšinou :). Cesta byla povětšinou do kopce, za to ta cesta zpátky, to byla paráda. Večer jsme ve dvou skupinách hráli divadlo podle obrázků na téma Námluvy a lámali si hlavu nad otázkami ohledně pyramid.


Pátek 20.7. - 8. den SportissiMMI:

Sportovní den. Na kolech jsme vyjeli kopec do vesnice a hráli na opravdu pěkném hřišti fotbal, volejbal (tady už nás chytl slušný liják, ale dohráli jsme) a lacross, který už jsme hráli v bahně. Vrátili jsme se na základnu a hráli už jen ringo, které jsme taky stihli jen tak tak. Byl turnaj ve Srabble.
Každá skupinka si vzala své sádrové hranoly a z jednoho měla udělat libovolnou sochu. Pak nám je odnesli, zavázali oči a přinesli cizí sochu a my měli poslepu udělat kopie (ta naše byla stejně nejhezčí :). Večer probíhal konkurz na balónové létání, kde se člověk dozvěděl několik perliček, jako že balón létá v 10km (ty moje 2 taky nic moc, ale na Věrku to stejně nemá; nebo Agentovy kuličky, které když zvětší svůj objem, balón letí výš...) V konkurzu vždy jeden odpadl a zůstali jen dva. V první části Skřítek a Anča a v druhém Milan a já (to byl asi nějaký omyl).
Následovala Pantomima ve dvojicích, asociace a infantilní hry: Ty moje malá, ubohá kočičko a Zelení zajíčci.


Sobota 21.7. - 9. den SportissiMMI:

Pokémonní den. Rozcvička - pokémela, pokékuly, bumbrlíček na Pikachu... Dívali jsme se povinně na jeden díl Pokémonů, tvořili jsme ve dvou skupinách vlastní text na ústřední melodii Pokémonů a pak ho zpívali. Další hra záležela na naší přesnosti. Házeli jsme šipkou na terč a podle barvy jsme šli plnit úkol (kachní běh, běh pozadu, po jedné noze, hod bocciovými koulemi a vytahování a nandavání tkaničky jednou rukou). Následovalo Poképexeso, kdy jsme si ty obludy měli říkat nahlas. To se nám pak hodilo při další hře: na cestě bylo pět obrázků Pokémonů, jejichž jména jsme měli říkat Koulenovi... Tvořili jsme i svého vlastního Pokémona a vymýšleli mu různé vlastnosti. Další hra: se zavázanýma rukama jsme běhali do lesa pro lístečky s čísly Pokémonů a za ně pak dostali body. Poslední úkol byly souboje mezi Pokémony. Vybíhali jsme proti sobě z bodů a střihli si na směr a pak házeli kostkou.
Následoval pak slavnostní večer, kdy jsme se stali trenéry Pokémonů a obdrželi licenci od Ligy proti Pikachu. Pak jsme tancovali, psali si vzkazy...


Neděle 22.7. - 10. den SportissiMMI:

Balení, úklid, odjezd.

(Copyright © 2001 by Radek Martinka, radek.martinka@email.cz)
(Portions Copyright © 2001 by Martina Kleinová, markle@centrum.cz)


Pátek 13.7. - 1. den SportissiMMI:

Tiskátka jste dělali špatně, protože jste je pak museli dělat znovu :)

Pěkní agenti… sedli si k místu, kde začínala do očí bijící šipka směrem ke mně, agentu M, a seděli a seděli… Snad si je někdo najde.

Také pěkná historka - rozděláváme bivak kdesi blízko krav, ležíme, papáme, hrajeme doupě… v tom začíná lehce pršet, načež se Agent 032 rozhoduje opustit naše místečko a jít se schovat do nějaké autobusové zastávky v Mýtě (cca 3 km). Mně jako tupému účastníku bez vlastního názoru se vůbec nechce, protože mám nepromokavý spacák a unavené nohy. Naštěstí Janica s Martinou zapracovaly a přesunuli jsme se jen pod blízké stromy. V tom přestalo pršet. Avšak stromy na nás kapaly až do rána, i když od té doby z nebe ani nekáplo.




Sobota 14.7. - 2. den SportissiMMI:

Ano, slušela jí… sám jsem jí v tom pomohl, aby nebyla nešťastnou náhodou opět odhalena. A důkladně jsem ji zamaskoval.

Martina: "Ale ta voda je teplá", já: "Mám modré ruce a nohy", Martina: "Ale ona je vážně teplá"… zima taková, že se krev nezastaví, ale teče v protisměru.

Na to raději nevzpomínám… ale aspoň se každý zasmál… "už je mi to jasné", "nemám rád Žížalu, dělá ze mne debila", "mám novou teorii", "zase nic".

Největší zážitek na Seči - a la topící se Skřítek. Jediné světlo, které bylo opravdu v té tmě vidět, byla Skřítkova vypůjčená baterka, s níž plavala. Krásný teploučký večer, libujeme si s Koulenem. Najednou vidím, jak ona dobře svítící baterka svítí méně, teď zase normálně… zase méně… jejda… Skřítek se topí. S klidem největšího flegmatika zouvám boty, nasazuji červené bermudy Miche Bjukenena (nevím, jak se to píše) a dívám se… Skřítek se štěstím jí vlastním doplave k loďce, na níž stojíme. Kouleno: "Jani, zvládneš to zpátky?", Skřítek: "Snad jo…", Kouleno: "Ááááá, jak snad jo? Buď ano nebo ne."


Neděle 15.7. - 3. den SportissiMMI:

Divácky velmi atraktivní :)




Pondělí 16.7. - 4. den SportissiMMI:

"Nemáte tam málo vody?", ptám se zcela vážně… "Myslíš?", ptá se neméně vážně Janica.

"Takže rekapitulace - nejsem pohádková postava, nejsem skutečná postava, nejsem loutka, nejsem člověk, nejsem zvířecího původu, nejsem ani rostlinného původu, znají mne všechny děti, i dospělí, nehraji v žádném seriálu ani celovečerním filmu", říkám s Palmexmanem na čele. Po uhodnutí Skřítkovi radím: "Jsi velice známá, ještě víc než Palmexman", "Ale já nejsem modrá", odpovídá s cedulkou Červené Karkulky na čele.

To šlo beze sporu všem.


Úterý 17.7. - 5. den SportissiMMI:

"Pojízdný revizor" - Kouleno napodobuje železniční uzel, ukazuje koleje, Janica: "lyžař", Kouleno plácačku, Janica "revizor", Kouleno lokomotivu, Janica "pojízdný revizor". "Hoblér" - Vašek napodobuje (tesař nebo truhlář, teď nevím), ukazuje hoblování, Zatlík se chytá: "hoblování", Vašek ukazuje na sebe, Zatlík: "hoblér!". "Mapa Evropy" - Zatlík kreslí poloostrov - naprostá čmáranice, nikdo nechápe, co nakreslil… uplně neznámé tvary… a pak vysvětluje: "To je jako mapa Evropy, tady je Španělsko, tady Pyreneje."




Středa 18.7. - 6. den SportissiMMI:

Cestou jsme narazili na dělníka upravujícího cosi na cestě a byl z nás mírně mimo… Kouleno v šatech vžívající se do impozantního zvuku svého bubínku… a za ním fanaticky poklusem dalších 10 lidí a se mnou a Žížalou.

Naprosto skvělé :)

"Lehaf lehaf haf haf haf haf haf haf fah fah fah fah schodhaf schodhaf schodhaf schodhaf", "A na sever, a na jih… na sever a na jih… zkuste si to, to se neochodí","domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, do prdele, mně je smutno"… striptýz v podobě mě, Kačenky, Žížaly, Koulena, Milana, Anči…




Čtvrtek 19.7. - 7. den SportissiMMI:

Přesněji - trestný čin, který budou však brát jen jako přestupek… Kouleno říká: "Už jdou", já: "Kdo?", Kouleno: "Už jdou po nás", já: "Ale kdo?"... v tom vidím policajty. "Mohu si vás vyfotit", ptá se policajtů Kouleno.

Podrobnosti byly už jasně dané - cesta na Šerlich byla naplánovaná den předem a změna plánu nebyla z Koulenovy strany akceptovatelná.




Pátek 20.7. - 8. den SportissiMMI:

Proč já jsem to jen dělal? Žádné body, ani diplom jsem za to neměl… Ale té škodolibosti při pádu Věrky…

Martina: "Bude to medvěd", vzala nůž, zařízla… Martina: "Nebo možná sova", zařízla podruhé, "nebo možná ještě člověk".
Milan si myslel, že když má zavázané oči, a nic tím pádem nevidí, že nic nevidíme ani já se Žížalou… Proto se narychlo Skřítka ptá: "Můžu si sáhnout?"




Sobota 21.7. - 9. den SportissiMMI:

Není žlutá jako žlutá! Jsou i jiné druhy!

Pikachu: "Fůůůůůůůj", Raichu: "Fůůůůůůj".

Vašek u nápovědy: "Kde je? Kde je? Ahááááá - Charmander, ne Chamberlain."

Skřítek: "Našla jsem ještě celý lístek, doufám, že mi jej nikdo nevezme..." (číslo 25), naštěstí jí jednoho vzala Anča :)




Neděle 22.7. - 10. den SportissiMMI:

(Copyright © 2001 by Lukáš Zatloukal, zatel@quick.cz)
(Portions Copyright © 2001 by Martina Kleinová, markle@centrum.cz)


Pátek 13.7. - 1. den SportissiMMI:

Tak jsme na začátku. Po úspěšném shledání v Olomouci s Vaškem, Věrkou, Kačkou, Aničkou a Martinou jsme pokračovali dále do Ústí n. Orlicí. Po dosažení tohoto jednoho z prvních postupných cílů mně opravdu dělalo starosti, když si všichni převzali svá kola a jen mé nedorazilo. Po několika diskusích se zaměstnanci Českých drah a několika hodinách strávených na nádraží mé kolo konečně dorazilo z Chocně, kam to ti ***** poslali z Olomouce. No ale tím to rozhodně nekončilo. Když jsem dorazil na náměstí, byla tam jen Kačka, řekla mi, že bágl mám u zmrzlinářky a že mám jet na zastávku Ústí n. Orlicí - město, kde mi dají další instrukce. Tam mi Radek řekl, že si tam mám nechat bágl a stíhat ostatní kamsi na rozhlednu Andrlův Chlum. To mi taky chvíli trvalo, než jsem nabral správný směr. Tušil jsem, že když jedu na rozhlednu, že asi pojedu do kopce, ale do takovýho krpálu věčně nekončících serpentýn - v tu chvíli jsem si pomyslel - to to ale pěkně začíná. Nakonec jsem se nějak dostal navrch a konečně se shledal s ostatními. A to uz mně běžela naproti Žížala s úkolem vyběhnout těch cca 180 schodů rozhledny. To jsem taky nějak přelouskl a odměnou mi byl překrásný pohled na město a okolí. Sešel jsem dolů a uvázal si vázanku, resp. Skřítek mně uvázal vázanku. A pak už jsme plnili další instrukce, jak je to popsáno výše - Bergmanová, stadion a cesta do našeho postupného cíle - Litomyšle. Snad ještě z tohoto dne stojí za zmínku náš poslední úkol k získání písmenka: Už jsme skoro nemohli, probloudili celé okolí a marně hledali onen dům na fotografii. Už jsme to chtěli zabalit a jet do Litomyšle, ale přece poslední dotaz jednoho domorodce. Tazatelem byl Vašek. Ukázal mu fotku a k našemu údivu nám domorodec odpověděl: No ten je 100 m tady dole po silnici... Takovou haluz nikdo nečekal, opsali jsme si písmenko (které stejně potom bylo špatně, ale ne naší vinou) a rovnou cestou do Litomyšle.


Sobota 14.7. - 2. den SportissiMMI:

Tak z dnešního dne toho moc nevím, ale pokusím se vzpomenout. Ano, už si vzpomínám - tento den jsem poprve píchal, samozřejmě duši na kole. Už ani nevím, kde přesně to bylo, myslím, že někde u Skutče. To patří spíše do kategorie negativních zážitků, ještě bych si měl asi vzpomenout na nějaký pozitivní... Velmi zajímavé také bylo ono noční plavání se svíčkou v ruce, která mně nějakým zázrakem nezhasla, doplavání na loďku a likvidování bomby. Ano, to byl pozitivní zážitek - zlikvidování bomby a následná sladká odměna mi dala pocit dobře splněného úkolu.


Neděle 15.7. - 3. den SportissiMMI:

Na tento den mě napadají opět nejprve negativní zážitky. Tak třeba cesta z Chrudimi do Pardubic - ne, vlastně když to vezmu postupně, tak byl nejprve pozitivní zážitek - ten supr sjezd ze Seče do Chrudimi, kterým jsme si vynahradili ty příšerné kopce cestou tam. No a pak ta cesta z Chrudimi do Pardubic, kde jsem podruhé píchal. Navíc bylo příšerně vedro, ale nakonec jsme to nějak rychlozalepili, a v ten okamžik jsem si uvědomil, že se asi někam spěchá (podle Koulenovy nervozity). Když jsme poté dojeli na pardubické nádraží, bylo mi vše jasné. A tím se dostáváme k druhému negativnímu zážitku - a to cesta ve vlaku, kde bylo nejmíň 50 stupňů! To bylo opravdu příšerný. A touto cestou bych přehodnotil svůj největší negativní zážitek Ssima, nebyla to Rally 1000 jezer, ale právě cesta vlakem z Pardubic do Ústí. Zbytek dne už se nic moc nedělo, aspoň na žádné zážitky si už nevzpomínám.


Pondělí 16.7. - 4. den SportissiMMI:

Tak tento den je kompletně popsán, skoro nezbývá co dodat. No jistě, zážitky: Pozitivní byl asi ten, jak jsem uhodl, koho to mám na čele (byl to Paganini) při večerní hře ANO/NE a vůbec celá tato hra byla fakt super! A další pozitivní - jak jsem přišel na klíč ke hře S a bez! Na žádný významný negativní zážitek si nevzpomínám, snad ta talířovaná, což mě moc nebavilo.


Úterý 17.7. - 5. den SportissiMMI:

Tak tady je to jistý: Pozitivní byl bezpochyby při autocrossových závodech, konkrétně foukání do papírového autíčka. Soupeř byl těsně před cílem, zbývalo mu půl stolu, ale jaksi špatně fouknul a nedostal se tam. Pak jsem byl na řadě já - měl jsem před sebou celý stůl, ale řekl jsem si, ze to musím udělat, věřil jsem si. Zhluboka jsem se nadechl, zamířil a FOUK! Autíčko suverénně převrčelo celý stůl a projelo cílem! A ten negativní (ale jenom trošku) byla již zmiňovaná Rally 1000 jezer, asi to běhání potokem, kdy jsem musel neustále dávat bacha, abych si nerozbil nohu nebo dokonce hubu. Ale jinak v klidu.


Středa 18.7. - 6. den SportissiMMI:

Tak začneme tradičně negativním: To bylo asi to, jak jsem měl na sobe těch já nevím kolik hader a k tomu dost pražilo slunko. A ten pozitivní - mozna to tancování se zavazanýma očima.


Čtvrtek 19.7. - 7. den SportissiMMI:

Tak opět negativní: Tím byly asi ty večerní pyramidy, tak dlouhý a nesmyslný, vůbec ale vůbec mě to nebavilo. A ještě asi ty příšerný kopce cestou na Šerlich, ale to se vyrovnalo pozitivním - kopce dolů zpátky. Takže ještě jeden pozitivní - asi jak jsem konečně vyšlapal ty kopce a dosáhl Šerlichu, konkrétně té jisté restaurace, to byla úleva.


Pátek 20.7. - 8. den SportissiMMI:

Opět negativní - asi volejbal za dost hustýho lijáku, kdy už se skoro nedalo hrát (mokrý hadry, mokrej balón, mokrý hřiště, divím se, že jsem nechytl ňákou rýmu nebo něco podobnýho). A ten pozitivní - možná hra Zelení zajíčci, kdy z Kyblíka fakt nikdo nemohl.


Sobota 21.7. - 9. den SportissiMMI:

Jo jo, pokémonní den. To házení na terč bylo fakt hustý - myslím, že 3x jsem trefil, tuším, modrou a tak jsem musel 3x k Radkovi na boccio, což mi dělalo nemalé problémy (to boccio). Ale to je neutrální zážitek. Ale pak jsem se naštval, zamířil do černé, kterou jedinou jsem neměl na kontě (byl to Kouleno a jeho běh po jedné noze), a zkušeně hodil a trefil. To by se možná dalo klasifikovat jako pozitivní zážitek i když ne moc vyznamný. A ten negativní - když jsem musel plnit úkol od Radka - měl jsem si pomalovat obličej temperovkami na indiána a následné běhání pro lístečky do kopce a pak zase z kopce a pořád dokola, leckdy i přes ostružiny.


Neděle 22.7. - 10. den SportissiMMI:

No a jsme na koncu. Vidím, že moc velký předkomentář, záchytný bod ke tvoření dalších vzpomínek, tady Marťa nenapsala, tak si na to budu muset něco rozpomenout sám. Tak začalo to jako každej den ránem - vůbec se nám nechtělo vstávat, ale museli jsme balit, takže jsme se nějak z těch postelí dostali. Následovalo balení, kdy jsem už dopředu vědel, že všechny věci nenaskládám do takového kompresního poměru, aby se mi vešly do batohu, jak jsem to měl z domu. Musel jsem použít i pytel paní Bergmanové, který mě neustále doprovázel po dobu celého Ssima. Ale vrtalo mně hlavou, jestli to umístím na kolo. Následoval úklid - po Koulenově rozkazu jsem musel vytřít zem na záchodech a následně po Kátinim rozkazu umýt koš. To všechno jsem nějak přelousknul a následovalo focení a loučení :-(( A také umísťování pytle na kolo, celkem mi to dalo zabrat, ale nakonec jsem to zvládl (ale pro jistotu jsem jel poslední...). Pořád jsme oddalovali odjezd, ale nakonec jsme museli, poslední zamávání, poslední pohledy a byli jsme pryč. Měli jsme namířeno do Jablonného cca 8 km od Celného. Tam jsme zdárně dorazili, koupili lístky, vyřídili transport kol (trochu s obtížemi ale přece) a čekali na vlak, ktery jel do dalšího postupného cíle - Hanušovic. Brňáci (Milan, Jíťa, Janica) s námi nejeli - výhodnější spoj jim jel z Ústí, kam ještě museli dojet. A to my už dojíždíme do Hanušovic, tam chvíli čekáme, občerstvujeme se a poté nám přijíždí vlak do našeho dalšího postupného cíle, pro mě už posledního - Olomouce. Ve vlaku si vyměňujeme poslední kontakty, loučíme se a čím více se přibližujeme Olomouci, tím více si uvědomuju, že je definitivní konec Ssima, v Olomouci totiž všichni kromě mě vystupují, protože mně to jede až do Prostějova. Rozloučili jsme se, domluvili na další akci (Cimrman nebo Ringo) a pak jsem se ocitl sám v kupé, byl konec. Ještě je vidím na peronu, vlak se rozjíždí... Máváme si, ještě na sebe něco pokřikujeme, poslední pohledy a mizí mi v dáli, už je nevidím, je konec Sportissima 2001. Do Prostějova jsem dorazil bez problemů, i z nádraží až domů na kole jsem to nějak zvládl. Naštěstí se u mě neprojevil posportissimovský syndrom, v podobě vynášení spacáku z okna nebo bleskového vyběhnutí na rozcvičku (že Radku), takže několik málo dní po Sportissimu proběhlo bez problémů.

(Copyright © 2001 by Václav Kolář, vasa.kolar@seznam.cz)
(Portions Copyright © 2001 by Martina Kleinová, markle@centrum.cz)


Pátek 13.7. - 1. den SportissiMMI:

Zážitky:

1. Líbilo se mi, jak jsme po obdržení kolíčků všichni, co byli někdy na Ssimu, prohlásili: "Jenom to ne!!!!!!!!" Jak jsem si četl v nedávné době zápisy ze sportissim z let minulých, tak tahle reakce je pořád stejná.
2. Jinak superním zážitkem byla i hra na schovku na náměstí. Byla to sranda. Hlavně pohledy těch lidí, kteří nevěřili svým očím, že 18letý kluk dřepí za autem. Moc bych za to nedal, že si mysleli, že ho chci ukrást.
3. Také jsem se dost nasmál, když Martině odjelo auto, za kterým byla schovaná. A jak ji to perfektně zaskočilo.
4. Další zážitek byl fakt drsný výjezd na rozhlednu. Takový krpál jsem snad na kole ještě nejel. Perfektní bojovka pro mě byla (od Žížaly) Zavaž si kravatu!!!!!! Ale jak? Děkuji tímto Jítě, že se nade mnou slitovala a splnila tento úkol za mě.
5. Po obdržení CD najít místo, kde si ho prohlédnout. Já a Skřítek jsme se vydali do nejbližšího baráku. Orodovat za to, abychom u někoho mohli shlédnout CD. Nikdo nebyl ochoten. Ani se nedivím. Ještě že se ptal Skřítek, protože já se mohl jen smíchem potrhat. Ale nakonec jsme zašli do nějakého obchodu. Byl tam nějaký pán a ten byl z nás tak vyjukaný, že nás nechal, ale silně kroutil hlavou. Tam jsme se mimo jiné dozvěděli, že máme jít na net. Našli jsme net kavárnu. Tam potkáváme další skupinu. Ta nám říká, ať tam nechodíme, že je to tam děsně drahé. A tak nám (abychom zbytečně neutráceli) řekli, co tam našli. Dozvěděli jsme se, že máme jet do Chocně. Splnili jsme zbytek úkolu a pak jsme dorazili ke Koulenovi. Na otázku, jestli jsme byli na netu, odpovídáme Ano. Dorazí další skupina a mezi řečí nám říkají, že jedou do Vysokého Mýta. Nás to zaskočilo, že jede každý jinam. A my vlastně nevěděli, kam máme jet. Tak jsme na ten net museli stejně. Jeli jsme do Litomyšle. Na opačnou stranu od Chocně.
6. Po cestě jsme plnili nějaké úkoly podle fotek. Ten poslední úkol ne a ne splnit. To jsme měli už 2hod. zpozdění. Já navrhoval zkratku, protože jsem si nechtěl zajíždět. Ale Skřítek rozhodl s ostatními, že pojedeme danou cestou. Ujeli jsme asi dalších 7 km. A poté jsme se již všichni shodli, že jsme nic nenašli a jedem do Litomyšle. Ale Jítě to nedá a ptá se domorodce, jestli nezná ten dům na fotce. Ten odpověděl, že je to 100 m z kopce. Potěšilo mě, že jsme minuli moji zkratku, která byla asi o 5 km kratší.
7. Po dlouhém hledání jsme našli Koulena a Kačku. Všichni jsme si házeli na odhalení (90%). Hodil jsem 0. Kouleno mi ji neuznal a musel jsem házet znovu. Hodil jsem 96. Totálně odhalen. Kouleno mi udělal na tváři dvě jizvy a obtáhl mi brýle lihovkou. Ještě že byla tma.
8. Hraní doupěte: Jen jeden můj výrok: Bylo už pozdě a hra mě začala nudit. Všichni hledali v místnostech zbraň. A já se rozhodl, že sám půjdu do další místnosti. Otevřu dveře. Proti mně stojí chlap s pistolí. Všichni čekají, že zavřu dveře. Ale já si řek, že to zvládnu. Vždyť jsem měl 10 životů. Ale to jsem nevěděl, jak je zbraň účinná. Prohlásil jsem: "Jdu na něho." A taky že ano. A taky že jsem ho zabil holýma rukama beze ztráty života. Takhle jsem získal zbraň, se kterou mě zabili v prvním dějství, co jsem s ní útočil. Proto od té doby jsem útočil jen rukama.

Sobota 14.7. - 2. den SportissiMMI:

1. Po ránu jsme si házeli na odhalení. Odhalení 80%. Neomylně jsem hodil 96. Znovu jsem získal tentýž převlek jako včera.
2. Jedeme do Skutče a najednou se ztratil Zatlík. Čekáme na něho. Pomalu se dobelhá pěšky, že píchnul. Zkoušíme lepit, ale nejde to. Pak sebereme Koulenovi duši. Při nasazování jsem svěřil Zatlíkovi jeden klíč od kola, aby mi pomohl. Docela jsem toho litoval, protože byl div, že jsem nepřišel k úrazu. Tímto bych chtěl ještě jednou poděkovat Zatlíkovi, že mě nezranil (ale nebylo k tomu daleko).
3. Dojeli jsme do Skutče. Pojedli jsme. A jako vždy jsem se šel ptát na cestu já. Celé náměstí prázdné. Objel jsem ho, když sem viděl celkem mladé holky. A tak jsem u nich zastavil. Slušně jsem pozdravil. Ale ony se strašně lekly. Říkal jsem si, že bych jel tak rychle. Poté, co se uklidnily, mi řekli cestu. Odjíždím to říct ostatním. Když mi to dojde. Moje nová identita. Ony se nelekly toho, jak jsem k nim dojel, ale toho,co jsem měl na obličeji.

Neděle 15.7. - 3. den SportissiMMI:

1. Rozvědčíci a kontrarozvědčíci: Volná chvíle a my hrajem na pláži na hoňku. To by lidi ještě vydrželi, že tam my staří tak dovádíme. Ale to, že tam děláme nástrojový doprovod Koulenovi při písničce Jenda Benda, nad tím jenom kroutili hlavami.
2. Cesta na základnu. Jako jediný beru brašny. Já dobrotivý všem beru jídlo (jsem úplně blbá). Jedeme ze Seče pořád z kopce. Jedu mezi prvníma jako vždy, protože na kole jezdím rád a docela dost toho ujedu, takže 70 km, neměl být problém. Ale již na rovince do Pardubic zjišťuji, že pomalu nestačím, ani těm nejpomalejším. Já šlapal z plných sil a ti, co jezdili vždy poslední, mě zlehka předjeli. A já za nimi z plných sil a nestačil.
3. Docela načasovaný příjezd na nádraží. 3 min. před odjezdem. Docela problém narvat moje kolo do vlaku. A to jsme ho zvedali dva (stará hliníková kostra+brašny plné jídla). Stojíme s Agentem v předsíni vagónu a hlídáme kola. Průvodčí nám říká, ať si jdem sednout do vagónu, že nám bude vedro. Agent prohlásil, že to právě chceme a ještě zavřel dveře. Co vám budu povídat, bylo tam tak 40 stupňů. Vydrželi jsme tam tak 10 min.
4. Docela jsem se nasmál, když Agent přesvědčoval dva tamější puberťáky, že jsme tajný agenti a plníme tajnou misi.
5. Vystoupili jsme z vlaku a pokračujem v cestě. Jedu předposlední. A poslední jede Radek. Ale ten musel. Pak odjel za Koulenem. A já jel poslední. Věrce spadl řetěz, tak jsem jí pomohl. A vydal se na stíhací jízdu. Potkal jsem Radka, ktery na nás čekal. A snažím se dojet Martinu. Nejela zase tak pomalu, takže mi to docela trvalo a také jsem se docela zapotil. Dojel jsem ji, ale už jsem neměl dost sil, abych ji předjel. A z hluboka za ní oddychuji. V tom se přiřítí Kouleno. A říká mi, ať se nenechám vyvážet Martinou. A že jí pomůžu, když pojedu před ní. Docela jsem supěl, protože jsem fakt nemohl.
6. Blížíme se k cíli: Cesta lesem. Mohu říct, že jsem měl kola pokrk. Na konec lesa jsem se doslova doplazil. A to s pěknou bolestí v kolenou. Mohu říct, že jsem ujel 150 km, ale nikdy jsem neměl takovou krizi jako v tom lese. Když jsme dojeli na základnu, při první příležitosti jsem praštil s brašnami zlostí pod postel.

Pondělí 16.7. - 4. den SportissiMMI:

1. V dražbě jsem slíbil okoupání včetně vyčištění zubů a transportu do postele. Myslím, že včetně pusy na dobrou noc. A Janica dala na vrch ukolébavku. Docela mě mrzelo, že mojí služby nikdo nevyužil. Ale zase jsem si oddychl. Nedopadlo to jak na Diplomacii, kdy jsem nabízel líbání. A vydražil mě Taras Bulba.
2. Dělání dvou stejných těles ze sádry. Chtěli jsme udělat dva válce. A to tak že jsme použili část správcovy rýny. No zkrátka. Byli jsme rádi, že jsme tu sádru z té rýny vůbec dostali. Ona ucpaná rýna je opravdu použitelná na hodně věcí. A splácali jsme nějaké dva negeometrické patvary.
3. Softplate: Dobrá hra, avšak nikdo netušil, jak se dá talíř daleko hodit. Po mně to zopakoval celý můj tým. Takže jsme skončili tak, že každý měl 3-4 doběhy (i Žížala). Skončili jsme tak, že jsme měli 27 doběhů a žádný aut. Nevím proč, ale v tu dobu to přestalo bavit soupeřovo družstvo.
4. Perfektní bylo přivolávání deště, kdy jsem si rozbil prst.
5. Osobnosti: No, byl jsem poslední se Skřítkem. Nemohl jsem uhádnout Trautenberka. Ale byl jsem potěšen, že Radek mého Palmexmana, kterého jsem mu dal, také nemohl uhádnout.

Úterý 17.7. - 5. den SportissiMMI:

1. Vyhrál jsem první dispiclínu autocrossu (šprtání tužky) mými pověstnými skoky. A to mi neuznali můj nej skok, kdy jsem minul velkou okliku tím, že jsem po 3 cm ztratil čáru, která se objevila 5 cm daleko za oklikou. (Přeskočil jsem dva mantinely.)
2. Běh potokem byl jeden z nej zážitků. Poprvé jsem ucítil, co je to, když mi stojí chlupy na nohách (zimou).
3. Koťátka - nejlepší hra, co jsem kdy hrál. Už dlouho jsem se tak dobře nevyspal.
4. Vyhrál jsem i šprtání auta. Kdy jsem jako jediný nemusel do cíle podlézat stoly. Kdy jsem to trefil napoprvé. Ale než jsem odstartoval, tak jsem auto 3x převrátil na střechu a získal tak 15 trestných šťouchů. To samé se mi pak povedlo na koberci. Po schodech jsem jel s autem co nejšetrněji, protože mi bylo děsně líto, jak s tak krasným autem ostatní hážou ze schodů. Samozřejmě, že já jediný jsem to auto rozbil.
5. Aktivity: Předvádím tesaře a Zatlík mě nazve hoblérem.
6. Aktivity: Kouleno předvádí železniční uzel a Janica řekne, že předvádí pojizdného průvodčího. Pořád lepší než Skřítek, který měl nakreslit výstup z církve.
7. Otázky (odpověď Ano/Ne): Kouleno odpovídá ano na otázku, jestli by chtěl mít děti. A já se hned zeptal kolik? Odpověď: Ano. (Byla jsem úplně blbá).

Středa 18.7. - 6. den SportissiMMI:

1. Vyjadřování hudby tancem bylo super. Jenom mě poté zajímalo, kdo má na hlavě velkou bouli (Milan). Upozornění pro všechny!!!!!!!!! Milan má tvrdou hlavu.
2. Aerobic se Skřítkem: Bylo to super. Jenže než já pochopil jeden cvik, tak byla změna a já vypadal jako debil. Alespoň jsem se pořádně zasmál. A o to šlo také. Ale bylo to děsně náročné. Už to nikdy zkoušet nebudu.
3. Dobyti S pólu. Moje skupina Já (hrobař), Zatlík (topič), Skřítek (urnař) + zbytek.
4. Ringo: Ptám se Koulena na stav a kdo vede. Kouleno říká stav a říká, že to říká podle toho, kdo podává. Řeknu jasně a jdu podávat. Pak mi konečně dojde, že v ringu se podává z obou stran (zase mě dostal).

Čtvrtek 19.7. - 7. den SportissiMMI:

1. Dojíždíme k nějaké boudě. Kouleno říká, že za ní je Polsko. Zastavujem. Na kopci jsou policajti. Směle jdu krok za patník a zpět. Opakuji 5x se slovy jsem v Polsku, jsem v Česku. Ještě se vyfotíme. A koukáme, že ti policajti přijeli k nám. Chtěli po nás pasy. Nikdo neměl až na Milana. Oznámili nám, že jsme se dopustili přestupku, a to ilegální překročení státní hranice. Na Koulenovu otázku: "Kde že je ta hranice?", dostal odpověď: "Nedělejte, že jste si jí nevšiml." To jsme pochopili, že si nedělají legraci. Dali jsme jim občanky až na mě. Protože já sebou nikdy nikam a za žádných okolností občanku nenosím. Čirou náhodou jsem měl řidičák, tak jim dávám ten. Pak se jen ozývá Kolář k autu. Kde máte občanku? Nemám (říkám). Víte, že jste spáchal přestupek (dnes již druhý). Nevím (blbě odpovím). Tak se mnou sepsali ještě nějaký protokol.
2. Šerlich: Kouleno zvolil demokraticky (kdy všichni byli proti) děsnou bahnitou cestu. Což se mi moc nelíbilo, protože mám svoje kolo moc rád. Většina cesty kolmo nesjízdná. Pak přišel dost dobrý terén, který se mi dost líbil. Ale byl hodně náročný a na 90 km tůře nic jednoduchého. Také to někteří odnesli. Ale docela jsem se nasmál, když Kouleno spadl do bahna. A už měl té svojí cesty taky pokrk. Ale to sem ho docela dožral.
3. Na Šerlichu jsem si narazil koleno. Takže celou dobu v hospodě jen natahuji a krčím nohu, abych dojel.

Pátek 20.7. - 8. den SportissiMMI:

1. Ráno jsem nějaký zďáblý, asi únava. Skoro nemluvím. Rozcvičku má Jitka a vymyslela nějaký obtížný cvik, který se hodil akorát pro mé naražené koleno. Tak jsem poznamenal: "Nevím, jestli to zvládnu." Zvládl. Jinak jsem neřekl ani slovo. Poté jsem odpoledne Jíťou a Radkem obviněn, že na každé rozcvičce musím remcat. To mě docela dožrali.
2. Fotbal: Naše družstvo bylo o hodně lepší než soupeřovo. Měli jsme pořád převahu. Tolik střel, co šlo na bránu či vedle (nepočítaně). Bez gólu. Soupeř po 15 min. první střela a hned gól. Pak jedna jejich střela vedle a druhá další gól. To bylo k vzteku. Já jsem vystřelil na bránu nejméně 20x. V druhém poločase dávám konečně gól. A těsně před koncem dáváme vyrovnávací.
3. Perfektní volejbal v lijáku. Líbilo se mi, jak domorodci kroutili hlavami.
4. Balónový konkurz: Zde se musím omluvit Martině a Věrce. Když jsem myslel, že let balónem ve 2km výšce je úplná pitomost (popř. 10km). Musím uznat, že tím blbým jsem já a ne ony. Včera jsem se díval na zpravy a Steve Fosset (snaží se obletět balónem svět) letěl v 8km výšce.
5. Pantomina: Já a Martina (sehraná dvojice) vyhráli jsme, když jsme si poradili s komínem, pavučinou či hasicím přístrojem.
6. Infantilní hra na vraha: Jednu hru vrah ne a ne někoho zavraždit. Párkrát jsem pronesl výrok, že někoho obviním jen tak, protože je to nuda. Po dalších 5 min. návrh padl znovu. Pak se přidá i Radek, ať teda někoho obviním. Já řekl že teda ano. A my vysmátí (hlavně Radek). No hádejte, koho jsem obvinil? No přece Radka (ten ještě vrahem totiž nebyl). Docela mu zmizel úsměv na tváři. A začal nadávat, že tak blbej nápad jsem mohl mít jenom já. (On totiž byl minulé kolo zabit v prvním dějství a celou dobu ležel na zemi). Všichni se ke mně přidali. No a hádejte, jak to dopadlo. Odsoudili jsme a tím i zabili nevinného. Myslel jsem, že až Radek vstane, dostanu přes čumák.

Sobota 21.7. - 9. den SportissiMMI:

1. Poprvé jsem viděl Pokémony v TV.
2. Pokepexeso nuda: Proto, když jsme poté hráli běhavou hru na poznávačku pokémonů, musel jsem 4x běžet pro nápovědu, poněvadž jsem nevěděl jména pokémonů. Ale jednoho jsem poznal. A navíc mě potěšilo, že jsem byl rychlejší než někteří, co běželi 2x. Při této hře jsem také přejmenoval Charmandra na Chamberleina.
3. Nakreslil jsem pokémona a tvrdil jsem o něm, že měří jeden pikametr (0.000000000001m).

Neděle 22.7. - 10. den SportissiMMI:

1. Skřítek mě přemluvil, abych si vzal naši sochu ze sádry domů. To jsem nevěděl, jaké mi způsobí starosti.
2. Přijeli jsme na nádraží. Tam z nás byla paní u pokladny tak vyjevená, že nám vše, co jsme věděli, opakovala 3x. Když jsem se ptal na spojení do Hranic, našla v počítači 4 spojení. Řekla mi to nejsložitější. Naštěstí jsem na ten počítač viděl, tak jsem si zapomatoval to nejrychlejší.
3. Já, Radek, Skřítek, Věrka a Martina společně s Tomášem jdeme v Olomouci ještě posedět do hospody. Zpátky na nádraží jdeme s Věrkou načas. Smůla, u výdeje batohů je děsná fronta. Když se dostanu na řadu, je můj batoh převažován (první vážení 15,3, paní mi uznala, že je batoh do 15 kg). Teď mi to neprošlo a já musel doplácet 10 Kč. Už nemám drobné a paní mě posílá rozměnit. Když jí řeknu, že mi za minutu odjíždí vlak, tak mi vrátí. Vběhnu rychle na nástupiště a vidím odjíždějící vlak. Průvodčí měl otevřené dveře, tak jsem ještě naskočil i s krosnou do vagónu. Jenže Věrka měla ještě spacák a nějak se jí to nedařilo. Pak to nevydržel ani strojvedoucí a zastavil. Hádejte, proč můj batoh vážil 15,3???????? Protože ta sádrová hlava vážila 0,5 kg. Kvůli ní jsem ten vlak skoro nestihl.

Omlouvám se všem jazykovědcům. Že ničím neustále jejich jazyk pravopisnými chybami.

(Copyright © 2001 by Jiří Válek, placka90@hotmail.com)
(Portions Copyright © 2001 by Martina Kleinová, markle@centrum.cz)


Čau všem,
po přečtení příchozího e-mailu od Radka jsem se rozhodl, že i já přispěji svojí troškou do mlýna. Bude to Ssimo viděné Agentem 032, tzn. někým jiným než jsem teď zpátky, protože teď už jsem obyčejný Jirka Válek. V lístečkách, které jsem dostal na konci Ssima, mi pár lidi napsalo, že jim vadilo, že jsem odmítl vystupovat pod svým osobním jménem, někdo měl dokonce pocit, že se snažím schovávat za svou novou přezdívkou a neotevřít své normální a obyčejné Já. Přiznávám, tihle lidé mě přesně odhadli, opravdu jsem nechtěl být Jirkou Válkem, chtěl jsem zkusit začít něco jako "nový život" na 10 dní celého Ssima. Ideální by bylo, kdybych přijel jako trhan bez ničeho a všechno bych si musel půjčit a působil bych tedy pouze svým chováním a ne oblečením, ale zas tak jsem vás vystrašit nemohl a ani nechtěl. Ale to, že si lidé okolo všimli, že si na určité věci jenom hraji, svědčí o tom, že opravdu zahrát se nedá všechno.
Můj cíl byl jediný: totálně si odpočinout od svého stávajícího života, který mám sice rád, ale kdo aspoň na chvíli nesní, že by byl někým jiným? A tak vznikl A 032, bez jakékoliv historie, budoucnosti, o kterém málokdo něco věděl a který na Vás působil okamžitým dojmem svého chování, neovlivněného jakýmikoliv předchozími setkáními. Takovouhle věc ve vztahu k ostatním už nikdy neprožiji, je to věc, která se dá zažít pouze jednou (ve vztahu k určité skupině lidí). Co z toho vzniklo, jsme pak (ve vztahu k osobě A 032) mohli prožít.
Tolik k úvodu. K jednotlivým dnům připíšu komentáře, tak jak jsem je viděl očima A 032. Výsledný zápis bude stejně asi ještě korigovat Milan*, ale moje originální dílko rozepíšu na všechny uvedené adresy a o totéž bych rád požádal ostatní, ať i já mám třeba trochu přehled, jak jste jednotlivé společné akce viděli svýma očima.
Schválně také používám sem tam netypické výrazy, kterým jste se po dobu Ssima smáli. Je to schválně, abyste nezapomněli, na můj způsob mluvy, který se sem tam možná trochu vymykal, ale jsem už prostě ovlivněn lidma, mezi kterýma pracuji a patří to ke mně.
Naposled bych rád zdůraznil rys, který je tak trochu typický na českém národu a který se projevil i u nás na Ssimu. Je to věc, o které jsem měl pocit, že vás trochu na mně štve, a to moje sebejistota až suverenita. Myslím, že tohle je obecná česká vlastnost, skromnost až tak přílišná až nám škodí. Každý z lidí na Ssimu něco perfektního uměl, ale málokdo to chtěl ukázat nebo se tím pochlubit. I to se odráželo ve vnitřní jistote jednotlivých účastníků, která by podle mě měla být minimálně o dva řády výše. Schopnosti a znalosti jste na to určitě měli.


Pátek 13.7. - 1. den SportissiMMI:

V pátek bylo docela dobrý, jak jsme hráli na hoňku na náměstí v Ústí n. Orlicí. Fakt dobrej nápad a slečna od zmrzliny z nás byla úplně na větvi, jak se tam plazíme pod autama a otravujeme normální lidi. Pak byl vlastně výjezd na rozhlednu, že jo? A následovalo rozdání úkolů ve formě napáleného CD (pardon, získali jsme také kravaty a identif. čísla s průkazkama tajných agentů). Docela se divím, že ten pán v PC bazaru v Ústí n. Orlicí byl tak ochotný, když jsme ho otravovali s načtením CD, ale co jsme potřebovali, jsme se dozvěděli. Pak návštěva hřbitova (to mi přišlo trochu kacířské, s kolama v upocených tričkách brousíme po hřbitově hledajíce hrob jakési Bergmanové, ale co už, jednou jsme tajní agenti, tak hlavně nenápadně
:-)) A pak hurá s modrýma igelit. pytlema vzhůru na fotbal. hřiště.
Nabalení věcí na 48 hod. nám nedělalo problém, zvlášť já jsem byl obzvlášť na lehko, ale v podstatě jsem více věcí za celou dobu prvních tří dní nepotřeboval. Teda kromě jedné - opalovací krém, to jsem podcenil (stejně jako většina ostatních) a doposud to je na mně vidět.
Úkolu načtení dalších info se ujaly holky a byly, jak jinak, úspěšné. Takže cíl byl jasný - Vysoké Mýto. Takže znovu vyšlapat kopec na rozhlednu, no a pak v různě prudkých přeháňkách jsme směřovali až do Vysokého Mýta.
Příjezd byl docela na čas, jen Radek tam nějak nebyl. Naštěstí oko je oko a tak ani schovávání za stromem na náměstí v Mýtě mu nepomohlo a když jsem se ho zeptal, pročpak se panáček schovává, dostalo se mi odpovědi, že jsme ho prostě měli najít podle šipek, jak prý bylo uvedeno na Internetu. No co už, holky na to trochu "přizapomněly", a já vzkaz na I-netu neviděl… Ale hlavní, že jsme se našli. Teď už stačilo koupit 4 kusany kabanosu na večer a vyrazit za město najít bivak.
Opomineme-li moji silnou nechuť hrát upravené Dračí doupě (den před tím jsem byl v práci do osmi večer, pak mě čekala upocená cesta vlakem z Prahy do Přerova, spánek 4 hodiny, ráno 700 zubař a 825 jízda do Ústí n. Orl.), snahu nechat se alespoň co nejdříve zabít v téhle hře, což se mi neustále nedařilo, takže jsem se s nevolí dostal až na konec a také snahu o změnu místa bivaku pro silnou průtrž mračen (rosnička nejsem, ale fakt jsem věřil, že bude pršet celou noc), což se mi teda nakonec také nepodařilo, v podstatě se už nic neudálo. Takže jsem se nacpal na karimatky mezi Janicu a Martinu a udělal si z noci cvičení ve výtahu, protože jsme spali ve svahu a já neustále sjížděl dolů a střídavě se tlačil nahoru. Ale jinak prima začátek Ssima.
Pozitivum: dobrý odpich akce, plné nasazení všech účastníků, vydlabávání razítek, schovka na náměstí v Ústí n. Orl.
Negativum: noční déšť+snaha o změnu místa bivaku, ačkoliv se celá věc ukázala jako bezpředmětná.


Sobota 14.7. - 2. den SportissiMMI:

Ráno se nám bohužel v Mýtě nepodařilo dostat se na příslušnou stránku pro špatně sestavené heslo z minulého dne. Nejvíce mě osobně naštval telef. automat, kterého jsem chtěl využít pro kontakt nějakého známého s přístupem na I-net. Bohužel jsem ovšem "pro jistotu" neměl u sebe svůj telefon a vzpomněl jsem si s bídou na jedno telefonní číslo (to je tak, když všechno máte uloženo v paměti mobil. telefonu :-) ), kde jsem chytl pouze hlas. schránku. Zato automat ze mě vytáhl asi 40 kaček, a nic. No co už, holky se na I-net dostaly a také nepochodily.
Cesta na Seč (jak nám pouze kuse Radek oznámil) probíhala celkem bez problemů, hlavním zpestřením byly žluté sodovky v hospodě a ztráta identity Martiny a "dosáhnutí identity" nové - byl z ní fakt pořádnej chlap s knírem jako z filmu s Belmondem, no pohoda, zvlášť, když to všechno bylo načmárané společně s množstvím jizev nesmývatelnou fixou na obličeji.
V této fázi jsem Martinu začal tajně obdivovat, protože s sebou táhla docela objemný a těžký batoh a po cestě ani necekla. To klobouk dolů.
To jsme ovšem ještě netušili, jak dlouhý je stoupák od Chrudimi na Seč a jsem rád, že nám to neřekli dopředu - asi bych nejel. I tak jsem dřel pot a krev a v závěrečném kopci jsem slezl z kola, protože jsem odmítl uvěřit, že tento kopec je opravdu poslední, a jal se šetřit síly na stoupání, které bude pokračovat minim. dalších 20 km. Opak byl naštěstí pravdou, a v Seči na náměstí už mi bylo opět do zpěvu. Zanedlouho přijela další skupinka s nejdůležitější členkou Věrkou a jejíma standardníma anabázema mimo sjednanou trať. I tady se jí podařilo nenajít náměstí a tak byla v podstatě první, která uviděla plochu Sečské přehrady. Sledování hladiny ji naštěstí po chvíli pustilo a raději nalezla zbytek svojí družiny (již společně okolkující s družinou naší), takže jsme byli komplet a mohli vyrazit podle instrukcí, kterých se nám na I-netu nepodařilo dosáhnout, hledat Koulena a záchytný bod. To se nám po několikerém bloudění a prolézání slepých uliček na bázi pokus-omyl opravdu nepodařilo dosáhnout. Následoval Žížalin "hot call" do hlavního stanu pro upřesnění informací a pak už to jelo ráz na ráz.
Normálně jsem zvyklý se sprchovat jednou až dvakrát denně. Po příjezdu k Pivoňovi, když jsem si oblíznul vrchní ret, jsem byl jasnej - dvoudenní nános vypocené soli nechutnal nejlépe. Právě proto koupel v chladivých vodách Sečské přehrady byl příjemným balzámem.
A pak už jen stačilo vyčkat do příjezdu třetí úderné skupiny a po krátkém vegetění na trávě přišlo na řadu představování jednotlivých účastníků (začínám užívat přezdívky Agent 032), boccio a jiné. To hlavní nás ovšem teprve čeká - zneškodnění bomby uprostřed přehrady. Už cesta se svíčkama k vodě přináší první problémy a na Pivoně pak vždy jen stačilo kývnout a on už automaticky podával zápalky. Navíc vnikáme do přilehlé hospody s nadějí, že si z plastikové láhve vyrobíme jakýsi "cylindr" na svíčku a všechno "hned bude lepší". Podroušená obsluha vylévá asi litr mattonky do umyvadla brblajíc: "Tratím asi 60 korun, ale co bych vám nepomoh'…" a já s Martinou se slávou získáváme plastikovou láhev, kterou hned ničíme zapůjčeným kuchyňákem doufajíce, že celá akce přinese patřičný užitek.
Do vody se mi fakt nechtělo, navíc mě studilo pomyšlení, že bych ráno musel chytat vlka v mokrých trenýrkách (plavky jsem neměl a náhradní spodní prádlo jak bys met, to tajní agenti nepotřebují :-) ), takže oceňuji, že děvčata (Janica s Martinou) na sebe berou plavecké úkoly a já zůstávám na břehu jako strážce Brány, pardon vlastně Klíčů od bomby, která se nachází na loďce asi 50 metrů od břehu. Až je bomba zneškodněna (přiznávám, mám na tom pramalý podíl, ale fakt jsem holkam dodával telepatií kosmickou energii), dostáváme odměnu - čokošku, alias čokoládu. Skončila v mých rukou, to ale neměla, neboť při zpáteční cestě jsme s Věrkou hráli zábavnou hru, kdo komu čokoládu vyfoukne i když si ji schová kamkoliv na těle, popř. kolik má čí čokoláda oříšků (samozřejmě, že byly bez oříšků, ale o to nešlo), výsledkem celé hry tedy nakonec byly dvě úplně dolámané umolousané čokolády. Já jsem tu naši holkám ukázal v té nejčernější tmě, ale stejně jsem z pohledů viděl, že jsem si dovolil moc, což uznávám, dovolil. Ale osud se mi pomstil, v půlce Ssima jsem zbytek téhle čokolády našel přilepený v nejčernějším rohu svého batůžku a myslím, že ten flek už tam bude napořád. No a tak skončila sobota.
Pozitivum: koupel v Sečské přehradě, kontrola oříšků v čokoládě (to chápe asi jenom Věrka)
Negativum: kopec na Seč a křeč v levém lýtku, co jsem tam dostal


Neděle 15.7. - 3. den SportissiMMI:

Hra na rozvědčíky a kontrarozvědčíky nás po ránu protáhla, ale o dost více se mi líbilo, jak jsme ze sebe dělali úplný kašpary na pláži při procvičování Jendy Bendy. Docela nám to šlo, škoda, že to není na videu.
Následoval zrychlený přesun na kolech do města perníku. Po cestě, nejhumornější příhoda - lepení Zatlíkova kola. Kouleno, evidentně spěchajíce, společně se mnou, Radkem a Milanem horečně lepí Zatlíkovo zadní kolo. Ačkoliv spěcháme, není možné nezapříst akademickou debatu o smyslu křídy při lepení kola, typy, barvy apod. Důležitá je taky tloušťka vrstvy, jakým prstem rozetřít apod. Takže, ačkoliv Zatlíkovo kolo nebylo slepeno na 100%, víme, jak duši nakřídovat :-)
Příjezd na pardubické nádraží byl docela hektický, ale nakonec jsme se do vlaku natlačili úspěšně. Cestou vlakem usínám vedle jakési mladé slečny, která nám s Vaškem slibuje, že až bude potřeba, tak nás vzbudí.
Vystupujeme naštěstí správně, lehce relaxujeme a já se se Zatlíkem pouštíme do druhého kola lepení zadní duše. Opět propracováváme techniku pokřídování nalepené záplaty, přičemž jednoznačným odborníkem na danou tématiku se stává Milan, který dlouze hovoří o typech, tvrdosti a barvách kříd ve vztahu k lidskému životu, vesmíru, lepení kol apod.
Vyrážíme směr Celné u Mladkova. Cesta nám docela ubíhá, neboť po stresech před Sečskou přehradou nám tohle připomíná projížďku rajskou zahradou. Dorážíme k večeru, následuje ubytování, vybalení, sprchování a po večeři klidnější hry a nakonec čtení první odrážky u hry na sny. Jako barbarský bezvěrec u "snového" čtení dojíždím guláš, až to nakonec Kouleno nevydržel a vytrhl mi talíř z ruky s pohledem killera. Ani se nedivím, asi bych jednal stejně, ale fakt jsem měl hlad :-)
Pozitivum: smysl křídy při lepení kola ve vztahu k pojetí Všehomíra
Negativum: horko ve vlaku z Pardubic do Ústí n. Orl.


Pondělí 16.7. - 4. den SportissiMMI:

Ráno rozcvička a já dostávám první kapky - nejsem zvyklý vybíhat ráno ven pouze v plavkách, tak k tomu přidávám i triko a hned jsem si vysloužil první službu v kuchyni. Následují sportovní hry a nakonec hra na manžely a manželky - shromažďování rodinného majetku. Skřítek (moje manželka) jede naplno, já se nechávám inspirovat, takže nakonec nachamtáme docela dost kostiček puzzle. Zkusili jsme vyhandlovat s ostatníma to, co šlo, abychom měli aspoň něco kompletní, ale stejně je nakonec rozhodující dražba. Tam se lidem nakonec podařilo upsat k docela slušným službám, ale opravdu nejsympatičtější byla masáž chodidel od Aničky, no ta práce rukou, fakt příjemné a uvolňující. Jinak jsem se nechal párkrát podrbat na zádech od Milana a jednou mi zpíval před spaním. Milan zpívá opravdu pěkně a ten, kdo tuto službu nevyužil, opravdu může litovat. Škoda ještě, že mě nezvládl oholit (v rámci erotické masáže), ale naopak nevím, jestli bych tady ještě dnes byl, takže, člověk nemůže žádat všechno, že jo… příště…
Po společném manželském obědě s manželkou Skřítkem (nezní to trochu ujetě?… no, i když já, Agent 032, taky nezní bůhví jak) nastupuji na nucenou službu na nádobí do kuchyně a děvčata (Janica+Martina) se pouští do souboje se sádrou. Jejich vytrvalost přinesla ovoce a děvčata nakonec jakýmsi zázrakem už téměř ztuhlou sádru znovu rozmíchají a natvarují do patřičných rozměrů. Oba hranoly teď připomínají Twins (vzdáleně - pozn. aut.), který se tyčí místo na Manhattanu pod lavičkou v Celné.**
Následuje mimo jiné lakros a k němu náležící sekačky po prstech i všude jinde. Zpočátku jsem měl strach, abych někomu něco neudělal, ale pod dojmem hry jsem pak bez skrupulí zasadil také pár zásahů.
Večer hádání osobnosti z lístečků na čele. Měl jsem tam Maxipsa Fíka, ale vůbec jsem si nemohl vzpomenout. Když si to tak stejně uvědomíme, co to prezentujeme dětem - pes, který vypil sud piva a dál už nerostl - je to sranda. Ale pámbu zaplať za ty dary, Palmexmana, co měl Radek, bych určitě neuhod.
Pozitivum: manželská soutěž se Skřítkem (Skřítek je ten typ, že když se do něčeho dá, tak u toho musí vytrvat, i když má křeče v nohách, prší, padají trakače atd. atd. A navíc pohání partnera, takže to člověka motivuje.)
Negativum: softplate, nějak mě tahle hra nemotivovala


Úterý 17.7. - 5. den SportissiMMI:

Ráno se mračí, počasí jako před deštěm. Šlapák a vyvolávka zlepšují náladu. Raději se schováváme do jídelny a plodíme komiks společně se Zatlíkem, Ančou a Janicou. Docela hledím, co se dá z Mateřídoušek poskládat za sodu, a škoda, že jsme neměli více času, nápadů bylo dost, ale čas byl pevně stanoven. Obdivuji Ančin smysl pro humor, docela se blíží mému, což samozřejmě kvituju. Následují automobilové závody na papíře a pak i foukacích formulí. Jak se z toho dá udělat napínavý závod, to čumím.
Největší záhul nás ale teprve čeká, rychlostní zkoušky (lidově erzety) venku v dešti. Přiznávám, už jsem takovéhle věci taky prožil, ale to, že nikdo ani neceknul, když nám ukázali první erzetu-naprudko Orlicí tak 200 metrů - tím si získávají účastníci Ssima můj další respekt.
Běžel jsem jako číslo 1, takže jsem tam vlítl, a raději nad ničím nepřemýšlel. Tak tak zvedám nohy nad hladinu - voda je mi nad kolena - a navíc to po kamenech sympaticky klouže. Chudáci lidi menšího vzrůstu jako Věrča nebo Skřítek, která se v cíli první erzety docela třepe zimou, ale depresivní nálada nás neovládá. Další erzeta ve svahu po laně, následující zase běh Orlicí (jak depresivní, když člověk nevidí cíl), zakončená pro změnu průlezem skrz gumové kolo u traktoru (dobře jsem se napil, ale budiž, už to k tomu patří). Následuje lehký swing před čtvrtou erzetou, opakujeme Jendu Bendu. Kdyby nás viděl mimozemšťan odjinud, bylo by mu jasné, že jsme magoři - totálně promočení, v dešti, ale troubíme si tam na ty naše imaginární trumpety jako na dovolené v Itálii. Na čtvrté erzetě mi nesympaticky začínají padat trenky, navíc už vím, že jde o erzetu poslední, takže moje tělo začíná být nedočkavé. Průlez po laně přes řeku v dešti není vůbec příjemný, ale když vidím obětavost děvčat, tiše mlčím, fakt si jich vážím.
Teplo domova je teplo domova a pokud se navíc znásobí teplem lidským, neznám nic lepšího. Takže jsme se na sebe naskládali jako Koťátka a tiše předli. Teda já trochu hlasitěji (jak mi sousedé oznámili), ale bylo to fakt velice příjemné, zvlášť po studené koupeli v Orlici.
Následují další hry s motivem automobilismu, ale já mám v hlavě stejně pořád Koťátka. Jak je možné, že to bylo tak fajn.
Večer, půlka Ssima. Hra na otázky a odpovědi. Dělám chyby, za které platím až do konce Ssima. Škoda Agente, škoda.
Pozitivum: rychlostní zkoušky Orlicí a Koťátka nejde tak docela oddělit, jedno bez druhého by nebylo nic. Ale Koťata byly super, mám lidi rád a když je navíc cítím vedle sebe... Také bylo super skládání komiksu z Mateřídoušek - tím myslím hlavně Anču, její nápady a její smích
Negativum: počasí


Středa 18.7. - 6. den SportissiMMI:

Rozcvička v šamanském byla parádní, hlavně kvůli uzamknutí úst hned po ránu a udílení pokynů rytmem, to byl parádní nápad pro zahájení druhé půlky Ssima. Snídaně se šátkem na očích a na dekách na zemi byl také perfektní nápad. Uvědomil jsem si tenkrát, jak moc mi některé věci prostě chybí. Následoval tanec a hudba. Zažil jsem dříve už určité druhy meditací přes hudbu a tanec, takže to bylo výborné odreagování. Já sám se svým vlastním vesmírem. Sem tam mě někdo chytil a chtěl se mnou tančit. To jsem ale nechtěl, když člověk prostě letí svým vesmírem, těžko k tomu pouští druhé… I tak mě to prostě ovlivnilo a právě proto jsem byl po zbytek dne tichý a přemýšlivý, tak trochu jinde.
Aerobic se Skřítkem byl fajn, je to celkem makačka. A docela bych to chtěl i zkusit dělat to dále, myslím, že by mě to bavilo.
Následovalo dobytí severního pólu - po vzoru Milana na sebe navlíkám všechno možné. Příroda (venku na pólu) mě za to obdarovává asi pěti litrama potu, který se valí, kde se dá. Stavba sněhuláka, psí spřežení a běh na lyžích docela jdou, ale driftování už mi dává fakt zabrat (Martina "driftuje" na starých dveřích, ostatní jsou nosiči). Mám toho dost, navíc celý zapocený, ale musíme dojet zpět z pólu. A jak? No přece na sáňkách! Tlačím jak o život, ale uvnitř už pomalu bobtná jasná zpráva: stárnu. Na konci dojíždím opět se sympatickou křečí v levém lýtku. Počítáme kusy oblečení na sobě a líbilo se mi, že nás nezastaví ani záludnosti Koulenova družstva - jdeme s Milanem "naostro" a posléze se k nám přidává i Anička. Paráda, tomu se říká obětování se pro družstvo.
Večer následují stolní hry. Prohrávám, kde co můžu, hlavně s Janicou, Skřítkem a Věrčou. Po třetím repete s Věrčou konečně chápu smysl hry quixo, ale ani to mě neubrání od dalších proher. Nu co už.
Pozitivum: meditace při tanci
Negativum: těžko říct, dopadá na mě fyzická i psychická únava


Čtvrtek 19.7. - 7. den SportissiMMI:

Výlet, co k tomu říct. Kouleno nás jednoznačně pod záminkou společné volby směruje na nejvzdálenější kout - Šerlich. Nyní v teple u počítače mu dávám za pravdu, byla to paráda, ale tam jsem sem tam měl slabé chvilky. Ale neříkal jsem raději nic, jak řekl Kouleno, kolektiv se jednoznačně sjednotí v boji proti společnému nepříteli, kterým jsem se kvůli oportunistickým řečem nechtěl stát.
A i na Koulenovi bylo v úseku kolem Kapličky znát, že si není stoprocentně jistý, ale je to ten typ - - jednou už jsem to řekl, tak ať to stojí, co to stojí. Ale má pravdu - nudaři můžou zůstat doma.
Stoupání na Šerlich mě dostává. Ale závěrečná cesta z Šerlichu do Celného je odměnou - vylézá sluníčko a navíc cesta příjemně ubíhá. Teda, jednou jsem skončil v příkopu, ale co už, skončila tam i Jíťa, není se za co stydět. Nejzábavnější mi přijde Zatlík, kterému sem tam něco z kola odpadne. Největší úspěch měl foťák, který odpadl v jednom prudkém sjezdu, ale i ten nechává Zatlíka klidným.
Divadlo ve stylu Námluv bylo pěkné, navíc jsem (když chci) extrovert a nedělá mi nějaké větší problémy se předvádět, takže dostávám cenu za hlavní mužskou roli. Totéž, ale pro ženy, dostává i moje divadelní partnerka Jíťa. Milan si cenu za scénář také zasloužil, myslím, že ho měli o dost lepší než naše družstvo, ale on se složitější příběh také složitěji hraje.
Následují pyramidy, alias zodpovězení tří otázek ze společně rozdělených lístečků. Kooperuji se Skřítkem a jelikož nám vzájemná spolupráce nedělá nejmenší těžkosti, schováváme na začátku dva lístečky, které nechceme nikomu ukázat. Bohužel v tomto směru nejsme tak úspěšní jako Milan s Vaškem, které tato myšlenka napadla také. Pro jistotu se v kuchyňce u Koulena ubezpečuji, že můžeme opisovat a očumovat, a pak se Skřítkem rozjíždíme celou parádu. Informací je více než dost, pořádně si na svoje poznámky dávají pozor pouze Milan+Vašek, a Skřítek je v tomto směru také mimořádně nadaný, takže po chvilce očumování a nahlížení u sousedů dostáváme základní schéma.
V této fázi mě hra hodně bavila, nevím proč, ale nejvíce to zevlování okolo. A taky Skřítek, který řekl: "Jdu se napít" po cestě zkoukla všechny papíry na stole a pak jsme to poslepovali jako skládačku společně. Bohužel, to co skryl Milan s Vaškem, se na konci hry jeví tak podstatné, že končíme až na druhém místě, právě za Milanem s Vaškem. Ale znova se potvrzuje: spolupráce se Skřítkem je pohodová :-)
Pozitivum: jak nás Kouleno dotáhl na Šerlich, pyramidy se Skřítkem
Negativum: únava při stoupání k horské chatě na Šerlichu


Pátek 20.7. - 8. den SportissiMMI:

Sportovní den, no jo 100%-ně nevychází počasí. V kopané se nám daří vstřelit po dvou kopech na bránu dva góly, ale na konci se protivníkům podařilo vyrovnat. A taky si to zasloužili, moc se o to snažili.
Lakros v blátě byl maso, moc se mi nechtělo dopředu, abych někomu něco neudělal. Vašek za naše družstvo jednoznačně skóruje, takže vyhráváme.
Volejbal v dešti - bylo dobře, že jsme hru nepřerušili a vydrželi, návrat na hřiště po dešti bývá těžší. A aspoň to nebylo fádní :-)
Scrabble nebyl špatný, ale moc mě tato hra neuchvátila. Následuje tvorba busty z jedné naší sádrové kostky. Líbí se mi úvaha Martiny, co z kvádru uděláme: nejprve ryba, pak to bude člověk a pokud se to nepodaří, bude to medvěd. Nakonec se z medvěda stal zase člověk a tak utváříme jakéhosi Indiána. Pak si dáváme šátky a dostáváme sochu od jiné skupiny a vytváříme poslepu kopii. Pracuji na uchu, ale moc mi to nejde. Nevím, jsem nějaký rozhozený.
Zajimavý byl konkurz, jak každý sám sebe prezentoval. A jaká byla podobnost toho, koho prezentoval, s tím, kdo ho prezentoval. Hodně mi to sedělo...
Škoda, že jste mě nenechali se rozvyprávět o funkci mých speciálních koulí v teplovzdušném balónu, jejich funkci jste zcela nepochopili. Jsou založeny na principu malého ručního vodního granátu, ve kterém je stlačeno 100 litrů vody. Někdy vám to rád popíšu… :-)


Sobota 21.7. - 9. den SportissiMMI:

LPP a vše kolem toho - první byla vlastně branná hra s házením do terče, že jo? Tak tady jsem se modlil, abych si zase nehodil žabáky. Už jsem je jednou absolvoval a pekelně dobře jsem se u nich trápil.
Úplně jsem zapomněl na písničku ze seriálu o Pokémonech. Nebývale úspěšně jsme celou věc pojali, otextování nám nedělalo sebemenší problémy a pak už přišlo na řadu to hlavní - performance s naší hlavní bombou: Zatlíkův striptýz. Holky (Skřítek, Anča, Martina) odzpívali texty a Zatlík kolem nich jen svůdně odhazoval svršky. Rád bych to někdy viděl, co jsme tam vlastně předváděli, připadal jsem si dost úchylně, když jsem tam tak kroutil v uplých hadrech zadečkem, ale pro úspěch družstva je třeba se obětovat.
Následují další hry s pokémonovským motivem - správná volba jména pokémona (tady přiznávám, všiml jsem si, že je má Kouleno na druhé straně sešitu napsané, ale zkoukl jsem jenom Vilepluma :-) ) a trhání lístečků z kmenů stromů zuby. Tady jsem si fakt ještě říkal: tohle nemůže být konec, to nám přece přede hrou nedávali tatranky pro nic za nic :-) ale dále pak už byl jen klid a mír.
Následovala společná večeře. Tady jsme se s Milanem pochechtávali a předávali moudra z celého Ssima. Jinak musim říct, že s Milanem jsem si moc sympaticky rozuměl po celém Ssimu (i když se to možná tak nezdálo). Možná to bylo tím, že jsme večer před usnutím pokecali o tom, co bylo, jaký z toho máme pocit, a to nás neustále posouvalo dál a dál. Já jsem úplně jinde než Milan, tak možná ne vždy souhlasil s mými názory, ale totéž platí i o Milanovi ve vztahu ke mně, ale to je jenom dobře, byla by strašná nuda, kdybychom byli všichni stejní a netrýznili se sem tam vzájemnými problémy.


Neděle 22.7. - 10. den SportissiMMI:

Po necelých třech hodinách spánku vstávám o půl sedmé, dobaluji batoh, loučím se s Milanem, který jediný už je vzhůru, a se zvláštním pocitem na duši opouštím Celné. Vím, že se tu na nějaký čas nesmím objevit. Když totiž přijede člověk po určité době na místa, kde toho strašně moc prožil, strašně se mu stýská, že nevidí ty, ktere tu viděl, že zase neslyší to, co tu slyšel, a všechno je to celé smutné. To už mě život naučil. Odjíždím se slzama na krajíčku s tím, že to asi tak má být. Navíc mě mrzí, že nemohu odjet společně s ostatníma, zažít to společné loučení jednotlivě odpadajících účastníků, až člověk zbude sám. Já už jsem sám byl.
Nebudu dále popisovat cestu vlakem. Zvláštní pocit je znásobený přestupem v Ústí n. Orl., kde celá akce před více než týdnem začala. Na místě, kde jsme lepili Zatlíkovo kolo se roztahuje skupina turistů. Zkouším nemyslet na to, co bylo, ale na to, co bude. Volám domů. Ubezpečuji naše, že oběd stihnu. Jsem alespoň klidný, že jsou moji rodiče rádi, že přijedu na slavnostní oběd při příležitosti otcových narozenin. Nevěřili mi totiž, že to stihnu.
Večer mizím z Přerova do Prahy. Jedem opět přes Ústí n. Orl. Zvláštní pocit, vykukuji z vlaku, třeba ještě někoho zahlídnu. Myslím, že vidím Milana, ale vlak se rozjíždí a osoba mizí. Stejně pochybuji, že tam ještě kolem osmé večer byl.
Opět vytahuji lístečky od lidí, co mi kdo napsal a přemýšlím nad tím, co v nich je. Každý z nich opatrně schovávám.
Příjezd do Prahy. Stávám se Jirkou Válkem, který přijel do Prahy, aby mohl jít následující den do práce. A 032 už není.

Praha, 14.8.2001



*Nakonec jsem všechny vaše texty nechal v původním stavu. milan
**Vesmír je plný překvapení. Většina z nich je ohavná. Solomon Shorty

(Copyright © 2001 by Milan Fikar Jr., milan@4u.net)
(Portions Copyright © 2001 by Martina Kleinová, markle@centrum.cz)
(Portions Copyright © 2001 by Lukáš Zatloukal, zatel@quick.cz)
(Portions Copyright © 2001 by Václav Kolář, vasa.kolar@seznam.cz)
(Portions Copyright © 2001 by Radek Martinka, radek.martinka@email.cz)
(Portions Copyright © 2001 by Jiří Válek, placka90@hotmail.com)



Pátek 13.7. - 1. den SportissiMMI:

Už je to tak asi navždy vyšší mocí dáno, že na ssima jezdím znavený z předešlých akcí. Nejinak tomu bylo i tentokrát. A tak ani nemohu odpřísáhnout, že jsem si ve vlaku povídal s jednou starší paní, která mě naprosto ohromila svými zevrubnými znalostmi ohledně brněnských graffiti gangů. Věděla, kde která skupina působí a jaký má "sign", tedy svou značku, a dost možná, že i osobně znala některé sprejery. Skoro jsem zalitoval, že jsem na její otázku, zda taky "kreslím", musel odpovědět záporně. Zdálo se totiž zřejmé, že bych v očích této drobné důchodkyně o poznání stoupl na ceně. Co se dá dělat, nikdo není dokonalý. Babka- sprejerka poměrně záhy vystoupila, a tak jsem, bohužel, neměl šanci se jí zeptat, zda se neorientuje ještě v jiných sférách brněnského undergroundu. Smířil jsem se s tím, že po zbytek cesty se budu nudit. Holt, nemohl jsem čekat, že bych potkal v jednom dni dvě takové výjimečné osobnosti. Ale byl to předčasný úsudek - nepomyslel jsem na fakt, že jsem se ještě nepoznal s účastníky letošního ssima... :-) Z České Třebové, kam jsem měl koupený lístek, vlak k mému upřímnému znechucení už skutečně nikam nepokračoval a musel jsem tedy zbytek cesty dojet na kole. To byl sice i můj původní plán, ale přece jen... říkal jsem si, že stát se může cokoliv, tak proč by nemohl vlak omylem dojet až do Ústí? Leč nestalo se. Byl jsem nucen zvládnout to vlastními silami. Zadařilo se. A tak jsem si mohl o pár minut a kilometrů později stisknout pravici s lidičkami, kteří se jeden po druhém opatrně vyloupávali z chladivého stínu budovy ústeckého nádraží. Všimnul jsem si, že jeden z vyloupnutých jest opravdu nadmíru výlupkovitým jedincem - budoucí Agent 032 :-) Tak teď to víš, Agente, zaujal jsi mě už od pohledu... a zbytek týdne tomu dal korunu :-) Vím, že Tě to potěší, Agente - slečna u zmrzliny nebyla na větvi z nás, ale z Tebe!! Na mě se kupříkladu dosti šklebila :-) A, mimochodem, myslím, že to vaše okouzlení bylo vzájemné, neboť, zatímco Ty jsi, jak tady čtu, hrál na honěnou, my ostatní jsme hráli schovku :-) která byla bez diskuze výbornou zábavou - to se musí nechat. Jak málo stačí... Výjezd na kopeček byl vpravdě povznášející. Způsob, jakým jsme v jeho průběhu drželi pospolu, byl dojemný. Jak jsme všichni táhli za jeden provaz, všichni se starali o všechny, čekali jsme na sebe, každý snažně vyhlížel hledanou destinaci, atd. Takový malý Pax Ssimanum :-) Nic srovnatelného už v následujících dnech nebylo k zažití. Kromě cédéčka jsme obdrželi též obálky s instrukcemi pro případ nouze. Začal jsem je otvírat hned :-) A vzápětí se mi podařil ještě další kiks - přítomnou holandskou rodinku jsem začal obtěžovat se svojí lámanou angličtinou a dotazem, zda náhodou nemají v autě CD přehrávač. Já naivka jsem si myslel, že třeba půjde o audio cédéčko. Naštěstí :-) neměli, takže jsem si ušetřil jedno malé faux pas. S holkama jsme ještě zepsuli číšníka z místní hospůdky za to, že nás nechtěl propašovat k jejich centrálnímu počítači, který tam měli jistě někde zašitý. Vyrazili jsme zpátky do města, našli PC bazar a v něm úžasně vstřícného pána přiměli, aby nám poskytl svůj čas a počítač. Při prohlížení obrázkových instrukcí jsme pro nebetyčnou únavu vnímali jen faktický obsah, zatímco pan bazarista se výborně bavil i nad vizuální stránkou vzkazu - takže jste to, vážení HVT, nedělali nadarmo... :-) Já jsem jim tuhle informaci nechtěl prozradit, neboť jsem se všemožně snažil vytvořit dojem nesmlouvavé a tvrdé konkurence, ale holky nakonec i mě přesvědčily, ať se nad nimi slitujeme... Bohužel pro ně, skutečně jsme to udělali. Fakt sorry, ale to nás ani ve snu nenapadlo, že vám tím naopak uškodíme :-( Ukázalo se, že jsme všichni v tajných službách ještě pěkní zelenáči... To si snad děláš legraci, Agente?! Vy jste šli s kolama dovnitř?? Můj ty smutku! #-) Nás tedy něco podobného naštěstí nenapadlo... Věrka počkala i s koly před branou hřbitova, Anča a já jsme na tabulce našli přesné souřadnice hrobu dotyčné nebožky a šli vpodstatě najisto. Přijeli jsme ke stadiónu, kde právě Kouleno v dobré náladě pokřikoval na nevinné civilisty nějaké oplzlosti, aha, už vím, nadával jim do líných zmetků stylizujíc se do role jejich trenéra... :-) Začali jsme si třídit věci. Věrce se nedařilo... Na první pokus přeskládala ze svých báglu do modrého pytle úplně všechno až na jedno jablíčko, které zůstalo venku coby svačinka. Nebylo vyhnutí, musela to zkusit znovu - to už v rytmu netrpělivě podupávajícího Koulena, jenž od nás chtěl pytlíky vyzvednout a odvézt neznámo kam. Věrka se Koulenovým spěchem vůbec nenechala vystresovat, věci si v klidu přebrala, přeskládala, přepočítala a nakonec nám, s pro ni tolik typickým úsměvem, dala vědět, že "už je ready" :-) Volným tempem jsme se projížděli ve vlahém deštíku malebnou krajinou. Poctivě jsme hledali písmenka. Po zkušenosti s prvním heslem, kterým bylo krásné české slovo, jsme se už po získání úvodních dvou písmen pokoušeli heslo domyslet. Kupodivu se nám nezadařilo ani po získání písmena čtvrtého. Výsledné "SXY8P" zaskočilo nejen značně sečtělou Anču, ale i neméně vzdělaný zbytek našeho týmu. Přesně podle instrukcí jsme ve zdraví a už s kompletním nehezkým heslem dojeli do Chocně, kde jsme po krátké chvíli nalezli místní hnusnou knihovnu. Křídou načmárané šipečky smyl déšť, takže hledání naší spojky - Žížalky - si vyžádalo kratší telefonickou konzultaci. Uvědomuji si, že nás mohli podle signálu vystopovat, ale co jsme měli, proboha, dělat?!? Vytlačili jsme kolečka a tělíčka do kopečka, potkali se se Žížalou a... kopeček zase sešli. A vydali se hledat vhodné místo ku spočinutí. Tupý účastník tupil opravdu zodpovědně, takže pokud Žížala po cestě zahlédla nějaké vhodnější místo k přespání, do dnešního dne o něm nevíme. Nakonec jsme ve vzájemné shodě vybrali vcelku útulné prostředí kol opuštěné zahradní chatičky. Dokonce se stolkem a houpací lavičkou. Senza. Žížala nás pohostila těmi nejvybranějšími lahůdkami, a pak už byl čas jít do akce, aby se ten náš chlebíček nedal považovat za nezasloužený. Byl nám vylíčen účel a cíl mise a též pravidla hry a poté už byla iniciativa ponechána nám. Veškerá iniciativa však patrně ležela společně s bratislavským točeným salámem někde na dně našich žaludků, takže se hra zpočátku vyvíjela poněkud zvolna, řekl bych. Snažil jsem se holky inspirovat svými četnými pokusy o řešení úvodní svízelné situace ve hře, avšak po tom, co jsem se přivázán k židli svalil na bok, byl jsem nucen omezit své aktivity na vzlykání a posmrkávání, neboť cokoliv jiného, o co jsem se pokusil, končilo fiaskem. Ale oceňuji, že si Žížala házela kostkou i tehdy, když jsem se pokusil vyskočit i se židličkou na stůl pro nůž. Jako by se někomu nahoře nelíbilo, že si na nepříjemné situace jenom hrajeme, shodil nám ve své nekonečné moudrosti na hlavu něco vody. Tehdy začalo být hraní vpravdě otravné. Seděli jsme namáčknutí ke stěně chatky, neviděli jsme na mapu, nebylo kde házet kostkou, nebylo jak přepisovat inventář, kapalo nám za šosy... prostě idylka. Žížala se slitovala a hru krapet popohnala. Ovšem opravdu rychlý spád nabraly věci až po tom, co jsme všechno vyhodili do vzduchu. Ještě než naše slzy stačily dopadnout na zem, už jsme měli připravené spacáky a chystali se do nich zalézt a spát až do zimy. Chtěl jsem spát na verandě, ale naštěstí mě zavčas napadlo, že bych svým případným nočním pádem nemusel zabít jenom sebe, a raději jsem tedy zůstal přízemní.
Douška pro Žížalku: Žížalko, nevím, jak bys mohla tušit, čím jsi mě naštvala při bivaku (jak jsem uvedl při tiskové konferenci a na což jsi potom reagovala v margaritce), protože... protože jsi mě nenaštvala vůbec ničím! Odpovědět na otázky, kdo mě nejvíce naštval a proč, na každou jedním slovem, byl problém vzhledem k tomu, že jsem si žádnou takovou situaci nevybavil. Pak mě napadlo, že se mi nelíbilo to zprzněné DrDo. Jako dlouholetý zasloužilý hráč i Pán jeskyně (ne DrDa, ale něčeho lepšího... samozřejmě :-) mám na úroveň hry jisté požadavky a vím, že nic neškodí více, než když je dobrodružství nelogické a hráči nemohou záhadu rozlousknout za použití zdravého rozumu, když se čeká, až kostka hodí nějaká procenta, a podobné hovadiny... Za to ale nemůžeš, byla jsi jen prostředníkem. Ju?


Sobota 14.7. - 2. den SportissiMMI:

Už už jsme mysleli, že se v sobotu po ránu v Chocni internetu nikde nedomůžeme, když se to nečekaně podařilo mně. To bylo poprvé v životě, co se mi podařilo dosáhnout nějakého úspěchu za pomoci flirtu. Myslím, že jsem na sebe mohl být poprávu hrdý. Ten mladý muž byl ze mě úplně paf. Cesta na Seč by si zasloužila stejnojmenný román. Řekl bych vám o ní, ale má snad nějaký smysl snažit se pár slovy popsat Věrčiny cyklistické a cestovatelské ekvilibristiky, kouzlo neobyčejného při hromadném svlažování v chrudimské kašně či banalitu veřejného výsměchu, jehož se mi dostalo, když jsem se s pozměněnou identitou vydal na nákup pantenolu? Nemělo. Takže vám o ní neřeknu. Jestli je tahle věta doslovně pravdivá, pak též já smekám. Před Tebou, Agente. Nechce se mi totiž věřit, že bys dokázal nějakou dívku obdivovat tajně... :-) Ano, ano, Věrka se nám ztratila. Zase. Byvše členem stejného týmu jako ona, cítil jsem cosi jako morální povinnost vydat se ji hledat. Nicméně toto skautské nutkání bylo brutálně znásilněno a nelítostně zabito už v zárodku pocity bezesporu přízemními, zato však nesrovnatelně vtíravějšími. Za všechny jmenujme alespoň smrtelnou únavu, neutuchající bolest toho, co mi zbylo z nohou, bezbřehé zoufalství... Hm. Naštěstí tu byl debutující HVT Radeček, kterýžto vzal hledání ztracené dcerky na svá bedra, a společně s okem (i jakkoliv jinak) nepostřehnutelnými zbytky zmíněného nutkání ze mě sejmul i tendenci mít z věci špatné svědomí. Díky, Radečku! :-) K Pivoňkových chatě se mi odteď budou vázat následující dvě výrazné vzpomínky: Patrně nejkrásnější spaní pod širákem, jaké jsem kdy zažil (měkkoučký trávník, ve spacáku příjemně, na obličeji a ve vlasech cítit svěží vítr, hvězdami posetá obloha a zářící měsíc, blízko další oddechující milí tvorečkové...). Druhá, bohužel taktéž nesmazatelně do paměti vrytá, vzpomínka je svázana s nejhorší partií boccia, jíž jsem kdy byl přímým účastníkem :-) Nerad plavu potmě v neznámé vodě. Téměř na každé akci, jíž jsem účasten, si to přečtou z mého xichtu a něco podobného uspořádají... Nechápu. Ale jinak - lambáda... :-) Se mnou nikdo oříšky počítat nechtěl, ale popravdě řečeno, byl jsem tomu upřímně rád - těm dvěma (Agentovi a Věrce) bylo tak veselo zřejmě jen díky tomu, že zůstali na břehu. My ostatní jsme absolvovali proceduru svým efektem srovnatelnou se studenou sprchou, jež, jak známo, neřestné myšlenky spolehlivě vyžene z hlavy. I odjinud. Myslím, že to chápou všichni :-)
Další soukromý vzkázek pro Žížalku: Děkuji, že jsi se mnou šla hledat mé domněle ztracené hodinky. Ukázalo se, že jsem je ztratil zcela záměrně do zipem uzamčené kapsičky batohu, nicméně jsem na to v následující nanosekundě zapomněl, a to je ten pravý důvod, proč ses se mnou vláčela tmou zpátky na pláž. Takže se vážně omlouvám. Mimochodem, kdybych Tě chtěl sbalit, vymyslel bych si jistě něco originálnějšího. Např. bychom šli hledat zlatý řetízek se srdíčkem. Anebo ztracený kyblík. Ne, to spíš asi ne...


Neděle 15.7. - 3. den SportissiMMI:

Jestli chce mít ještě někdo, zvláště pak někdo s nezakrnělými svaly chytré řeči o tom, že to trvalo moc dlouho, tak mu vzkazuji, že mě mohl vystřídat, abych se neplácal mezi krokodýly tam a zpět pořád jen já, ubohý bastard, kdož se plánuji živit hlavou a nikoli svými neexistujícími bicepsy. Bodejť by to netrvalo dlouho, byla to fuška i v pěti, natožpak sólo! Ale co tady brečím, já přece vím, že zážitky atd. Význam křídy Agent zcela zřejmě nepochopil, jinak by si z toho nedělal legraci. Moc moc moc jsi mě zklamal. Ale odpouštím ti, jsem velký člověk s velkým... srdcem. Jakým řízením osudu se nám podařilo stihnout ten vlak, je mi záhadou. Předpokládám, že Koulenovi taky. Ale bylo to vzrušující a super :-) Ve vlaku sedáme, Kouleno mi říká: "Půjdeš za čtvrt hodiny vystřídat kluky u kol, jo?" Říkám: "Jasně." A upadám do mdlob, ze kterých se probírám až v Ústí. Sorka, kluci. No comment. Tobě není nic svaté, Agente. Je mi z Tebe do pláče.
Z Ústí do Celného vede cesta jako žádná ze sta. Zvláště ta lesní je k nezapomenutí. Ale jsme tvrďáci a navíc jsme nabiti pozitivní energií v očekávání příjemností spojených s civilizací. A vskutku. Má nejtajnější přání byla vyslyšena a mé nejoptimističtější odhady stran základny byly překonány. Ubytování je totiž luxusní, nálada výborná až rozpustilá, pocity po vysprchování orgastické...


Pondělí 16.7. - 4. den SportissiMMI:

Ke konci ssima se ukázalo, že z mojí erotické masáže šel strach... :-) Skřítek s překvapením zjistila, že "jé, ta erotická masáž nebyla povinná??" a vcelku zklamaně dodala: "Tak to já bych si bývala taky o něco řekla..." Jak by řekla Sorka: "Sorka!" :-) Jinak musím říct, že zejména Kouleno a Agent dbali po zbytek ssima na to, abych nemohl mít pocit, že jsem k těm puzzlíkům přišel nějak lacino... :-) K holení Agenta: Napochodovali jsme se židličkou a veškerým vybavením do sprchy. Já jsem byl, dle svých možností, naprosto ready, ale po tom, co jsme okusili vodu, Agent prohlásil, že bez teplé to nepůjde. Takže jsme neholili. Škoda, měl jsem toho dne chuť prolít trochu nevinné krve. Ale co už :-) Co by ne :-) S rýnou to byl můj nápad. Úplně blbá. Nejenže jsem rozebral okap, který jsem pak nebyl schopen dát do původního stavu (pročež jsem se velmi zastyděl, neboť pán správce byl tolik sympatický chlapík, kterému jsem tedy rozhodně práci přidělávat nechtěl), ale navíc se ukázalo, že jsem podcenil přilnavost sádry k železu, a to o několik řádů. Na nápravě vzniklých trampot se podílelo bezmála deset fundovaných odborníků, i tak to však nedopadlo zcela podle našich představ. Sádře jsme nakonec domluvili, a tato rýnu opustila, leč v průběhu oné pacifikace jí byl náramně pocuchán zevnějšek. Zkrátka, byli jsme nuceni uplácat to celé vpodstatě od nuly. Ale mně to nevadilo, neboť jsem na tom pracoval se Skřítkem a, jak Agent asi na deseti místech svého komentáře trefně poznamenává, se Skřítkem se spolupracuje opravdu skvěle... Softplate se vyvinul poněkud přiblbe... ale stálo to za to už jen pro tu nefalšovanou radost, jež přinesly Žížale její čtyři doběhy :-) Lakros je úžasná hra. Jak to, že mi ji nikdo neukázal dřív?? Tvorba triček skrývala filozofický podtext. Panta rhei. Všechno je pomíjivé... :-) Tanec před základnou byl ohromujícím zážitkem. Díky přicházející bouřce též doslova a do písmene. Není divu, že vyvolávání deště vyšlo, když na to náš přeschopný šaman vybral tak vhodné počasí - to je jaksi klíč k úspěchu, řekl bych. Zapršelo a z nás pomalu vyprchával adrenalin. Vyměnil si stráže s endorfiny. Nevím jak ostatním, ale mně bylo krásně. Zatlíku, fakt jsi mě mile překvapil tím, žes to nakonec uhodnul. Ze začátku to totiž moc nadějně nevypadalo... "Je to umělec a není to zpěvák ani herec??! A navíc nežije?! To je ale blbost..."
:-)


Úterý 17.7. - 5. den SportissiMMI:

Nechápu, jak mohou malé dětičky naprosto bravurně zvládat takové složité hry. Já jsem byl ani ne po čtvrthodině obtěžkán už šesti nechtěnými parchanty... S Věrkou a Vaškem jsme se rozhodli přiblížit čtenáři pár příhod ze života dětí. Dětí ze South Parku. Myslel jsem si, jak mi to půjde, ale náhoda je mladý chemik a já se ocitl bez inspirace. Múzy byly zaujaty prací na svých komiksech, a tak jsem se musel trápit sám. Srovnám-li svůj výsledek s Věrčiným, který jsem si zamiloval hned na první přečtení, nezbývá než hořce zaplakat. Nad Věrčiným komiksem z vás bude smích proudit přirozeně a ve fyziologicky příznivých dávkách, nad mým bych jej z vás musel mlátit pneumatickým kladivem. Ha-ha-ha. Nikdy nezapomenu na to, jak Janici trucovala její formulka. Jedno kolo za druhým ten samý obrázek: Janica se nadechuje k mohutnému fuku, foukne a... její papírový monopost si rozpustile poskočí na místě. Nevím proč, připadalo mi to strašně legrační. Teď zpětně nechápu, že mi Skřítek nepřipadala v tu chvíli hrozně sexy. V skrz naskrz promočeném roláčku, s vyzývavou tmavomodrou rtěnkou a celá se (na to) třásla... Možná jsem jen čekal, až omdlí. Čemuž bych se mimochodem vůbec nepodivil. Sám jsem celou záležitost prožíval tak nějak surrealisticky. Na startu druhé erzety pozorujíc, jak se přede mnou všichni do jednoho s gustem noří až po krk do vody kvůli nějaké neviditelné nástraze uprostřed řeky, líně přemítám o svých možnostech, jak se témuž fiasku vyhnout. Aniž bych problém vyřešil, přichází na mě řada. Za pár vteřin prskajíc chaluhy a drobné korýše pouštím problém z hlavy - už není aktuální. Vždyť říkám - surrealismus. Prší a banda pošuků se po vyplazení z řeky pouští do performance. A kdo tomu velí? Přece učitel češtiny a dějepisu... :-) Domnívám se, že ani mimozemšťan odtud by nás nesoudil o nic méně přísně... :-) Bohužel, bylo tomu přesně tak, jak píšeš, Agente. Dovolil bych si tudíž nesouhlasit s koťátkem Martinkou, že jsme všichni usnuli. Mně osobně to znemožnilo právě chrápající koťátko A 032 :-) Ale i tak to byl zážitek z kategorie těch nejkrásnějších v mém krátkém životě. Velkou pravdou jest (jak též Agent někde ve svém textu uhodil broučka do hlavičky), že Koťátka by nebyla tak intenzivní, kdyby jim nepředcházelo mučení tělíček vodou, zimou a modřinami. Tisková konference byla pohříchu slabá. První kolo se nevyvedlo, protože pointa - cílené kladení otázek vynucujících si kladnou odpověď a tudíž pokračování dotazů a potažmo možnosti něco se o zpovídaném dozvědět - byla delší čas nad naše chápání. A když nám to konečně došlo a začali jsme se ptát více smysluplně, bylo vyhášeno kolo druhé. V něm se odpovídalo jedním slovem na libovolné otázky. Ale opět jsme měli málo odvahy (či zkušeností?), abychom se do tázáných pořádně opřeli. A tak jen víme, že když byl Radeček s Věrkou sám ve sprše, že nemyslel na sex. To docela chápu, mně se taky často stane, že vůbec nemyslím na to, co zrovna dělám. Agentovi a mně se nevyhnuly otázky ohledně Jitky. Nás to z míry nevyvedlo, ale chudák Jíťa toho věčného popichování měla možná už plné zuby. Naštěstí pro mě si vždycky její jízlivosti vyžral Agent. (Agente, nemusíš se na sebe zlobit, že sis to tento den pokazil až do konce ssima - prý tě neměla ráda už od začátku... Takže to nebylo nic než normální bezdůvodná zaujatost z její strany. Doufám, že jsem Tě teď potěšil :-)


Středa 18.7. - 6. den SportissiMMI:

Martino, Tvůj výklad šamanského kruhu mě zaujal - prý předávání energie. Já se všem moc omlouvám, ale pouze jsem se vám každému snažil svými gesty vyjádřit, co k vám cítím. Leč běda! Energii jsem vám žádnou nepředával!! Tak jen doufám, že vám potom nechyběla... Poslepu se člověku asi zrovna nezostří smysly, jak se s oblibou traduje, ale přece jen - výpomoc mozkové kapacity, jež se uvolní po vypnutí očiček, je při analýze vjemů z ostatních smyslů znát. A tak jsem byl za hudbu vděčný, neboť odvedla moji pozornost od tuctu párů ponožek. Ani mně. V povídání, jež následovalo, jsem tento zážitek opěl patrně dosti, teď si to už odpustím. Mám jen malou technickou... Už jsem viděl video a musím říct, že je škoda, že mezi zážitkem z tance a estetikou jeho provedení, bohužel, nemusí být žádná úměra. Ne že by mi to nebylo jedno, ale čekal jsem, že vypadám o něco lépe... :-) Ano, aerobik byl fajn. Vždycky je. To si říkám taky, Agente, že bych to rád zkusil... ale takových věcí je... kde na to všechno brát čas?? Příroda má zvrácený smysl pro humor - jediný tento den vyšlo sluníčko a byl opravdu hodnotný pařák. Před touto hrou jsem měl hory čistého prádla, po této hře neexistoval jediný kus oblečení, jehož bych se neštítil dotknout. Podobně jako Žížala, když to pak při počítání musela přebírat... :-) Jojo, to vše byly kvalitní cimrmanovské hříčky... Na lyžích, nevídaná věc, někteří dojížděli šusem! Driftování je brutální. Na kře chybí madla a zpocené dlaně mají na umakartu nulové tření. Mám obavu, že Martinu utopíme... v její vlastní krvi, až s ní plácneme na asfalt nebo ji napíchneme na plot. Opakovat slova se nemá, říkala nám vždycky paní učitelka ve slohu, ale co naplat, když tlačení sáněk bylo brutální? Agentovi a mně bylo umožněno vychutnat si tuto činnost hned několikrát. Oceňuju, že ses nabídl, že poslední jízdu sfoukneš sám. Ale dost možná, že jsi jen neměl sílu protestovat... :-) Dlažka mě naučila si vlastní nahotu užít, takže žádný problém. Anču obdivuju, protože zábrany kolem nahoty většinou patří k těm nejsilnějším, což dokazuje kupříkladu Kačenka, která je asi jediným vícenásobným účastníkem ssima, která se ještě neocitla před mýma očima ani parciálně in natura. Také většinou prohrávám. Přesto mě to baví. Zcela bezkonkurenčně si však užívám kostky s Jíťou. Jde o hru, kterou mi ona sama ukázala, před tím jsem ji neznal... ale není schopna ji nade mnou vyhrát :-) Než se s tím definitivně smířila, vyhrál jsem nad ní, naivkou, několik poctivých delinek... :-)
Aktualizace po MJC: Jíťa jednou vyhrála!! Sám tomu nemohu uvěřit. Kostky asi byly cinknuté. Ale stejně - radost mi to nepokazilo, neboť jsem vyhrál pět delinek v Americe... díky, děcka! :-)


Čtvrtek 19.7. - 7. den SportissiMMI:

Mě ne, chachá! ;-) To je vskutku trefné :-) Zpětně moje chování na tomto výletě komentoval Kouleno slovy, že jsem ho prý nemile překvapil - že jsem též nejednou zareptal. Co se divíš, Kouleno?? Po většinu času jsem měl jazyk na vestě a když jsem vyjel na kopeček, ještě sis poručil písničku :-) Kdo chce vidět, jak mi bylo, ať se podívá na fotku z Masarykovy chaty, ta je docela výmluvná. Nemyslím tu, jak si s chutí dávám do nosu... :-) Cesta pohodová, epizodky zábavné, únava bezbřehá... co chtít víc? U divadla jsem se výborně bavil - díky Zatlíkovi i u našeho představení. V pyramidách jsme s Vaškem vydrtili stejně schopnou (ba "schopnější" - podvodníci jedni!) dvojici Skřítek-Agent snad jen díky většímu štěstí při úvodním rozdělování indicií. Ale i tak jsem si to vítězství pěkně užil... :-)


Pátek 20.7. - 8. den SportissiMMI:

Ano, hřiště bylo opravdu pěkné. Původně. Nespravedlnost světem vládne. Pan soused nás nenechá zahrát na neudržovaném travnatém kopečku a my odejdeme se sklopenými zraky, zatímco pan starosta z vedlejšího městečka nás nechá hrát na obecním hřišti a my mu z něho za odměnu uděláme bahenní bazén. Joj! Nevím, jestli jsme to trochu nepřehnali. Ale to sportování stálo za to! Fotbal byl akční až do poslední chvíle, neboť jsme se snažili srovnat nepříznivé a na náš herní projev nereflektující skóre. Podařilo se a radost byla snad ještě větší než z případné jasné výhry. Volejbal byl taktéž akční, nikoli však díky našemu zaujetí pro hru, ale díky dešti a nejistému terénu (viď Věrko?). Lakros přišel na řadu, kdy už nám některým bylo všechno jedno, a podle toho to i vypadalo. Bylo to... hm, ostré. Ale krásné. Z ringa si pamatuji jen události z lavičky, ale ani za nic ze mě nedostanete, proč :-) Ve scrabble jsme byli nalosováni do společného dream teamu s Janicí, Skřítkem a Zatlíkem. Ostatní neměli šanci. Janica dokonce vytvořila, jak aspoň hádám, absolutní rekord všech ssim. Než jsme si my ostatní stačili zvyknout na nástroje a osahat materiál, Skřítek už měla sochu hotovou. A stihla to ještě doprovodit povídáním o arteterapii. Když pak přišel Radeček s kamerou, snažili jsme se aspoň předstírat, že taky něco děláme, a škrábali jsme pajdulákovi další vlasy... :-) Tohle bylo nesmírně zajímavé, ale pro mě též nesmírně těžké. Holt asi už stárnu a můj hmat mi neslouží jako dřív. Tuhle epizodu si naprosto nepamatuju! Tedy, nepamatoval jsem si, dokud jsem ji neuviděl na videu... Eh, promiň, Skřítku, nevím, co to do mě vjelo... :-o Při této hře jsem si vybral jednu ze svých slabých chvilek. Ze sportů, při kterých ze sebe dávám vždy úplně všechno, jsem byl napůl mrtvý a navíc mi bylo nějak neveselo - to se nám, melancholikům, už tak občas přihodí. Nejraději bych se někam zašil a byl sám, ale co čert nechtěl, zrovna byla na pořadu dne hra postavená na sebeprosazení a vyřídilce. Ironií osudu si vážená komise vyložila moji málomluvnost a zaraženost jako serióznost, což mi umožnilo v konkurzu uspět. To mě pobavilo, sklíčenost byla ta tam a zbytek večera už jsem si opravdu užil. Pantomima ve dvojicích byla legrační... Díky za Tvou důvěru, Agente, ale většina věcí se za 3 vteřiny prostě ukázat nedá!! Ale uznávám, že já jsem Ti taky hodně důvěřoval... :-) Asociace nezapomenu díky indiciím na Pučmelouda: sádlo, sádlo, sádlo, sádlo, sádlo, rodina... A teď hádejte: Co je to?? :-) Těsně před infantilními hrami jsem už opravdu zakalil, což, jak dokazuje video, byla chyba minimálně kvůli Kyblíkovým zajíčkům...


Sobota 21.7. - 9. den SportissiMMI:

Ano, ano, bohužel, bylo to povinné. A tak i já jsem byl svědkem, jak mladí a neklidní hrdinové této pakárny se v první půli chovali jako naprostí kreténi a ve druhé chrlili veliká životní moudra jako na běžícím pásu. Ke své vlastní škodě si s oblibou pamatuji zejména hovadiny - takže místopis a fauna Růžového ostrova mi patrně už navždy budou v paměti zabírat místo, jehož mi je daleko více třeba pro školní a jiné seriózní záležitosti - např. jména milenek. Doufám, že se nedotknu nikoho z našeho týmu, když řeknu, že ti druzí to měli dokonalé, zatímco my jsme se dost natrápili a na výsledku to bylo znát. Nešlo o absenci invence, alébrž všemi uznaného lídra. Ústupky, jež jsme si vzájemně prokazovali, byly snad milé, leč značně zpomalovaly. Poukazováním na náš nezvládnutý management však v žádném případě nechci snižovat už zmíněný úžasný výkon konkurence. Máte můj obdiv. Pokémon, jenž překoná dokonce i fíkovník, nemá chybu! :-) Tohle mi šlo. Naštěstí. Opakovat kachní běh (cože? běh??) by mě dočista zabilo. Po Koulenově doporučení, ať si ta jména říkáme nahlas, mi okamžitě svitlo, takže jsem to nepodcenil, což se později ukázalo být výhodnou devizou. Skutečně někdy může práce hlavou ušetřit námahu, ha! Že bych tedy ještě odložil zanechání studia písemným oznámením... a počkal, až mě vyhodí? :-) Zapomněl jsem jenom jednoho, a to pouze parciálně! Obdivné maily můžete zasílat na adresu uvedenou v záhlaví tohoto textu... :-) Tady se zaskvěli Věrka a Agent. Takové zrůdy se jen tak nevidí. Mám na mysli ty jejich pokémony. Přesně! Taky jsem si myslel, že snad ještě bude nějaký bivak či co... jenom mně nějak nevycházely dny - zdálo se mi, že ten následující už máme jet domů... :-) Jinak - tato hra byla ve správném poměru ubahněná, ukopřivovaná, uslintaná, únavná a úspěšná. Prostě super. Věrka má vážně sexy tričko, ale všude kolem jsou lidi, takže palcem pokud možno nenápadně vracím pokleslou bradu zpátky do společensky akceptovatelné polohy, naprázdno polykám a silou mocí přeorientovávám svoje hříšné myšlenky k jídlu. Mám obavu, že ne nadlouho. Jakmile je však okusím, zjišťuji, že mi to Kačenka maximálně ulehčila. Díky, Kačko! Zachránilas (nejen) mě :-) Agente, díky za to, že jsem se celé ssimo tak výborně bavil. První den, když jsme skončili na stejném pokoji sami, nevěděl jsem, co si o tom myslet - jestli třeba nebudu litovat, že nejsem s holkama. Ale nakonec jsem byl moc rád, že jsme, my dva staroušci, byli na tom pokoji sami a mohli si po večerech s nadhledem pokecat a zasmát se věcem, kterým by se třeba každý zasmát nedokázal. A jen tak na okraj - jsi třída. Získání licence bylo dojemné, opětovné nedosáhnutí na mety nejvyšší tristní. Ale co už... :-) "Tancování" je příliš honosný název pro tu zombie-party, jež se zdála probíhat téměř proti naší vůli!! Ale nikomu to nevyčítám, byli jsme asi hodně unavení. Když jsem se však ve společenské místnosti ocitnul naprosto sám už v jednu hodinu po půlnoci, dojížděl zbylé kuře a seděl na židli poslouchaje výběr Lucie, neubránil jsem se středně těžké depce. Kdyby mi to bylo podobné, tak jsem popíjel... :-( Sice jsem to předtím nevěděl, ale právě ve chvíli, kdy jsem se ocitl sám, jsem si to uvědomil - od tohoto večera jsem si leccos sliboval. Doufal jsem, že si zatančím nějaký ploužák, doufal jsem ve smyslné úsměvy, doufal jsem v šeptaná slůvka, doufal jsem ve chvění kol srdíčka. Ale zůstaly mi jen oči pro pláč - Radeček šel už dávno spát... :-)


Neděle 22.7. - 10. den SportissiMMI:

Po celých třech hodinách spánku-nespánku vstávám o půl sedmé. Co mi také zbývá, když tam Agent šramotí při balení. Stávám se očitým svědkem toho, jak Agent se zvláštním pocitem opouští Celné. Za pár hodin jej následujeme. Vím, že se tu na nějaký čas nesmím objevit. Když totiž přijede člověk po určité době na místa, kde toho strašně moc našaškoval před domorodci, strašně se stydí, dělá, že nevidí ty, které vidí, že neslyší, co by slyšet měl, a všechno je to celé tragikomické. To už mě život naučil.
Obtěžkáni bágly popojíždíme co banda sněhuláků do sousedního Mladkova, kde si měníme kontakty a míry, třeseme si pracičkama a vyměňujeme bacily s děckama, co míří směr Přerov apod. Srdceryvné scény se nekonají (teda když nepočítám tu mezi Vaškem a paní u okýnka), ale loučení je přesto celé smutníkaté. Aspoň chvílemi. Náhle jim to přijíždí a nás, pozůstalé - Janicu, Jíťu a Milana - pouštějí z hlavy... Necitové.
Ve společnosti Nejlepší účastnice a Objevu Ssima 2001 se cítím poněkud méněcenný, naštěstí se ale ukazuje, že tato ocenění holkám nestoupla do hlavy a je s nimi nadále vcelku rozumná řeč. Janica nám dokonce kupuje žvýkačky s Pokémony. Ať žije cynismus! Nechce se nám jet na kole až do Ústí, ale máme štěstí na ochotného strojvedoucího (já mám patrně navíc velké štěstí v tom, že jedu s holkama), který nás svým soukromým vláčkem bere už z Letohradu.
Nebudu dále popisovat cestu vlakem. Co si opravdu myslí Jíťa o Agentovi přece nemusí nikdo vědět. Zkouším nemyslet na to, co by bylo, kdyby to věděl on. Nevolám domů. Stejně bych nestihnul oběd. Jsem aspoň klidný, že jsou moji rodiče rádi, že pro mě nemusejí vařit. Nevěřili mi totiž, že to nestihnu.
Vlak projíždí večerním Blanskem. Jedeme kolem nevěstince. Zvláštní pocit, zírám do otevřeného okna, třeba někoho zahlédnu. Myslím, že vidím Agenta, ale okno se zavírá a osoba mizí. Stejně pochybuji, že by tam už kolem osmé večer byl.
Opět vytahuji lístečky od lidí, co mi kdo napsal, a přemýšlím nad tím, co v nich je. (Danger! Irony ahead!!) Každý z nich opatrně trhám. Zvlášť pečlivě ten od Kačenky, která už mě s těmi nicneříkajícími margaritkami sejří.
Příjezd do Brna. Stávám se Milanem Fikarem, který přijel do Brna, protože jsou tam nejlepčí holky. Matonni už není.