Chtěl bych poděkovat především mému bratrancovi Tomášovi, který si letos neudělal čas na zpracování poznámek ze Sportissima a pomohl mi tím strávit můj veškerý volný čas nad vymýšlením a formulováním textů, nad zábavným scanováním cirka 300 fotek, následným upravováním a umisťováním na web. Tome, děkuji :o)

Letos se narozdíl od loňského ročníku přihlásilo přes 20 lidí, s čímž málokdo počítal. Mě to samozřejmě připadá více než logické - když se dozvěděli, že jedu také já, tak... no nic... :o) Především z důvodu velkého počtu přihlášených se Tomáš letos separoval od účastníků a přeběhl na stranu organizátorů (dezertér jeden).
Když jsem se probíral letošními propozicemi, tak jsem se vskutku od srdce zasmál - ten, kdo to psal, měl opravdu smysl pro humor. Hehe, spartakiáda, slaňování, malování nosem, Kocourkov... to je ale blbost, ale přece jen jsem zůstal ostražitý a raději jsem volal Tomášovi. Úsměv mi ztuhl, zvláště, když jsem si propozice prostudoval pozorně - skok z výšky do zatopeného lomu. A já blbec podepsal jednu maličkost : akce se zúčastním v plném rozsahu. To bude zase ostuda, že jako jediný neskočím.
Další šok - s sebou červené trenky (apartní modré trenky pro holky), sako, svíčky, pytlíky... Opět zvedám telefon, ikdyž tuším, že zcela zbytečně. Hmmm, přesně... mám dva dny na to, abych sehnal veškeré věci ze seznamu. Všechno bylo k sehnání, všechno šlo jak po másle, až na ty proklaté červené trenky. Byla to však sranda, když jsem procházel obchod za obchodem se stejným dotazem :"Dobrý den, prosím Vás, nemáte takové ty klasické červené spartakiádní trenky ?". Všichni mi shodně s úsměvem na tváři odpověděli :"bohužel, nemáme a doufáme, že mít ani nebudeme". Jeden prodavač měl dokonce takový nápad, abych vykradl sklad KSČ, kde určitě najdu Sovětskou vlajku. Z ní jsem si měl, podle něj, ušít trenky na míru.

Je ráno 11. srpna 2000, sluníčko mi svítí přímo do protixichtu a nenechá mě tím dospat x-hodinové promýšlení spojení Brno - Vlkanov v naší malebné hospůdce. Bolavá hlava a žaludek na vodě se úspěšně brání vertikální poloze mého těla, takže po pár namáhavých pohybech se ocitám k slunci zády a celá příroda je tímto bezmocná. Mé myšlení se však soustředí na jedno - nesmí mi ujet ten ideální spoj, díky kterému budu na místě za dvě hodiny po opuštění pokoje. Směsice všech mých lepších vlastností však přemáhá vrozenou lennost a vytahuje mé rozlámané a marně se vzpírající tělo z teplé postele. Co tam proboha budu dělat, když jsem se zadýchal už jen při myšlence, že budu muset sednout na kolo a dojet až na vlakáč, pomyslel jsem si. Do brašen si balím maximální objem převážně zbytečného oblečení a vyrážím do rozpálených brněnských ulic. Na vlakáči jde všechno jak po másle až na jednu maličkost - ten ideální spoj mi odmítá vzít kolo s odvoláním na přeplněné zavazadlové prostory. Naštěstí však potkávám Kamčatku s Janicou, ke kterým jsem se s radostí připojuji. Shledání však má, jak později zjištuju, ještě jednu velikou výhodu a to v podobě povidlových buchet s mákem Janiny maminky. Ve Žďáru ještě přibíráme do party Jerryho s Janou a Fantíkem. Cesta probíhá sqěle až do Sázavky, kde sedáme na naše jednostopé přetížené stroje a šlapeme s nimi ty nekonečné serpentýny. Do Vlkanova přijíždíme tesně před 18. hodinou, takže jsme více než spokojeni, že splňujeme vyhrazený čas pro příjezd. Největší hrůzu nám však nahání, jak budeme hledat naše nové přechodné bydliště. Na místě však zjišťujeme, že z těch čtyřech vlkanovských baráků, z nichž dva jsou kravíny, nebude těžké vybrat ten pravý. Naše tipování ještě ulehčuje zubící se člověk v obleku hlasitě volající "Vítejte ! Vítejte !".

Před tím, než začnu popisovat jednotlivé dny, bych se chtěl zastavit u organizace a u věcí, které se se svou charakteristikou nedají zařadit do jednotlivých dní.
Vedoucím (HVT - teď jsem si šplhl) byl již tradičně Kouleno, dále pak Karkulka, Tomáš a Žížala, která si ledabyle odjížděla nakupovat kamiony vodky a poté se zase vracela. V kuchyni nám vařila a šéfovala Kačenka. Ale pozor ! Nerad bych, aby na vás předešlá věta působila dojmem, že Kačenka je kuchařka. Ona není kuchařka, ona jen vaří (další plusko u Koulena). Základna byla letos v maličké vesničce Vlkanově, nedaleko Světlé nad Sázavou. Jedinou kulturou, kterou zde Vlkanovští zažili, byl snad jen tradiční Šum svistu, kterým nás Kouleno svolával. Každé ráno byl budíček (to ráno beru zpět)... Každý den byl budíček následován rozcvičkou v plavkách a snídaní. Nechyběly ani zákeřné Žížalíny qízy, testy zručnosti (kancelářské sponky, rozstříhané fotky), kradoucí se kolíčky (zde bych chtěl vyzvednout především Kalbiho, u kterého byly zpozorovány sklony kleptomana), čtení vyplněných dotazníků, které většina brala vážně, kultura, no a hlavně sport plný srandy a recese.
A v jaké, že jsme to jeli sestavě ? (seřazeno podle zásluh k naší socialistické vlasti)
Adam, Anča, Danka, David, Fantík, Jana, Janica, Jerry, Kalbi, Leňa, Kamčatka, Malá Markéta, Markéta, Markýz, Martina, Michal, Míša, Petr, Radek, Skřítek, Tetina, Tom, Vašek, Věruš a Zuzka

Koulenovo přivítání (resp. loučení)
Cizí chlap v dobře padnutém obleku s lišáckým úsměvem ve tváři na mě spouští :'Dobrý den ! Mé jméno je Kouleno a chtěl bych Vás provést po našem zařízení !' Nadšeně přebíhá do společenské místnosti za ním následuji já, upřímně řečeno trošku zaskočený... bude tu ještě sranda, říkám si, když si Koulena prohlížím. V tom se po mě požaduje, abych roztáhl ruce. Jsem zaskočený ještě víc, ale přes obrovskou váhu brašen, které celou dobu držím v rukách, se mi to nakonec daří. 'Vidíš, ruce se ti tu vlezou a to je tím, že je to naše největší místnost !', říkal hrdě, jako by ten barák sám projektoval. Další místností, jejíž návštěvou jsem byl poctěn, byla sprcha. Spocený sice jsem, ale že bych smrděl až tak nehorázným způsobem, se mi zase nezdálo... aha, scénka s rozpažením pokračuje. Ruce se mi však nedaří roztáhnout. Že by to bylo tím, že jsme v malé místnosti ? Chyba : je to tím, že jsme v NEJMENŠÍ místnosti. Potom jsme jako prominentní hosté ubytováni ve stanech (já bych to však definoval - Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí), které až na délku postelí nemají chybu. Když procházíme kolem již ubytovaných účastníků, tak mě nenapadá nic jiného, než zkusit zapůsobit sebevědomým pozdravem. Vypadává však ze mě :'čaute, lidi'. Asi to na ně opravdu zapůsobilo, protože na mě hleděli jak na naprostého idiota.

Sotva pokládám brašny do stanu, už slyším velet odchod na hřiště, kde poprvé hrajeme lakros. No a protože jsem ve skupině s Fantíkem, o kterém později Kouleno prohlásí : 'co chytne do ruky, s tím si musí hrát', tak se nám vede o poznání lépe než ostatním. Organizátory však nepříjemně překvapuje úmrtnost lakrosek, zvláště, když si na ně někteří pohodlně sednou, že Skřítku ? Družstvo, které momentálně nehraje, hází s ufo talířema. Kdo chytne talíř, ten řekne své jméno. Největší zmatek dělá Kamčatka, která jednou řekne Kamča, Kamila, Kamčatka. Technika házení byla pro mě stejně triviální jako teorie magnetických vln pro šestileté dítě, takže přesností jsme moc nevyčníval. Čím jsem však vyčníval bylo to, že jsem si nebyl schopný zapamatovat jediné nové jméno spoluhráčů. Dalším zmatkem je hra pod názvem talířovaná, ve které nás od naprostého fiaska nezachraňuje ani Fantíkova přirozená hravost. Naproti tomu Tomáš se svým družstvem stylem jedné dlouhé stonožky (Jerry by to nejspíš přirovnal k nekonečné smyčce html stránek odkazujících samy na sebe) umisťuje do čtverce jedno ufo za druhým. Sportovní aktivitu zakončujeme nabíjecím fotbalem, při kterém se musíme po každém kontaktu s míčem nabít dotekem položeného talíře. Zde byla velice složitá taktika - natočit se směrem na soupeřovu branku, napřáhnout pravačku (praváci) či levačku (leváci) a vystřelit.

Po návratu ze hřiště se převlékáme do rádoby společenského oděvu a vstupujeme do naší největší místnosti. Zde nás však čeká veliké překvapení - romatnická večeře při svíčkách na rozloučenou. Napadá mě, že za celých deset dní jsem si ani nestihl vybalit brašny teď už s úplně zbytečným oblečením. Kouleno nás postupně se zvyšujícím psychickým nátlakem přesvědčuje o končícím Sportissimu a zítřejším odjezdu. Dojetím zatlačuje slzu a procítěně říká :'Jsem rád, že jsme těch uplynulých deset dní přežili všichni ve zdraví... tedy až na tu jednu, která už mezi námi není'. Hraje to perfektně... aspoň doufám, že to hraje. Dostáváme 5 papírků, na které máme sepsat naše největší zážitky z oněch deseti dnů. Hra je označena jako Vzpomínky na budoucnost. Kromě dotěrného hmyzu, chrápání (nikdo nejspíš netušil, že to bude Zuzka), výzvy :'Děkujeme, odejděte', byl jeden z nejzajímavějších vzkazů : 'Rajská byla vynikající, stejně tak i maso, ale přece jen, kam zmizel ten pes, co tu vesele pobíhal před večeří ?'Foto

Večer pokračuje směšným pohybováním všech účastníků doleva, doprava, kuk zleva, kuk zprava, šup dozadu, doleva, doprava, kuk zleva, kuk zprava, šup dozadu, doleva, doprava ... Už vás to také nebaví ? Říká se tomu tanec - Mazurka (u některých). Radost pohledět na výškově ideální páry, jako jsou Fantík se Skřítkem nebo já s Malou Markétou. Následuje ploužení během něhož nezávaznou konverzací zjišťujeme co nejvíce informací o naší partnerce. Opět jen někteří, protože my, méně chápaví (konkrétně já), nedáváme partnerce potřebný prostor pro vyjádření. Původně zamýšlený dialog se ukrutně rychle mění v monolog, na jehož konci mi teprve dochází, že Anča ještě nepromluvila. Asi je mlčenlivá, uspokojuji se. Jenže v následujících chvílích se Ančina mlčenlivost přenáší na mě. Pár po páru předstupuje před ostatní, aby muž (nebo dívka vystupující jako muž) sdělil všem přítomným, co se o své partnerce během tance dověděl. Ta si stoupne do kruhu tvořeného zapálenými svíčkami a celou dobu mlčí. Fajn... vím, že se jmenuje Anča, je z Bruntálu a o víkendu jezdila na kole. Ale jak to roztáhnout do minutové nepřetžité řeči, to opravdu nevím. Tradičně začíná Kouleno a tradičně mu to jde nejlíp. Jak jinak. Ostatním to jde taktéž skvěle. Nejkrásnější jsou reakce překvapené dívky, která se očividně o sobě dovídá novou informaci. No, a aby to nebylo našim partnerkám líto, tak si po skončení prvního kola představování role vyměňujeme. Foto

Při následující hře poprvé používáme šátky, které z nás dočasně dělají slepce. Úkol je velice prostý - seřadit se podle velikosti. Jéje, to byl ale zmatek. My vysocí se řadíme docela brzy, pohodlně se usazujeme na podlahu a čekáme, jak to vyřeší 'prcci'. Sedíme, čekáme a čekáme dlouho. Ani Fantíkova poznámka :'Zachovejte paniku !' nepomáhá. Ale přece jen, po delší chvíli se nám to daří a stojíme v řadě podle velikosti. Kouleno mávl rukou, jako znamení pro sdělání šátku z očí, ale překvapivě si nikdo šátek nesdělává. Po třetím mávnutí ho to pravděpodobně přestává bavit a přichází na spolehlivější řešení, jak nám oznámit konec hry. Nejspíš se mu zdá, že jsme úkol vyřešili příliš rychle, a proto se zvyšuje obtížnost. Se zavázanýma očima a se zamknutou pusou se máme seřadit podle abecedy. Hmm... paráda. Stojím jako kůl v plotě uprostřed místnosti a přemýšlím. A nic mě nenapadá. Kdosi mě neustále osahává, tak si jdu sáhnout také - je to příjemné a nikdo mi nenadává do úchylů. Po několika minutách mě však Skřítek s Petrem drží pevně za ruku a tímpádem mi končí ono slastné seznamování. Škoda. Poprask nastává při kontrole našeho postavení - David vedle Věry. Poslední úkol se opět ztěžuje. Oči zavázané, pusa uzamčená, ruce podél těla a opět se seřazujeme podle velikosti. Hlavou omakávám všechny okolo, za pomocí Vaška vytláčím Malou Markétu z rohu a už jen čekáme na ostatní. Ti více než podezřele se opravdu podle velikosti řadí a vše je připraveno ulehnout do hajan.Foto

Brzy ráno (aspoň se mi to zdálo) jsme zákeřně probuzeni, máme se převléct do plavek a jde se na rozcvičku s Tomášem. Po šíleném trápení ospalých a stále se vzpírajících těl si každý házíme kostkou a vcházíme do budovy. Dvojka je podle Koulena nejhorší, tak se modlím, abych si ji nehodil. Čtyřka, uf, mám štěstí, dostávám lísteček se vzkazem : "Vrať se na začátek Sportissima." Ať přemýšlím, jak přemýšlím... stále to nechápu. Napadá mě podívat se ostatním na vzkazy - a hle, máme je všichni stejné. Už to mám ! Naštvaný na svůj nízký intelekt vysvětluji vzkazy všem, kteří jsou zmateni, jako před chvílí já.

Poté se dělíme na dvě poloviny. 12,5 lidí jdou s Koulenem hrát softbal a zbytek zůstává v místnosti, kde si budou hotovit trička letošního Sportissima. Zprvu trénujeme házení a chytání do rukavic. Au !?! Ono to bolí ! Ještě, že je tu Karkulka a vysvětluje mi, že se míček nechytá do dlaně, ale do košíku. Trénujeme i odpaly (začíná mě to bavit). Kouleno poté srozumitelně vysvětluje pravidla softbalu a my posloucháme. Je to velice triviální - ball, fallball, strike. Začíná hra, všichni se rozmisťují po metách a já si oblékám oblečení a masku catchera. Kouleno nadhazuje, já chytám... a co teď ? Hledím jako bagr na tvrdou hlínu a nevím, co dělat. S postupem času se však hra začíná zlepšovat a ze hřiště odcházím s myšlenkou, že žádný učený z nebe nespadl.

Po obědě nasloucháme dojemnému příběhu chudáčka Susan, Paula, Johna, Boba a Michaela a píšeme na lístečky pořadí oblíbenosti jednotlivých postav příběhu podle našich morálních hodnot (Jerry podle trestního zákoníku). Přemýšlím, proč jsme takový úkol vůbec dostali, vždyť to budeme mít všichni stejné. Měníme se s druhou polovinou a tentokráte jdeme čmárat na trika my. Kreslíme, mácháme, sušíme.

Odpoledne trénujeme ringo, ale kombinace vedra a mušek je tak otravná, že se domlouváme na koupání v nedalekém rybníku. Po počátečním bloudění se šťastně dostáváme k onomu rybníku, kde na nás čekají Karkulka se zbytkem vedoucích, kteří jeli původně daleko za námi. Ještě, že nás ta jízda na kole tolik baví, říkám si. Karkula v dámských plavkách s nebývalou elegancí vstupuje do ne zrovna nejteplejší vody a za ním následují i ostatní. Holkám se očividně teplota vody moc nezamlouvá a proto jako ještěrky vylézají na rozpálené kameny na břehu. Anča se mě a Tomáše snaží vyzvat na nějaký pofidérní závod v plavání, ale nerad prohrávám, tak raději i s Tomem odmítáme. Parádně schlazení a stále mokří nasedáme na své biky a já si vzpomínám na Jahelkovu písničku : osuší mě větřík vlahý, k rozcestí jsem vyjel nahý. Fantík nasazuje brutální tempo, na které, ač ždímáme nohy na 110%, nikdo nestačíme. Proto přijíždíme do Vlkanova ještě víc spocení, než když jsme odjížděli. Foto

V druhé skupině cyklistů Tomáš pobízí Věrku :"Je už půl osmé, musíme si pohnout", načež se mu dostává nechápavé otázky :"Proč ? On snad bude ještě nějaký program ?" V tu dobu jsem ani já nechápal, co se na tom Tomášovi zdálo tak vtipné, abych si to zapisoval do deníčku, nicméně pochopil jsem to o pár hodin později.

Po večeři jsme rozděleni do pěti skupin. Aha, ona zajímavá story o nevěře, pomoci a násilí. Členové každé skupiny mají přibližně stejně poskládané pořadí jmen, které jsme na lístečkách odevzdávali po obědě. Každá skupina si volí svého mluvčího, který bude obhajovat důvody umístění jednotlivých jmen v žebříčku. Demokratickým způsobem na mě všichni ukazují jako na svého mluvčího. Mé námitky neberou ani trošku v potaz, takže jako pravý mluvčí stoupám a čekám na své rivaly. A jéjé, Jerry, Markýza, Míša... Jediné štěstí, že Jerry má velmi podobné pořadí jako my, a můžeme se tudíž spojit v útocích na ostatní mluvčí. Hádáme se, vřava je v plném proudu (v jednom momentu přicházím na to, že rychleji mluvím, než přemýšlím), a zdá se, že konsensus je v nedohlednu. Nakonec se nám však daří a postupně se dostáváme až k finálnímu výsledku, s nímž jsme i s Jerrym docela spokojeni. Foto

Vše je připraveno zalehnout, jen Fantíkova kytara si odmítá připustit myšlenku dalšího bohémského válení v koženém obalu. Proto Fantík poslušně usedá s kytarou v ruce a místností znějí tóny, které by rozezpívaly i člověka s hudebním hluchem (mě). Zprava od Fantíka sedí Malá Markéta se Skřítkem, nalevo já s Jerrym, což mi silně připomíná třípásmový reprák - výšky, středy a silné basy. S příchodem Leňi se prudce zvedá znalost folkových písní což nás, kulturní barbary, zahání do úzkých. Těsně před první hodinou ranní přichází Kouleno a nemilosrdně nás posílá spát, což nám s Fantíkem značně vrtá hlavou - nejspíš se bude něco zajímavého dít.

Naše obavy byly na místě - ještě jsem s Fantíkem ani nezahmouřil pravé oko, a už jsme buzeni na rozcvičku. Kouleno říká, jako by měli kohouti po ránu vyřvané hlasivky, "Dobré ráno, jak jste se nám vyspali ? Převlečte se do plavek a jde se na rozcvičku !". "Hmmm...", pohotově odpovídám. Vybíháme za měsíčního svitu, sem tam proběhne klekáníce, a na hřiště dobíháme všichni docela zaskočeni. Všechno vypadá, jako by bylo osm ráno, jen s tím rozdílem, že není vidět ani na krok. Až po návratu z rozcvičky, kterou si Tomáš tentokráte dokonale vychutnával, se dovídáme, že se ocitáme ve městě Kocourkově. 'Hmmm...', zase mě napadá. To už však za běhu, protože musíme najít u požárni nádrže pana požárníka, který, jak už to tak bývá, všechno ví a všechno zná, a pomůže nám tudíž k získání legitimace potřebné pro vstup do města. Naše skupina, která překypuje intuicí, nachází pana požárníka jako poslední, nicméně nikdo neví, proč ho vůbec hledáme. Proto pomalu a pečlivě panu požárníkovi vysvětlujeme (není se čemu divit... dělal ho Tomáš), za jakým účelem plašíme tak brzy ráno. Ten nám lihovou fixou za kapku vody udělá krásný znak na ruku a běžíme k panu ponocnému (Žížala), který nás ale posílá za pasákem Červenou Karkulkou (má zatím malý podnik - pár mladých krav). Krávám dáváme nažrat a utíkáme seč nám nohy a ještě nestrávená večeře dovolí. Dobíháme k panu starostovi, který na mě vyhrkne :"Mámserád". "Já Tebe taky", odpovídám. Mozek pracuje na plný výkon, jako vždy bezvýsledně, takže chtě nechtě mi Kouleno musí poradit, že se tak jmenuje. "Játovím", "Mámserád", seznamujeme se a dostáváme průkazku občana města Kocourkova. Foto

Děláme ze židel kruh, do jehož středu si sedá v černých dámských šatek pan starosta a vysvětluje nám co a jak. Dalším bodem jsou zákony města Kocourkova :

1. Muži jsou ozdobou města Kocourkova a proto se tak budou chovat. Očekává se, že budou reprezentovat obec na veřejnosti (krásný a upravený vzhled, odpovídající oděv)
2. Kocourkovské ženy jsou krásné dost a nepotřebují se tudíž krášlit, proto se mohou naplno věnovat práci a mít z ní radost
3. Kocourkovští se věnují spánku a nic nedělání víc v noci než ve dne, proto budiž den nocí a noc dnem (měsíc sluncem a naopak), čímž zvýšíme produktivitu o polovinu (§2)
4. Pro pestrý život se od nyní hodiny označují barvami, každý občan Kocourkova je povinnen se hodině co nejlépe přizpůsobit. Změnu času vyhlašuje ponocný nebo osoba k tomu určená
5. Tyto zákony mohou být starostou změněny
6. Kdo tyto zákony nebude dodržovat, bude potrestán

Proto holky odchází pod vedením Žížaly pracovat se sekyrami v ruce (byly krásné dost) a my kluci musíme zapracovat na svém zevnějšku (marně). Nejdříve jsme popaplání jakousi neorganickou průhlednou hmotou, která nám po zaschnutí brání v jakékoli gestikulaci a ve srozumitelné řeči. Asi se to Koulenovi nezdá dost sadistické a proto začíná druhé kolo našeho zbytečného zkrášlování. Po opětovném zaschnutí odcházíme do sprch, kde si před zrcadlem stylem Fantomase zděláváme onu masku z xichtu. Další zkrášlovací procedurou jsou lipogramy, tzn. každý si namaluje rty a následně je otiskuje na papír. Zlatý hřeb a poslední fáze zdokonalování našeho zevnějšku je však holení nohou. Každý fasuje jednu žiletku a erární pěnu na holení a show začíná. Jediný David má vyloženě nechuť k depilaci, a já se mu moc nedivím, protože kdyby jej pustili nahatého v Aljašce, tak první lovec by měl rázem jeden unikátní medvědí kožich. Jednomu nejmenovanému účastníku se oholené nohy nejeví jako dostatečné, proto pouští pod břitvu ještě své břicho. Foto

Po oholení odcházíme za holkama k táboráku, kde jsou nám nabízené opečené špekáčky. Slupnem je jak malinu a společně se vracíme do místnosti. Ze židlí je v cukuletu přichystáno molo a přehlídka kluků s oholenýma nohama může začít. Největší úspěch má se svýma nohama Adam, který se dá v sukni přiřadit k oběma pohlaví. Jako poslední nastupuju i se svým oholeným břichem já. Křečovitými pohyby se dostávám do "kotle" a sebejistým výrazem ve tváři se snažím přihlížející přesvědčit, že to dělám běžně. Neúspěšně. Přehlídka však měla nebývalý úspěch. Následuje rozpoznávání lipogramů. Nejjednodušší je zřejmě poznat Fantíka, který otevřel pusu tak, že otiskl rty i na záchodové dveře, které sloužily jako podklad pod papír. Foto

Den však tímto zdaleka nekončí. Ponocný řve :"móóódrá hodina", proto se všichni rozprcháváme do svých příbytků pro jakékoli oblečení této barvy. První nevýhoda stanu, pomyslím si, když odbyla žlutá, červená, zelená, černá hodina. Následuje kostkovaná... rychle valím pro můj oblíbený kostkovaný šátek a vracím se. Následuje kravatová hodina, s čímž mě dostali. Kde ji mám vzít. Vycházím procházkovým tempem za dveře, kde mě napadá elegantní řešení - můj oblíbený kostkovaný šátek skládám do jednoho dlouhého proužku a omotávám si s ním hlavu, jako kdybych si to chtěl hodit. Mám suveréně nejlepší čas, ale Koulenovo vrtění hlavou s lehkým úsměvem ve tváři mi napovídá, že měl asi jinou představu. Nejlépe však vypadá Jerry. Foto

Následně se dělíme do skupin a soutěžíme mezi sebou. První disciplína je skok vzad, kde je rekord 165 cm. No, nikdo ho nepřekonal. Pokračováním je skládání desetihaléřových mincí do komínku. Zde máme malé (resp. velké) želízko v ohni, protože nás reprezentuje Žížala. Ani té se však během jedné minuty nedaří překonat úctyhodných 76 mincí, které na sebe poskládala Šárka Habichová. Asi nejzajímavější soutěží je hod sirkou. Zde zatím vede Václav Kodys s 28,2 metry a vede i nadále, protože nikdo nedohodil ani do půlky naší místnosti, která mohla mít cca 15 metrů na délku. Předposlední disciplínou je okrajování slupky jablka, která musí zůstat v celku a poté se měří. Osobně dost dobře nechápu 832 cm Vladimíra Tomčala, který okrajoval jablko o průměru 8 cm. Posledním úkolem je přešvihání opěradla židle nohou. Zde máme největší želízko v ohni (mě), avšak po pár vteřinách zjišťuji, že oněch 207 přešvihů Josefa Příhody nepřekonám ani kdybych se rozkrájel. Foto

Sedáme si opět do kruhu, z jehož středu pan starosta Mámserád předčítá paměti města Kocourkova. Je to opravdu zajímavé a záživné, když člověk v 5 ráno může poslouchat historii našeho městečka. Prakticky nikomu se nechce spát, proto starosta přidává nové a nové kapitoly. Své čtení ukončuje povídkou o Druhém městě, do kterého se běžíme oběsit. Naštěstí zde chybí šibenice a proto se vracíme. Tímto Kocourkov definitvně končí, vydáváme se do tolik vytoužených postelí spát. Je cirka půl šesté, což znamená, že jsme někteří byli na nohou přes 22 hodin.

Po hrůzném zjištění, že jsem Kocourkov přežil bez úhony, si jako jeden z kapitánů vybírám svůj team na výrobu filmu. Film je tvořen z 25ti snímků, které můžeme dle vlastní libosti doplnit komentářem. Foťák máme k dispozici 3 x 3 minuty, což není zrovna nejvíc... tím spíš, když první tříminutovku projedem na plné čáře a neuděláme ani jeden snímek. Musím podotknout, že jsem měl při vybírání spolupracovníků šťastnou ruku, neboť nebýt především Markýzy, tak by jen ztěží vznikl náš snímek - Drákula ve Vlkanově. Do tohoto klasického a starého hororového žánru vnášíme moderní prvky českého myšlení - Drákula je blonďák, vše končí štastně, a po vzoru amerických romantických krváků ukončujeme film neuzavřeně. Tak jsme učinili pro případ, kdyby se náhodou Filmový festival ve Vlkanově opakoval, a my potřebovali natočit nový trhák. Fantík volí věčné téma nevěry a odpuštění a na stříbrná plátna přináší filmové zpracování příběhu Susan, Michaela, Johna... Jediné, co doteď nechápu, je to, že Kalbi nehrál namísto Boba chlípníka Johna, který se dle mého soudu na něj dokonale hodil. Jerryho skupina zkouší naši inteligenci názvem filmu E.C.U.LOVE. No, přiznám se, že jako člověk, který se učí angličtinu x let, přemýšlím nad prvním E. C-see, U-you, ale co znamená to zatracené E ? Jsem natolik hrdý, že se odmítám zeptat, co to znamená. Až Kouleno objasňuje, že název je napsán pozpátku - EVOLUCE. Tvářím se tak, jako proč nám vůbec takovou jasnou a banální poznámku říká, ale možná nám to všem vysvětluje, protože viděl ten kouř nad mojí hlavou. Poslední tvůrčí skupinu vede Jana a ti jsou inspirování nějakou nejmenovanou mexickou telenovelou. Svůj výtvor nazývají Esmeraldík. Výsledky naší práce budou někdy o víkendu, až se vrátí Žížala i s negativy. Foto

Pokračujeme ringem a softbalem. Strike one, Strike two, běžíš, ball, out, další na pálku. Já se to snad nenaučím. Dneska na mě připadá služba v kuchyni, kterou jsem krutě musel odmakat, protože jsem dostal pomocnice Míšu a Věrku. Rada pro všechny kluky - vyhýbejte se jim seč můžete, jinak vás v budoucnu čeká místo fotbalu v televizi jen nevynesený koš a hromada špinavého nádobí. Přes Míšino chrápání na stole slyším z místnosti nějaké podivné zvuky a proto neváhám a jedno oko posílám omrknout situaci. A co nevidím, všichni dřepí, stříhají si, jeden pípá, druhý štěká, třetí kokrhá... no prostě anarchie jak hrom. Vraceje se z kuchyně, inhed se přidáváme k ostatním a pokoušíme se stoupnout ze země zapřeni navzájem o záda. Začínáme ve dvojicích, přes čtveřice a končíme až u osmi lidí. Foto

Zkouška důvěry - dělíme se na skupiny a my zůstáváme u Karkulky v místnosti. Děláme zástup, přičemž prvního v zástupu ostatní zvedají a nesou nad hlavou za sebe. Nevím, jestli mám přehnaně vyvinutý pud sebezáchovy, ale Karkulkovo ujišťování, že je to velmi příjemné, mě nepřesvědčuje. Nicméně se jako každý jiný přemáhám a nechávám se unášet cizími rukami kamsi dopryč. Poté směřujeme ven k Tomášovi, kde se máme rozběhnout hlavou proti nataženým rukám. Také to není až tak v pohodě, jak jsem si myslel, zvláště, když někdo zapomene ruky oddělat, a z rádoby přímočarého rovnoměrného pohybu hlavy se stává v mžiku pohyb zrychlený, avšak se záporným znaménkem. Nejjednodušší to má Skřítek, která s přehledem probíhá, ikdyž jí nikdo s rukama neuhnul. Poslední zkouškou důvěry je "skácení" se vzad ze stolu na přichystané ruce ostatních. Fuj, ještě, že je to za mnou.

Po zjištění, že všem můžu naprosto slepě důvěřovat, odcházíme na cestu, kde tvoříme kruh vzájemným držením se za tlapičky. Díváme se vzhůru na oblohu, mlčíme. Těchto pár vteřin ve mě zanechává strašně hluboký dojem, který, ač to u mě nebývá zvykem, nedokážu nijak definovat. Je to prostě super a cítím se happy. S hlavou plnou myšlenek se vracíme dovnitř, kde dostáváme úkol nejtěžší - kolektivně položit klacek na zem. Poprvé nám prut neomylně stoupá vzhůru jako výtah, druhý pokus je obdobný, ale napotřetí se nám po úporném boji daří položit klacek na parkety. Poté ná Kouleno posílá spát, protože nás podle jeho slov čeká dvoudenní výlet na kolech. Foto

Ráno se po běžných rutinách (rozcvička, snídaně) připravujeme na odjezd, což bylo pro některé docela únavné a to především pro ty, co snášeli kola, respektive stokilového Matýska, který se měl spíše jmenovat Mates. Vyrážíme všichni pohromadě a první zastávka je ve Světlé, kde si čekaje na Koulenovy housky sedáme dokolečka na zem a hrajeme hru : haf haf, kví kví, kví kví, mňau mňau, mňau mňau, bů bů... Hra typická pro mateřskou školku zaujímá nejen nás, ale i všechny kolemjdoucí. Nejlepší je David, který se plete jak jen může a kdybych uměl do tolika napočítat, tak bych si zapsal počet čárek na jeho ruce. Čeká nás i kulturní vložka - Kalbi s Janou synchronizovaně cvičí, a především ta synchronizace nás dokonale baví. Po jídle vyrážíme směrem nikdo neví kterým. Foto

Už z dálky je patrné, kde bude naše další zastávka - hrad Lipnice. Moji odpověď z dotazníku na otázku - kterou historickou postavou nejvíce opovrhuji - bych z Marie Terezie za zavedení povinné školní docházky změnil na projektanty těchto hradů. Nevím, kdo je autorem té dokonalé myšlenky stavět hrady na kopci. Diplomaticky založený Kouleno odchází domluvit alespoň povolení ke vstupu na nádvoří, protože jediný den, který je určen pro flákání průvodců, je pondělí. A povolení opravdu dostává. Průvodci se ale naše ospalé oči jeví jako prosebné a smutné zároveň, protože nás nakonec pouští jak na rozhlednu, tak i do místnosti s historickými zbraněmi. Zde z nás vystupují napovrch již téměř zakrnělé pudy středověkých barbarů, jak lze vidět na fotce. Návštěvu zakončujeme prohlídkou krásného vinného sklípku, ve kterém chybělo jak víno tak i světlo. Foto

Během pár minut radikálně měníme okolní prostředí, z hradu se přesouváme do českých luhů a hájů a zatopeným lomů. Následující dvě hodiny jsou určené ke sbírání bodů za sportovní výkony hodné sebevrahům začátečníkům. Celá akce se označuje příznačně Lomáda. Foto

Lanovka - Karkulka, utěšující strachem sklíčené srdce postiženého, jistými pohyby rukou připevňuje sedák ke kladce, která mizí hodně metrů pod již nedýchajícím jedincem. Zhluboka se nadýchávám, protože naivně věřím v účinek přívodu čerstvé směsi splodin a následné omámenosti. Vzpomínám si na hrdinská slova mnou vedená před pár okamžiky, což mi situaci jen ztěžuje. "Hodně se odraz, a pak jen ponoř nohy hluboko do vody, abys zabrzdil", poučuje mě Karkulka. Dělám, co mi nařídil. Odrážím se, lano se však prověšuje, narážím do na pohled krásných dřevin, což mě otáčí zády vůči směru pohybu. Snažím se zachovat alespoň tu paniku, protože o klidu nemůže být ani zmíňka. V následujících vteřinách se však měním v profesionála striptéra, neboť mi náraz vody svléká plavky a roluje mi je postupně až pod kolena. Uf, přežil jsem. Cvak, blik - foťák. Hmm. Nejsportovněji založená se zdá být Míša. Ta má ráda rychlost natolik, že odmítá brzdit a končí s odřenou nohou. Ale slušíjí to. Foto

Výlez - ten se takticky řadí na první místo, abychom okusili teplotu vody, ve které se musíme vyhýbat náhodně plavoucím krám. S modrýma odumírajícíma prstama na nohou přesvědčuji Janu a zbytek družstva o pohodové teplotě vody. Ačkoli jsem to původně v plánu neměl, tak dávám jako pravý gentleman dámám přednost. Pouštím před sebe ještě Peťu, kterému chlad vadí stejně jako tučňákovi, a škrábu se pomocí lana směrem vzhůru.

Skok do vody - na začátku zmiňovaný skok je na řadě. Jana mi jako veliteli teamu oznamuje, že skákat nebude. 'Je to moc vysoko, nejvíce jsem v životě skočila z metru, a to mě ještě dlouho přesvědčovali. Strašně se bojím výšek.', říká. Já však tím nejsuverénějším způsobem odpovídám :"Dívej se, půjdeme na místo, v případě nutnosti se chytneme za ruku a skočíme spolu. Nemusíš mít vůbec strach, ono se to zdá, že je to tak vysoké. Uvidíš, jaká je to pohoda.". Uvěřila mi. Aspoň ji se mi daří přesvědčit, protože sám těm kecům nevěřím. Odcházíme ze všemi na skálu. Nemusím dlouho povzbuzovat a Jana udělá hop, sice křičí, co jí hlasivky stačí, ale skočí. Teď jsem na řadě já. Hodina pravdy - přiznávám se k maximální zbabělosti, která mě provází již od dětství. Můj enormně vyvinutý pud sebezáchovy mi velí : stůj ! Mozek mi však říká : skoč ! Zde však platí staré české pravidlo "rozumnější ustoupí". Proto se vzdaluji od místa skoku, ale od ostudy mě zachraňuje Karkulka a asi na páté počítání 3,2,1,skoč reaguji skokem. Opravdu nechápu Peťu, který během mého váhání kolem mě několikrát proběhne, odrazí až někam doprostřed lomu a doplave na břeh. Japonští Kamikadze by si z něj mohli vzít vzorný příklad. Foto

Téčko - podle mého soudu fyzicky nejtěžší disciplína, a proto zábavná na podívání. Jak jednoduché vyšplhat po laně čouhajícím z vody - počáteční myšlenka všech sportovně založených. Když však čekám, až přijdu na řadu, a ze tří přede mnou jdoucích holek nevylézá ani jedna, tak se nejjistěji necítím. Vlivem vhodné hmotnosti těla však šplhám jakž takž bez problémů. Problémy však nastávají hned vzápětí - abych nemusel šplhat dolů, tak se pouštím z výšky do vody. Nepočítal jsem s jednou maličkostí, a to s uzly navázanými na laně, které mi rychlým pohybem drtí místa na mém těle nejcitlivější. Proto zůstávám v chladné vodě o trošku déle, než by bylo za normálních okolností bezpodmínečně nutné. Pro mě nelogická a jen s těží pochopitelná situace nastává, když napodruhé téměř všechny holky téčko hravě zvládají (tak odsud je ta tolik diskutovatelná ženská logika). Z toho plyne, že čím více ženskou unavíš, tím je výkonnější. Foto

Manévry - oblíbený námět jednoho nejmenovaného škodolibého pořadu na ČT1. Dvě lana a mezi tím jedno dřevo.
Běh - "poběžíte cestou, kterou jsme sem přijeli, u rybníka se dáte vpravo a celý ho oběhnete", popisuje poslední disciplínu vedoucí. Někteří po doběhu vypadali docela ready, ostatní spíše tak na infarkt. Běžím i s Vaškem a dáváme se podle rady před rybníkem doprava, což nás vhání do hlubokého lesa. Směsice padlých stromů, bahna, ostružiní, křoví a kopřiv mírně zpomaluje naše tempo, a hrubě odírá naše čerstvě oholené nohy. Vracíme se oba notně zničení a sebektriticky usuzuji, že oba patříme do té infarktové skupiny. To samé opakuji ještě jednou a teprve pak se dovídám o cestě, která vedla okolo celého rybníku. Snad příště. Foto

Balíme, sušíme, šlapeme a až za tmy dojíždíme na místo bivakování - Chotěboř. Máme zamluvenou jednu hospůdku na náměstí, kde se také ubíráme za účelem zaplnění již škrtajících žaludků. Sedáme, Kouleno nám dokonce povoluje pivo, což někteří využívají, a někteří pivo pijí ještě před povolením. Objednáváme si každý jídlo. Takticky si sedám vedle Skřítka, Malé Markéty a Tetiny... třeba to nesní a já se pořádně přejím. Po lomádě však má hlad úplně každý, takže mi zbývají akorát oči pro pláč. Snažíme si doplnit vydanou energii šopákem, ovšem došel. No nic... staré dobré zmrzlinové poháry musí stačit. Odjíždíme na blízký rybník - podle Karkulky 500 metrů, podle Tomáše 3 kilometry, takže Karkulkův koeficient je jen 6. Foto

Na místě rozděláváme spacáky a unaveně padám do těch vhodně zvolených poměrů nylonu, bavlny a polyesteru. Po ženském striptýzu nám ještě Skřítek dává masáž zad a odcházíme za zvukem Fantíkovy kytary. Zpíváme, vzpomínáme, kecáme. Tu Fantík dostává nápad - "vzpomeneme si na název padesáti večerníčků ?". Dvacet v pohode, třicet také, u čtyřicátého zapojuji bezvýsledně mozek i já, a po pár dalších minutách se nám to opravdu daří. Odchází i zbytek nočních vytrvalců a my začínáme vzpomínat na éru Brouků. Let it be... sakra, jak to jen začíná ? When I find myself in times of trouble... jo ! Yesterday, all my troubles seemed so far away, but now... Ale teď už vážně rychle do hajan.

Ráno se za svištění rybářských prutů budíme a balíme si teploučké spacáky. Hned nato jsme hnáni v plavkách na rozcvičku do ještě neprohřáté vody rybníka, kde se většina pod vidinou suchého těla marně snaží chránit svoji pokožku před vlhkostí. Kouleno má však i takový případ ošetřený - spadla lžička do kafíčka... Končíme tvrdým soubojem ve šplíchání na všechny kolem a na nikom, k mé velké radosti a škodolibosti, nezůstává ani flíček suchý. Vylézáme ven z vody a zapínáme Oskara na maximální výkon. Foto

Přijíždíme do Chotěboře, kde s prázdným žaludkem a plni očekávání na jeho zaplnění sedíme na patníku potravin. Jen tak z dlouhé chvíle Adam pod vidinou zábavy kolektivu ze sebe zručně strhává svůj cyklistický oděv (kecám, ale dobře to zní) a ladnými pohyby si získává naši pozornost. Tvoříme kolem tohoto obojipohlavního jedince kruh a hlasitým tleskáním mu dopomáháme k rytmickému pohybu. Další kulturní vložkou je Peťův úkol - výzkum veřejného mínění o vzdálenosti Chotěboře a Říma. Výsledky jsou patrné z následujících Peťových poznámek :

Znění otázky: "Jak daleko do Říma ?" (díky Kalbi, ale lepší než transvestit show)

Pořadí	Doplňující informace	Odhad	Jméno	Poznámka	Podpis
1.	věk 56 let	800 km	Kruml	První oběť, ještě nemám představu jak na ně	A
2.	Děda od paní Nejedlé (níže)	3000 km	Nejedlý	Pan nejedlý skoro nemluví, ale to půjde. (Sedí s nějakou ženou na lavičce - ha, budoucí oběť)	A
3.	Je vdaná již 20 let	1500 km	Nejedlá	Na pohled stejná věková kategorie s p. Nejedlým dlouho ukecávám podpis, po argumentu že "manžel taky podepsal" mě zmrazí že to není manžel ale děda. (inu, umím lichotit)	A
4.	Jde z nákupu	430 km	Březina	Usměvavý vesnický typ	A
5.	Jde nakupovat brašny na kolo	2000 km	Čech	nic zvláštního si nepamatuju	A
6.	Věk 77 let	1500 km	Tůma	nic zvláštního si nepamatuju	A
7.	Věk 45 let	1500 km	Koštál	nic zvláštního si nepamatuju	A
8.	Bývalý řidič ČSAD, v důchodě	1200 km	Ondra	nic zvláštního si nepamatuju (rutina, už jsem profík	A
9.	?	1000 km	?	Silně nedůvěřivý typ, zaperlil otázkou "a v které televizi to budu?" A dál mě ignoroval (škoda, nepočítá se)	N
10.	Chodí se slečnou Jackovovou (níže)	1000 km	Janečka	Neveřícný pohled vyměněný se svojí slečnou, ale zabral.	A
11.	Chodí s p. Janečkem	1500 km	Jackovová	Pod tlakem mým a p. Janečky konečně podepisuje. Teď ale čí je ta tužka a blok?	A

Celkový aritmetický průměr činí 1375 km

Posilněni snídaní osedláváme svými unavenými těly biky a vyrážíme směrem všem neznámým. Po pár okamžicích jízdy přijíždíme k dřevěné chatě, kde si necháváme kola, a šlapeme romantickou stezku ohraničenou zleva potůčkem a zprava skálami. Usedáme na místě nevhodném pro jakékoli hry a čekáme, co na nás Kouleno vymyslí. Aha, ne Kouleno, ale Žížala - na náhodně vybrané písmeno máme na papírek napsat jména známých lidí. Marně čekám na X, abych všechny překvapil předem připravenou Xenou, a protože mě u písmene H napadá akorát Hejkal, Hurvínek a Hloupý Honza (můj spolubydlící), tak se mezi zvučnými jmény Hitlera a jeho kamaráda Himmlera moc nechytám. Foto

Přicházíme ke skalám, kde nás vítá zubící se Karkulka. Po krátkém seznámení se základními horolezeckými praktikami lozíme a lozíme. Nasazuji si sedák, ujišťuji Fantíka, že není sám, kdo se bojí, dvakrát vyzkoušíme, jestli mě opravdu udrží a lezu. "Leze leze po železe, nedá pokoj až tam vleze", napadá mě na pokraji fyzického vyčerpání v polovině skály. "Přetraverzuj !", kdos radí pět metrů pode mnou. Jednak nevím, co to znamená, a když mi to vzápětí i vysvětlí, tak na to stejně nemám fyzické prostředky. Když svým střízlivým okem hodnotím lezecké schopnosti ostatních, tak se jen utvrzuji v Darwinově teorii. Foto

O pár metrů dále má vše ve svých rukou (a hlavně okolo pasu) Kouleno. Slaňování. Vypadá to tak jednoduše : povolit kolena, odrážet se od skály a jen si užívat. V mém případě však zdání klame. Dostávám s Tomášem takový blbý nápad (jak jinak). Uděláme menší vtip pro rodinu (Tomáš bude natáčet na kameru) : slaňuji, sebevědomý výraz ve tváři, pohoda ze mě číší, vedu silné řeči, potom hrůzostrašný výkřik, kamera sjede dolů a tam rozpláclý Radeček. Nápad se však tříští na sebevědomém výrazu ve tváři a na pohodě, která ze mě mizí v okamžiku zaklapnutí karabinky. Opět dávám všem přihlížejícím možnost dokonalého pobavení. Balíme, vracíme se nejkratší cestou zpět. Tedy kromě Koulenovy skupiny, která různě přijíždí po částech z různých směrů, což nás více než baví. Foto

Po návratu se pouštíme do stolních her typu Abalone, Quixo a Scrabble. Po druhé v životě mám tu možnost vyzkoušet Quixo a dokonce se mi daří vyhrát nad Míšou (hraje to poprvé). Ve druhé partii mi to však vrací i s úroky. V tom přichází Kouleno s kloboukem plným ženských jmen, a každý kluk si losuje jednu holku. Nic však nevysvětluje a zůstává nám jen záhadou, co to mělo znamenat. Hurá - spánek.

Ráno nás budí tóny jedné neznámé hudební skupiny. Denní rutina - rozcvička v plavkách. A hle. Změna. Večer vylosovaná holka je šátkem přivázána ke svému klukovi. Jsme s Míšou docela vysmátí, protože můj vypůjčený šátek velikosti většího hospodského ubrusu nám bude dodávat vysoký stupeň volnosti. Karkulka nám však kazí škodolibou radost, zkracuje délku šátku na polovinu a vše jistí dvojitou osmičkou. Při snídani poprvé oceňuji spojení našich těl a nahlas říkám :"Konečně mám čtyři ruce na jednu hubu". Foto

Nastává první ze tří tanečních hodin. Tanec - pro někoho zábava, pro jiného vyblbnutí se, pro mě muka. Nechci se veřejně pomlouvat, proto přeskočím pohybově nejhorší pár a přejdu spíše k těm lepším dvojicím. Tanec byl čistě pod organizací Karkulky a Anety, která přijela výhradně za tímto účelem. Radost na ty dva pohledět. Holt, kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten čumí. Proto čumím. Začínáme těmi lehčími tanci, které až na jeden pár všichni zvládají. Postupně se přidávají složitější a složitější kroky, až je z toho kompletní tanec. Uf, první třetinu tanečních jsem přežil. Foto

Rychle se převlékáme do sportovního, protože na nás čeká ringocesta. S kroužkem v ruce se prodíráme nízkými smrčky, nechybí ani příležitost namočení si nohou a rychle zpět na stanoviště. Nejhezčí pohled je na Tomaše s Janou, která za sprintujícím partnerem působí dojmem vznášejícího se papírového draka. Dokážu si živě představit, jak Tomáš Janu přesvědčuje :"Nemusíme být první... já beru i druhé místo". Foto

Přesouváme se na hřiště, kde hrajeme opět trochu modifikovaný fotbal, respektive fotbal zcela běžný, avšak s dvojhráči. Souhra každého páru vypadá komicky, lepší polovička (kluk) diriguje :"jdi ! stop ! jdeme ! pal !" a holky reagují "už nemůžu, to nestihnem, mě fotbal stejně nebaví". V jednom okamžiku se nechávám unést hrou, zapomínám na přivázanou Míšu a jdu po balonu přes mrtvoly, jak říká klasik Kalbi. Míša dělá z trávníku solidní indiánský kaňon a s nechápavým výrazem ve tváři se z něj škrábe.

A je tu země Kchchíí ! Sice nevím co to je, ale mám z toho radost. Kouleno vysvětluje :"Použijete tři temperky své oblíbené barvy a na papír, který leží venku, namalujete vaši představu země Kchchíí." V tom Fantík zpozorní a nahlas se ptá :"Je tu ještě někdo, kdo si s sebou přivezl tři žluté ?". Za smíchu ostatních se hlásí ještě Markéta (shodou okolností přivázaná k Fantíkovi) se třemi tubami červené barvy. Odcházíme ven, kde ke kousku země dostáváme ještě modelářskou hlínu k vytvoření života na Kchchíí. Figurky jsou velice rozmanité - od primitivních forem života až k jezdcovi na koni. David dokonce vytvořil postavičky dvojrozměrné, respektive první človíčci trojrozměrní byli, ale Fantíkova noha jim na jednom rozměru ubrala. Foto

Sedáme ke stolu a dostáváme úkol ne zrovna snadný - přiřadit autora k seznamu věcí, které by si vzal do země Kchchíí (seznam se posílal s přihláškou). Asi nejjednodušší je určit autora této odpovědi :"Za prvé, nevím, co to je a kde leží země Kchchíí - jak se tam asi dostanu ? Pojďme spekulovat - i kdybych věděl, kde leží, nechápu, proč bych se tam měl vypravovat. I kdybych se tam musel vypravit, nechápu, proč bych se měl omezovat na deset věcí. Jenom tolik budu potřebovat kusů oblečení. Když už bych se musel nějak uskrovnit, poptal bych se nějakého zkušeného cestovatele, který tam už byl - ne, že bych nějakého takového znal. Nuže obecně - do neznámé země bych si především obstaral veselou mysl, dobrou náladu, špetku zdraví, přemíru rozumu a především dobrého přítele (dobře zásobeného)." Jerryho si prostě nelze splést. Dále není těžké rozpoznat Fantíka podle kombinace kytary s plyšákem, kterému dal při Lomádě přednost před náhradní obuví. Pár lidí ještě rozpoznává mě podle mého celoživotního vzoru - McGivera.

Dostáváme pár minut na vymyšlení přivítání cizinců v zemi Kchchíí. Nebudeme si nalhávat - s nejoriginálnějším nápadem přichází Kalbi s Leňou. Každou dvojici návštěvníků vítá vytvořením cucfleku. Tak s červeným flekem na krku podstupujeme další originální přivítání (mnohdy až potupy) jako pálení kopřivami, polévání vodou a následné posypání kouskami chleba a solí, Markétčino "prdění" na břicho... Foto

Nastává čas kultury - Bodyart. Sice nevím, co to přesně znamená, ale z Angličtiny tuším, že se bude něco dít s našemi těly. V mém tušení mě ještě upevňuje Kouleno, když nám doporučuje převléct se do plavek. Opět totiž přichází na řadu temperky, se kterými vzájemně krášlíme těla. Po dokončení kolektivně odcházíme na náves, kde pomalovaní od hlavy až k patě hrajeme dětské hry. Zřejmě je na nás radost pohledět, soudě podle výrazů řidičů kolemjedoucích aut. No a co ! Každý přece nemůže být normální. Dostáváme možnost luxusního umytí v nedalekém rybníku, kde musíme skočit do vody a stále svázani přeplavat na protější břeh. Zde se nám téměř daří temperky smýt. Foto

Po večeři nás čeká taneční soutěž a taneční maraton. Dostáváme tak příležitost předvést, co jsme se dnes stihli naučit. Michalovi a mě se udělalo nějak zle, a strašně mě mrzelo, že zrovna já, takový tanečník nemůžu vyhrávat. Soutěží se ve valčíku, jivu a sambě. Je se na co dívat. Porotu tvoří Karkulka, Anetka, Kouleno a Ježek. Ve valčíku a sambě vítězí suverénně Fantík s Markétou, v jive možná trochu překvapivě David s Věrkou. Při tanečním maratonu je Karkulka nutí běhat ven vždy když se ozve gong. Tomovi s Janou se dvě nebo tři kola daří nedoběhnout poslední, ale pak už to vzdali kvůli jejímu kotníku. Podobně na tom byly i další dvojice, které odpadly mezi prvními. V závěru to ale tak snadné jako nechat za sebou lemry nebylo a překvapivě vítězí dvojice Míša + Markýz, která vznikla nově po tom, co jsme jim my dva kluci zůstali ležet ve stanu. Foto

Následuje chvíli volná zábava a taky záběr na videu, kde Fantík kroutí pot ze své kravaty.

Ráno jsme proti všem zvyklostem zavedeni prvně do společenské místnosti, kde nás čeká Kouleno s červeným šátkem na krku a s triumfálním výrazem ve tváři. Začíná nám vysvětlovat, že dneska je pro nás ten den D, ten mylník v našem životě - stávají se z nás pionýři. Jsme na dobré cestě : pionýr, svazák, komunista. "Hned jak přijdete domů, řekněte, mámo, táto, jsem pionýr !", na což vzniká reakce :"No, a tata mi rozbije hubu !". Vypisujeme pionýrské průkazy, protože, jak Kouleno říká, jsou velmi důležité pro náš budoucí život. Dalším krokem je vázání pionýrského šátku, což některým dělá veliké potíže. Na mém krku se vystřídalo několikero rukou, než vznikla charakteristická jednička. Tvoříme půlkruh a hrdě opakujeme následující slova :

Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, abych byl dobrým občanem své milované vlasti Československé socialistické republiky a svým jednáním chránil čest pionýrské organizace Svazu socialistické mládeže.

Po rozcvičce odcházíme na hřiště na ringo turnaj s přízviskem "Sportuj ! Posílíš mír !" I přes veškerou naši snahu vítězí Kalbiho trojice a své vítězství nám řečmi neustále připomíná :"Já jsem byl první... a ty ?". (Příště půjdeš ! pozn. aut.) Foto

Po obědě nastává chemický a radiační poplach zároveň, proto se oblékáme do pláštěnek, které zakrýváme další vrstvou igelitu ve formě pytle s vystřiženými otvory pro ruce a hlavu. Na nohy si stejně jako na ruce navlékáme sáčky a pevně je uchycujeme gumičkami. Ve stínu něco málo pod třicet stupňů a já začínám na přímém slunečním záření chápat princip skleníkového efektu. Trať vede přes romantickou toxickou bažinu, která mi strhává ochranné sáčky na nohách a její aroma mě bude provázet ještě několik příštích dnů. První obálka s ruskou písničkou. Nemotornými a sáčkem zakrytými prsty lovím v obálce papírek a pohodlnou stezkou plnou kopřiv utíkám za Tomášem. Ten se rozhodl zákeřně využít situaci, proto s nachystaným foťákem a se škodolibým tónem mi říká :"Plížením vpřed !". Dohání mě Skřítek a snaží se mě pod modrými provázky pobízet k rychlejšímu plížení. "Pomalu ale jistě", říkám si sám pro sebe... nemusím být vždycky první. Sbíháme směrem k hřišti, kde šiškami hážeme do dálky a konečně ze sebe můžeme strhnout nepohodlný oděv. Už jen skočit do požární nádrže, spálit si lýtka na vodorovném laně a zarecitovat Kačce všech pět básniček a písniček. (ještě teď si vzpomínám na první verš - Ad ulibky staniet vsiem teplej) Foto

Soukáme se do červených a apartních modrých trenek a začínáme nacvičovat na spartakiádu. Cvičíme letadýlko, kozáčky, přeskakujeme se, tvoříme kolo, pak z něj utíkáme, nakonec na sebe naskáčeme, necháme se vyfotit a jsme plně připraveni na Strahov. Foto

Poté však dostáváme úkol těžší - na vybranou píseň si máme vytvořit vlastní sestavu. Jak holky, tak i kluci dostávají shodně po 3x3 minutách na přípravu s tím, že jedna polovina cvičí venku bez hudby a druhá uvnitř s hudbou. Inspirujeme se každodenní rozcvičkou, což se nám nakonec daří zkoordinovat a celé vystoupení má u holek docela úspěch. Nyní netrpělivě čekáme na holky. Sedáme si na židle a necháváme se unášet ladnými a sehranými pohyby dívčích těl, které sice na chvilku ruší Markýzino nakopnutí plechových kamen, ale hlasitým potleskem za současného řvaní :"Opakovat ! Opakovat !" si de facto nutíme reprýzu úspěšného vystoupení. Fantík vystoupení tiše hodnotí :"No, chtě nechtě musím uznat, že byly lepší". Foto

Dostáváme odpočinkový úkol - vytvořit si lampion. Proto stříháme papír následně jej lepíme a barvíme. Výsledky jsou zajímavé. Obzvláště ten můj - lampion mám tak malý, že mi každý tvrdí, že shoří. Nasazujeme svíčky a společně za zpěvu písně Kupředu levá odcházíme k hrobu Neznámého vojína. Zde tvoříme kruh, kde každý slibuje věrnost pionýrské organizaci a sděluje, jaké oběti přinese ve prospěch socialismu. Celý obřad měl být zakončen cinkáním klíčů, které však zůstaly ležet na stole v budově, což nás pobavilo možná víc, než kdyby byly ty klíče doneseny. Foto

Za zhasnutých světel a v naprostém tichu sedíme v malém kruhu uprostřed místnosti, jediný zdroj světla je víceúčelový lampion. Začínáme totiž hodnotit, a to především kriticky, jednoho účastníka po druhém. Daný nešťastník usedá uprostřed kruhu, jako v kotli Míši Jílkové, a ostatní mu říkají, co se jim na nich nelíbí či nelíbilo. Zpočátku to jde ztuha, ale s postupem času kritika dostává ty pořádné grády. Škoda jen, že to musíme kvůli pozdní noční hodině přerušit. Pokračovat se bude zítra.

Po rozcvičce a snídani zapomenuvši na krásné pioýrské okamžiky se dělíme na 4 cyklo skupiny. Tradičně - ta nejrychlejší už jela, pak vyráží skupinka pod vedením Tomáše, Karklulky a Koulena. Sraz máme ve vesnici NÁZEV ???, kde bysme měli mít podle našeho předpokladu dostatek času na odpočinek. Jedeme vskutku ostřejším tempem, předjíždíme pomalu letící letadla a rychle jezdící motorky. Přijíždíme na křížovatku, kde hlasujeme, zda pojedeme doleva či doprava. Levá strana vítězí a my pokračujeme. Dobrý vtip... jen by mě zajímalo, jak by Tomáš zareagoval, kdybysme odhlasovali stranu pravou. Jen na chviličku se zastavujeme u švestky, kde se více potýkáme s kopřivami než s jakýmkoli náznakem potravy. Začíná mi být malinko ouzko, protože se dovídám, že Tomáš nemá s sebou mapu, a prý tuší, že na určené místo vede červená značka(tak s tou křížovatkou to vtip nebyl !). Červená značka nás však zatahuje do hlubokého lesa ne nepodobnému z dojemného příběhu Jeníčka a Mařenky. Tu se nám značka ztrácí úplně a proto se vracíme zpět... uf, nalézáme ji mizící kdesi v kopci se sklonem skokanského můstku. Sesedáme z kola a škrábeme se kolem Perníkové chaloupky k nebesům. Nakonec však vše dobře dopadá a mi se rázem ocitáme u absolutně prázdného obchůdku, kde se máme sejít s ostatními. Ještě aby měli ty regály plné, když neuplynulo ani 24 hodin od komunistické nadvlády. Podle našeho odhadu máme přibližně hodinu čas na prostřední skupinu. Ta však přijíždí 5 minut za námi a Malá Markétka se mě ptá :"Taky jste si byli zaplavat ?". Když vidí moje překvapení, tak mě usazuje další otázkou :"A ty jablka, hrušky, ostružiny a maliny, co byly po cestě, jste ochutnali ?" "Aaaaaa !", chce se mi křičet.

Pokračujeme (raději společně) přes kameny zasypanou silnici k jezu, kde po sobě házíme cosi zeleného a mírně zapáchajícího. Sedáme si a necháváme se vyhřívat sluníčkem. Tomáš, aby mi prý nebylo líto, že se neválím kdesi u moře, jak jsem měl původně v plánu, dělá vlny. Na mou námitku, že zde chybí písek, mě ostatní zaplácavají říčním bahnem. Další námitky raději z úst nevypouštím. Foto

Po příjezdu do Zruče nad Sázavou máme na programu návštěvu zdejšího hradu. Ujímá se nás mladý průvodce vypadající na to, že bude akceptovat naše nevšední chování. Hned u vstupu je však mírně vyveden z míry našemi kolíčky. O sklonech ke krádeži některých z nás se navíc ujišťuje v okamžiku, kdy mezi nás nechává kolovat zmenšený erb hradu. "Hlavně to nedávejte Kalbimu do ruky, nebo se to už nevrátí". Nechápe ani, proč se já, jako představitel role Drákuly, pečlivě prohlížím ve velikém zrcadle. No, musí být od přírody veselý, protože se směje s námi. Smích mu však z tváře mizí v okamžiku, kdy se Kouleno dostává do čela zasedací místnosti využívané místním Měststkým úřadem. "Navrhvuji snížení rozpočtu hradu". "Ale proč, zdá se vám 26 Korun na hodinu příliš co dostávám ?", škemrá marně se snažící průvodce. "Průvodce by se mohl živit i jinými činnostmi, než jen provázením", argumentuje Kouleno. Po prohlídnutí věžních hodin přecházíme do zahrady, kde se fotíme, obdivujeme pestrou škálu cizokrajných stromů a smutný psí hřbitůvek. Za chvíli nám však jede vlak, proto nastává rychlý přesun z hradu na nástupiště. Foto



Máme celý vagon pro sebe. Paráda. Sedíme, jíme cizím Disco, protože nové Disco nejíš nikdy sám a zpíváme :" Krabička cigaret, a do kafe rum". Dál to neznám, tak poslouchám. Po příjezdu se podle nálady buď vracíme do Vlkanova nebo jedeme na rybník. Foto

Večer přijíždí Žížala s našimi fotografickými výtvory - vítáme ji víc než vřelým způsobem :"hoj..". Dnes totiž začíná první ročník Vlkanovského filmového festivalu, do jehož finále postoupily čtyři filmy : Esmeraldík, E.C.U.LOVE, Drákula ve Vlkanově a Příběh řeky. Každý team má před samotným promítáním přiblížit divákům děj případně prostředí svého filmu. Ach jo, začínáme. Jako mluvčího demokraticky určujeme Markýz :"Je to příběh", ten začátek se jí moc povedl,"lásky, odvahy a porozumnění." Díváme se na filmy, střídavě se smějeme... Postava The Best Of - Esmeraldík. Adamovy ženské nohy, dlouhé vlasy, zelené šaty a oči šejdrem předurčují vítěze v hlavní roli. Vítězem se překvapivě stáváme my se svým snímkem Drákulou ve Vlkanově.

Je čas na večerní qíz, jehož podstatou je složení rozstříhané fotky z loňského Sportissima. Dominantní postavou se zde stává Fantík, který ani po skončení posledního skládače nevěří v to, že se mu to složit podaří. Nebudeme ho podceňovat... za pár minut po posledním se mu fotka opravdu složit podařila. Foto

Pozdě večer usedáme v přítmí v kruh, v jehož středu sedí kritizovaný - jeden po druhém se střídáme a ostatní kritizovaného kritizují. Jako první usedá do středu Kouleno a naivně čeká, že hned od začátku jej budeme nemilosrdně ubíjet vlnou kritiky... a taky že jo :"Mě se docela líbíš", "Možná jsi moc hrr...", "Vedeš to fakt dobře". Psychicky zdrcený Kouleno usedá na vně kruhu a začínáme se střídat my. Zpočátku se každý snaží vyvarovat útočného stylu, ale atmosféra by se ke konci dala krájet. Celé kolo nestíháme a něco kolem jedné ráno jdeme spát.

Ráno jsme, my stanaři, probuzeni Koulenem a jdeme s ním se svými spacáky za ostatními spáči. Uleháme mezi ně a čekáme, co se bude dít. V tu se spustí pohádka o Ferdovi a Brouku Pytlíkovi. Mozek mi říká - nespi a poslouchej, možná to budeš potřebovat, ospalost mi však klidným uspávajícím hlasem povídá - klidně zavři oči... No, mozek je rozumnější a proto ustoupí. Oči se mi zavírají, ale výkřik a následný zpěv Koulenův a kolektivu :"Mrňata, mrňata, brzy budou chlupatá !" mi spánek nadobro rozeberou. Dnešní den bude ve znamení hmyzu - přesněji, budeme mravenci. Hned se mi dere na mysl jedna básnička, kterou se mě snažil naučit malý brácha :

Viděli blít mravenečka,
ví to celá obora,
včera byla zase bečka,
máme z něho notora.

Dnešní rozcvička je ve znamení Alpských strání (naše hřiště) a fialových krav Milek (barevné papírky). Kdo nasbírá víc papírků, ten vítězí... Počítáme se Žížalou papírky, švindlujeme, ale na první místo to nestačí. Poučení - příště musíme švindlovat víc. Foto

Odcházíme na snídani. Usedáme ke stolům (sedám si mezi samé holky - nemám to v povaze, ale nikde jinde nebylo volné místo). U stolů si máme mezi sebou zvolit Ferdu. Protože jsem zde jediný kluk, dobrovolně se hlásím. Snídaně spočívá v tom, že Ferda ulehá na stůl, Žížala na něj nakydá med. A medem nešetří, mám zalepenou celou tvář, oholené bříško, nohy... No, a zbytek snídá. Každý stůl dostává k medu rohlíky. V životě mi nebylo lépe - doslova olizován pěti holkami... (Jsem asi vážně sladký Radeček). "Kusadly, broučci, kusadly !", slyším křičet Koulena, a broučci poslouchají. Foto

Po nutné sprše jdeme ven s koulemi. Uhádli jste, jdeme hrát boccio. Vybírám si tvrďáckou žlutou barvu a těším se na vítězství... i druhé místo možná vezmu. Nejhorší ? Já ? Proč ? Hmm... alespoň můžu odkoukávat házecí taktiku ostatních. Foto

Po zklamání z umístění v bocciu následuje další z avizovaných činností - 'už jste někdy malovali nosem ?'. Dělím se do skupin a posloucháme Karkulkovy instrukce. "K malování vám bude hrát hudba - jakmile ji vypnu, vrátíte se na své výchozí pozice. Poté hudbu zase pustím a řeknu vám, čím budete malovat. Začínáme malovat prsty, a to tak, že musíte tečkovat." Začínáme Fleretama. Zafúkané, zafúkané, okénko k tobě je zafúkané... A každá skupina vybíhá malovat, lépe řečeno tečkovat (rozšíříme češtinu - pointovat), svůj obraz. Jde nám to skvěle. Spíše těm, co kreslí, protože já jim jen nosím na prstech barvu. Flereti dohrávají a my se musíme vrátit na své pozice. "Nosem !", volá na nás Karkulka. Barvíme si nosy a vybíháme malovat. Každý klepe nosem do stěny, až se mi zdá, že jsem se ocitl mezi datly. Následuje čelo, ucho a prsty na noze. Prostě chci říct, že jsme vypadali jako Aztékové po vykopání válečné sekery. Foto

Později, na přímém slunci, kdy se do stínu tlačily i slunečnice, hrajeme fyzicky náročnou hru. Jsme opět rozděleni do skupin, kde napodobujeme kdovíjakou lesní havěť - mravenci, ploštice, dřepčici, stonožka, blechy, Ferda, včelka a nakonec sympatický hovnivál. Hra spočívá v tom, že se reinkarnujeme postupně do každého výše uvedeného hmyzu a jejich specifickým pohybem se přesunujeme k Tomášovi se sáčkem s puzzle vzdálenému cirka 100 metrů. Po sebrání posledního dílku se puzzle musí poskládat. Pravidla vypadají opravdu jednoduše, o to těžší je však fyzicky ustát každou tu cestu. Uznávám, že koníci to nemají na světě moc jednoduché, protože přeskákání celé vzdálenosti mě uvádí do lehce infarktového stavu. Nevidím, neslyším, plíce chtějí nádech, ale já teprve vydechuji. Zajímavý je i Ferda (Skřítek) - ten se veze na povoze (já a Martina). Domlouváme se, že Skřítek bude stát jen na mě, Martina jí chytne pravou nohu a bude s ní vedle mě utíkat. Noha je však lehčí než Skřítek mínus noha, co nesu já, a proto Martina mi mizí z dohledu s pravou nohou. Martina naštěstí chápe, že by ji Kouleno neuznal doběh s pravou nohou, proto zvolňuje tempo. Vcelku nám to jde dobře a vítězíme. Foto

Během celého Sportissima jsme ve volných chvílích trénovali softbal. Teď se asi každý ohradí - to znamená, že se softbal netrénoval ani jednou, protože volné chvíle nebyly. Celé to snažení vrcholí právě dnes, v softbal turnaji. Skupiny se dělí podle nahazovačů - Tomáše, Karkulky a Koulena. Jsem zvolen kapitánem v Karkulkově družstvu a mám jít losovat o výběr pole x pálka. Vůbec nevím jak. V tom vidím, jak vzduchem sviští pálka, a protože padala Kalbimu přímo na nohu, tak jsem ji chytil. Čekal jsem, že aspoň poděkuje, ale on místo jakéhokoli vděku chytil pálku do své ruky a několikrát jí otočil nad hlavou. Nevděčník jeden. V tom jsem se dozvěděl, že losování mám za sebou, a že jsem prohrál. Aháááá. Tak jsem pochopil losování. Začínáme hrát, během hry se nejen já, ale i leckteří jiní dovídají o stále nových a nových pravidlech, jejiž rozsah by předčil i skripta Fyziky 2. Foto

Večer nastává poslední večeře, na kterou se všichni oblékáme do gala. Sedím opět mezi samýma holkama - opět nebylo nikde jinde volné místo. Po večeři uzavíráme fiktivní manželství a odjíždíme na svatební cestu. Mezitím Kouleno připravuje místnost na poslední večer (fňuk, fňuk). Jdeme kolem kravína po cestě za romantického svitu měsíce, přesvědčujeme jednoho opilého pána, že rámus neděláme my, nýbrž on sám. Kolektivně uleháme na silnici a pozorujeme noční oblohu plnou hvěz, blikajících letadel a různých družic. Je to tak nádherné, že se nám nechce ani z té silnice zvedat. Musíme se však vrátit z naší svatební cesty a plni dojmů se vracíme k budově. Začíná mě tísnit pocit, že je to náš poslední večer. Jdeme dovnitř a zde tančíme na Šum svistu, Ríšu Müllera a kdoví koho. Tančíme, skáčeme, blbneme, zpíváme... Nakonec usedáme a nastává vyhlášení vítězů. Jako nejlepší mravenec dne je vyhlášena Míša. Celkové výsledky jsou uvedeny níže : Foto

Pořadí v qízech

Celkové pořadí

1.	Skřítek	49		1.	Kalbi	279
2.	Malá Markéta	54		2.	Skřítek	272
3.	Jana	55		3.	Malá Markéta	268
4.	Míša	63		4.	Míša	265
5.	Fantík	76		5.	Fantík	258
6.	Kamčatka	78		6.	Tetina	252
7.	Anička	80		7.	Jana	249
8.	Tomáš	80		8.	Markýz	249
9.	Jerry	81		9.	Leňa	248
10.	Tetina	88		10.	Radek	241
11.	Leňa	89		11.	Kamčatka	237
12.	Markéta	96		12.	Markéta	237
13.	Martina	99		13.	Adam	236
14.	Dana	100		14.	Jerry	234
15.	Janica	100		15.	Petr	230
16.	Markýz	110		16.	Zuzka	227
17.	Radek	111		17.	Anička	224
18.	Kalbi	121		18.	Janica	221
19.	Petr	125		19.	Vašek	221
20.	Zuzka	130		20.	Tomáš	215
21.	Adam	136		21.	David	208
22.	Vašek	139		22.	Martina	200
23.	David	146		23.	Dana	193
24.	Michal	154		24.	Michal	190
25.	Věruš	159		25.	Věruš	178

Poté každý chodí sem a tam a nikomu se nechce jít spát, protože je to každému líto. Někdo tančí, někdo sedí, my jsme vytvořili malý kruh, kde stojíme opřeni o sebe a povídáme si. Nicméně potřeba spánku a odpočinku se začíná projevovat více a více a jeden po druhém odchází zalehnout.

Po probuzení začínáme s úklidem. Po něm vycházíme ven, kde si navzájem vyměňujeme kontakty, domlouváme se na MS v ringu a na Memoriál Járy Cimrmana. Ještě společné foto... na to se nesmí přece zapomenout. A je to tu - Sportissimo 2000 končí. Poslední polibky na rozloučenou, máváme jak o závod a odjíždíme na vlak, který naši společnou desetidenní cestu nadobro rozdělí. Foto



Nasedáme do vlaku a jedeme někam, kam se ani jednomu nechce. Rozdělávám poslední Disco, protože Disco nejíš nikdy sám, a mám děsný pocit, že za pár hodin Disco sám jíst budu. Dorážíme do XXXXXXXXX, kde máme nějaký čas a proto jdeme směr nejbližší hospůdka, restaurace, či zahrádka. Po chvilce hledání se nám to daří, sedáme si pod slunečníky a dáváme si do nosu. Jelikož se vlak špatně přemlouvá, aby jel později, jsme nuceni se vrátit na nástupiště. Usedáme do rychlíku jedoucího na Olomouc, zabíráme dvě kupéčka. V tom našem zábava začíná ustupovat a proto se snažím nějakou životabudičnou formou probrat usínající jedince - zkrátka mým zeleným šátkem bouchám každého, kdo je v dosahu, a kdo v dosahu není, k tomu se zákeřně přiblížím. V tom se všichni vzbouří a pro mě to znamená doslova peklo. Během pár okamžiků se na mě vylívá slaďoučká limonáda, jsem pomalován lihovými fixami, končím na zemi a bez přestání jsem ulechtáván až do bezvědomí. V Olmouci čekáme na vlak do Přerova, abysme se mohli ještě jednou políbit... Lidé na nástupišti na nás hledí těžce přes prsty, protože se chováme ne dle nepsaných společenských pravidel. Vlak přijíždí, vrháme se na sebe, díváme se smutnýma psíma očima, je mi hrozně, marně se snažím o úsměv - prostě to nejde. Ať ten vlak už jede, nebo se tu dojetím rozbrečím. Už se rozjíždí - takže "Ahóóóóóój !". Foto

Hodně jsem zvažoval, zda-li mám uveřejnit tento odstavec, protože popisuje to, co se mi opravdu pár dní po Sportissimu stalo. Ale když jsem to vyprávěl Tomášovi, tak se tomu tak smál, že jsem neodolal a zveřejnil to. Původně jsem chtěl titulek nazvat - Sportissimo a psychické trauma.

Pln zážitků předešlých dnů usínám doma ve své dlouhé a měkké posteli. Dlouho nemůžu usnout, hlavou se mi stále honí myšlenky především z loučení v Olomouci, které ve mě nechalo hlubokou citovou trhlinu. Ale nakonec přece jen usínám a nezdá se mi o ničem jiném než o Sportissimu. V tom slyším Koulenův rozkaz :"Spacáky z okna ven !". Zvyklý poslouchat na slovo, se jako robot zvedám z postele, beru do ruky peřinu (doma ve spacáku nespím) a neomylně směřuji k oknu, kde je otevřená ventilačka. Levačkou se snažím procpat peřinu tou úzkou štěrbinou, ale nedaří se mi. Možná, že kdybych si stoupl na stůl (můj stůl je pod oknem), tak by se mi to podařilo. Raději ne, protože tam mám fotky, a mohl bych si je zničit, přemýšlím. No, první už asi nebudu, protože tu peřinu opravdu ventilačkou procpat nemůžu... ale co, nemusím stále jen vyhrávat. Únavou však již ani nevidím a lehám si proto zpátky do postele s myšlenkou, že mě ostatní snad pochopí, když jsem nesplnil tenhle úkol. V tom se rozhlédnu po tmavém pokoji, chvilku přemýšlím a pak mi to teprve dojde : vždyť Sportissimo už dávno skončilo a v celém pokoji jsem jen já a moje peřina.

Sám nevím, jestli nemám navštívit psychiatra, protože takový čin není podle mého soudu hodný zdravého člověka. Ale uklidnil jsem se tím, že od té doby spím zase klidně a nic podobného se mi až do dneška nestalo. Nejhorší však na tom je, že si pamatuju úplně všechno, veškeré detaily, jako je odhrnutá záclona, mé myšlení... Možná by to byla dobrá story pro Muldera a Scullyovou.


Kalbiho postssimový stav
"V pondělí jsem přišel z práce, svlékl kraťasy, ponožky a uložil se ke spánku. Za půl hodiny ale prišla mama a zřejmě nechtěně bouchla dveřmi na chodbě. To mě probudilo a zvyklý na probuzení - okamžitě jsem vyletěl z postele, navlékl na sebe kraťasy a ponožky a vyletěl na chodbu. To celé jsem stihl, zřejmě pod vidinou služby v kuchyni, za necelých 5 vteřin. Mama na mě hleděla jak na ..... To měla ještě štěstí, taky jsem mohl vyletět v plavkách. Ani nevím, proč jsem si je neoblékl. Otočil jsem se ve dveřích, znovu se vyslékl a zalehl. Za dalši půlhodinu přišla ségra s mrňaty. Samozřejme taky dělali hluk, který mě probudil. Tentokráte jsem vyletěl na chodbu jen v trenýrkách, ale zato jen za 2 vteřiny. Nechápavý výraz se opakoval, ale na sestřině tváři. Teď už opět spávám klidně a už se to neopakovalo. Říkám si, byl to jen stav z dobře prožité dovolené :-)))"

---