Motto: Zážitky musí být silné, nikoliv kladné!

Obsah:

úvod
před Sportissimem
čím se lišilo od minulých let
sraz
jednotlivé dny
volební programy
hříchy
desatero
kolektivní lemra roku

Úvod:

    Poprvé mě napadlo udělat takové povídání o tom, co jsme na Sportissimu zažili před dvěma lety, loni se toho nadšeně sám od sebe ujal Milan a moc se mu to povedlo. Koulenovi se to taky líbilo, a tak nám letos dal k dispozici deníček, do kterého jsme zapisovali, co se kdy stalo, kdo co vtipného udělal. Z něho jsme měli opět zpracovat něco takového jako dřív a hodit to na Internet. Deníček si po skončení Sportissima vzal k sobě Milan a my jsme netrpělivě čekali, kdy už si budeme moc zase přečíst jeho výtvor. Jenže dlouho se nic nedělo - prostě není to na chvíli a Milan letos si na to čas neudělal. Myslel jsem si, že ani já nebudu mít čas, ale škola se nějak pomalu rozjíždí, a tak se něco pokusím vytvořit, než zase přijde doba, kdy nebudu vědět, co dřív. Milan mi včera poslal přepsaný deníček, je čtvrtek 21.10., tj. dva měsíce po akci, ale nemějte strach, že bych si nevzpomnínal, co jsme prožili. Na některé zážitky a pocity se prostě nedá snad nikdy zapomenout! Přesto pokud objevíte nějakou malou nesrovnalost, dejte mi vědět.

Před Sportissimem:

    Loni nás bylo docela málo, tak jsem se snažil přesvědčit několik nových lidí, aby jeli se mnou. Povedlo se. Rovněž Milan s Jerrym říkali, že jich pojede z Brna letos více. Jen můj bratranec hrál volejbal a zvrtl si kotník, dostal nohu do sádry. To ještě pořád tvrdil, že pojede. Jenže sádru mu sundali později, tak sháníme náhradníka (v tom mám celkem praxi hlavně z Dláždění) Není nad to, mít ve svém týmu člověka, na kterého se lze plně spolehnout :-) - hodně lidí není doma, kdo je, tak má brigádu nebo někam pojede, nemá peníze... když jsem objel asi dvacet lidí, stavuju se u Mikulků a Hanka je nadšená, že chtěla taky jet, ale Honza, její brácha, který už je přihlášen, říkal, že je už pozdě se hlásit a že nebude místo. Asi neměl radost, ale já jo, protože konečně někoho mám. Z Olomouce nás tedy jede pět co se známe, Brňáků taky pět, ještě čtyři Přerováci a to je vše.
Jak se Jana nezapomněla ohradit, není z Brna, ale ze Žďáru -- kolik mi to ale dalo práce přesvědčit ji, aby také jela ...

Čím se lišilo:

    Opět tu byl Kouleno, Kačenka v kuchyni, ale místo Jitky jela letos Žížala. Naše základna byla opět na Šumavě, tentokrát v Zátoni. Opět jsme dostali kolíček, který když nám někdo nepozorovaně ukradl, zadal nám nějaký úkol, který jsme museli splnit. Opět se hrála spousta her a hříček, jezdilo se na kole a měly být lodě, ale nakonec nebyly. Opět Šum Svistu, opět se tančilo a poprvé jsme dosáhli neuvěřitelného poměru 7 na 7 (my kluci jsme bývali zatím vždy v menšině), opět bylo volno maximálně na spánek a opět to bylo celé perfektní. Změnu zavedla Žížala - žádné rozcvičky v plavkách, ale nachystala pro nás ranní kvízy. Pochvalovala si, jak to dobře vymyslela, když jenom v práci rozkopírovala papíry místo toho co by tu denně trapasila v plavkách. Pak přišel jeden takový kvíz, kde jsme podtrhávali dvojice číslic vedle sebe, které dávaly dohromady součet deset. Žížala to opravovala celé dopoledne... Jednoduše řečeno – jiný program stejného pološílence.

Sraz:

    Byl mezi 11:30 a 12:00 na náměstí v Českých Budějovicích s kolem a batohem. Podíval jsem se na mapu a rozhodl jsem se, že se nabalím do cyklistických brašen, jen spacák jsem vezl v batohu na zádech. Vybrali jsme vlak, který měl příjezd 11:40, ale co se nestalo - zpoždění a na nádraží jsme ve 12:01. Uklidňujeme se, že Koulenovi musí být nápadné, že tam chybí deset lidí a že tu chvilku snad ještě počká a nebude se zlobit. Jdeme si vyzvednout rychle kola, ale schválně hádejte: Mají na nádraží polední přestávku? Uhádli jste, mají. A hádejte od kolika? No přece od 12:00 do 12:30! Aby toho nebylo málo, poslali nás na špatné místo a když jsme se vrátili ke správné výdejně, bylo tam spousta lidí. No ve 13:00 jsme konečně na náměstí.
Aby bylo jasno, chytří Brňáci si nenechali posílat své bicykly předem, takže jsme je dostali do rukou ihned, co se vyložily z vlaku. Mimochodem, ve vlaku byla poslední reálná možnost popovídat si s ostatními, co zatím o prázdninách prožili, pak už na to prostě nebyl čas.

Jednotivé dny:

1.den - pátek 13.8.

    Nasedáme na kola a jedeme kousek bokem na takové malé náměstíčko před jakýmsi kostelem. Kouleno dělá prezenčku a hrajeme seznamovací hry. Teda nejprve Kouleno vybalil balíček kolíčků a my, co jsme byli loni jsme zároveň vydali ze sebe pronikavé "Nééé" - ostatní zatím nechápali. Pak jsme si měli určit někoho spolehlivého. No bránil jsem se, ale vyhrál jsem a dostal na starost již zmíněný deníček. A pak se dělá ankteta. Máme rychle odpovídat ano/ne na několik otázek: Trest smrti, pozitivní diskriminace, registrované partnerství, emancipace žen, legalizace měkkých drog, předmanželský sex, legalizace veřejných domů, křesťanství,... Hádejte, na čem jsme se jediném shodli?

    14:00 nastupuje skok důvěry a když jsme se všichni tak pěkně vystřídali, Kouleno se rozhlédne: "Kde je Šoši?" No on tam něco dělal s kolem na náměstí, a pak jsme ho neviděli. Mezitím, co se po něm jde Kouleno poohlédnout, máme sepsat 10 věcí na cestu. Po zkušenostech s loňskou Potopou okamžitě píšeme spacák, karimatka a KPZ. Nakonec jsme se shodli na tomto:

Kouleno se vrátil, Šošiho nenašel, podíval se na naše věci a u oblečení dopsal jeden kus. Ještě že to byla jen sranda, abychom se zabavili. Kouleno se Žížalou baví, co se Šošim. "Problém je, že on ví, kde základna v Zátoni je a je schopnej tam dojet.", "To má  blbý, protože tam bude asi dost sám." A Šoši zatím s batohem na zádech šlape, co to jde, aby nás dojel.

14:30 Jdeme dát věci Koulenovi do auta, jen brašny s malé batohy si necháváme. Žížala nás vede do Českého Krumlova a Kouleno se snaží najít po cestě Šošiho. V Krumlově máme sraz na náměstí. Tady už se na nás zubí Šoši. Také ho čeká skok důvěry a ankteta.
Dlužno podotknout, že někteří z nás veškeré své věci vezli v brašnách na kolo. Potěšení bylo na straně Koulenově, protože i bez našich brašen bylo jeho autíčko nacpané k prasknutí a navíc jsme netušili, že si své věci povezeme na kole dva dny :(

17:30-18:30
Jak dědeček měnil, až vyměnil.
    Jsme rozděleni do dvojic, každá dvojice dostává šišku a papír, na který píše co za co vyměnila. Cíl je přesně opačný jako v pohádce. Nejprve měníme šišku s Jerrym za větší šišku. Oni si naopak napsali, že vyměnili šišku za hezčí šišku. Snažíme se vyměnit i v něco v obchodech, ale máme s Hankou smůlu a nedaří se. Tak pouze máme tento řetěz - propiska, telef.karta se dvěma impulsy, čokoládová tyčinka, 5 preclíků. Jeden jsme snědli, protože byl zlomený, ale čtyři preclíky jsme už za nic nevyměnili. Ale ostatní měli lepší výsledky. Nejlépe na tom byl Honza s Katkou, které jsme viděli s nádherným hrníčkem, pak s ještě hezčím obrazem Krumlova (ručně kresleným). Nakonec to vyměnili za plakáty.  Šoši s Janou zase nejprve četli, jak co měnili, ukázali poslední věc a pak začali z kapes vytahovat vše, co přečetli - prostě neměnili, ale sbírali.
Honza s Katkou na tom možná byli nejlépe, ale pokud si dobře pamatuji, tak neuvěřitelnou sérii šiška -- hezčí šiška -- ozdobné kapesníčky -- hrníček -- kresba krumlovského kostela -- plakáty Kenvelo vydobyla Gita svým neodolatelným šarmem a úsměvem, zatímco já jakožto její společník v této hře jsem nestačil zírat. Ten obraz byl skutečně nádherný, nicméně jsem rád, že jsme jej vyměnili, neboť by Sportissimo patrně nepřežil. Naproti tomu plakáty s nápisy “Be Yourself” jsme si vylepili na základně a pak jsme se pořád lekali, kdo to tady sedí, neboť jeden chlap v riflích Kenvelo v životní velikosti vypadal jako živý.

Pak jedeme do kopce nad zámek a Kouleno nám zdůvodňuje, proč nejsou slíbené lodě:
1. je málo lodí v Dlažce (5)
2. je moc lidí na Vltavě
3. je zima
4. nemáme lodě
A tak to, co jsme měli jet teď na lodích, pojedeme na kolech. Hrajeme gordický uzel a diskutujeme trest smrti. To se docela protáhlo a tak odjíždíme a když se stmívá v 21:00 na místo, kde budeme spát. Zrovna nejblíž to nebylo.
V Krumlově jsme ještě viděli medvědy a vyšlápli si (ať již na nebo vedle kola) pěkně strmý kousek cesty do zámecké zahrady. Ubytování jsme měli rezervováno v lese poblíž vojenského prostoru u vesnice Kájov, cesta na místo určení probíhala v naprosté tmě; my, kdož jsme neměli světla na kolech, jsme se jenom modlili, abychom nezapadli do nějaké díry na silnici a zdárně dojeli.

2. den - sobota 14.8.

    Na rozvičku dostáváme seřadit několik plodů podle obsahu vitamínů C ve 100g. Na prvním místě váhám mezi černým rybízem a čerstvými šípky, nakonec píšu rybíz, ale měly to být šípky.
To já zase neváhal a šípky suverénně umístil na místo poslední.
Ale celkově jsem špatně neskončil. Před devátou snídáme. Standa se snaží zbavit své bábovky, když nefunguje: "Kdo chce?" Rozhlédne se, uvidí Toma a prohlásí: "Ty vypadáš špatně, dostaneš bábovku."

Jsme rozlosováni do čtyřech skupin a takto vyrážíme každý svou zadanou trasou do Frymburku. V některých vesnicích máme získat razítko jako potvrzení, že jsme tam skutečně projeli. Cesta vede, jak jinak, po kopcích.

12:30 dostáváme trajektem přes Lipno, popojedeme kousek dál, k hrázi. Tam svačíme a koupeme se (někteří). Další část cesty vede kolem Čertových proudů a Čertovy stěny. Na nich se parádně odpočívá, skáčeme ze šutru na šutr, někteří se sluní - prostě nezvyklé fotky fotky ze Sportissima. Přesně tak -- jedna z mála chvilek, kdy i já jsem měl čas vytáhnout foťák a cvakat. Krása. Přeci jenom ale -- jedeme už pěkně dlouho a nevíme kam.

dialog u přejezdu: Kačenka: "Podívej se, jestli nejede vlak." Jana: "Jé - jede..."

16:30 hrad Rožmberk
    Máme poslední prohlídku. Průvodkyně nám říká Zájezd Kouba a vůbec je s ní sranda. Nikdy si nepamatuju historii, kterou nám odvykládá, ale budu si pamatovat, že tam mají nějakou místnost, ve které jsou na pěti obrazech znázorněny symbolicky lidské smysly:
průvodkyně: pět smyslů--"... na posledním obrazu vidíte symbol hmatu -- dívku s ptákem v ruce...".
Na nádvoří je malý kovový slon, člověka přímo láká si na něj sednout. Alespoň než absolvuje prohlídku, na které se doví, že kdo si na slona sedne, do roka otěhotní.
Dále nás čeká návštěva mučírny. Ta není jen teoretická, ale kromě toho, že jsme se dozvěděli, jak a proč se ve středověku mučilo se něco tak lehce na dobrovolnících nebo pokud nejsou tak na nedobrovolnících zkouší. Palečnice na Zuzce a Kačence, skřipec na Jerrym. Katovi asistoval ochotně Šoši, který to tu už zná. Nazávěr máme prostor pro dotazy typu:
"K čemu je ta sbírka kladiv?" odpověď: "Ke všemu - to je sbírka kladiv."
Jsem si říkal, že by nebylo na škodu kapánek si protáhnout záda. To jsem měl ovšem mylné představy o tom, jak se na skřipec lehá. Ono se totiž na skřipec nelehá -- ruce se uváží nikoliv nad hlavou, ale za zádama, takže člověk sedí a sténá bolestí. Nakonec jsem se přiznal ke krádeži whisky v obchodě.
Šoši ještě zamknul Pavlu do housliček, ale pak ji zase pustili a zájezd Kouba opouští hrad. Dnes nespíme pod širákem, ale v bývalé škole v Rožumberku.
18:00 - 18:30 volno Nebývalé -- prostě volno. Tak jsem odpočíval a byl jsem rád, že jsem rád.
19:30 večeře U Růže - knedlíky, zelí

    Po večeři hrajeme hry v tělocvičně, kde i spíme. Ale předtím musíme prodiskutovat pozitivní diskriminaci.
Pavla: "No jak f čem. Kdyby ženy měly mít to, co muži..."
Katka: "Ifhh. Ježíš! Čím se lišíme, čím se lišíme?!"

    Pak hrajeme takovou tu hru, kde se musí přijít na princip takže ti bystřejší (nebo ti, co to znají) se baví na úkor těch chudáků, kterým to pořád nedochází a sbírají čárky na obličej za každé kolo. Posíláme klíče S nebo BEZ. Nejprve je to s úsměvem nebo bez něj, pak se zkříženýma nohama nebo bez zkřížených. Ujal se i bimboš (kuželka), kterého Žížala marně prosazovala už u přehrady. Pak na nás kouleno vymyslel hru, která byla hodně na přemýšlení a jmenovala se asociace. Soutěžili dvojice. Jeden znal slovo a napověděl slovem, které se mu na to asocijuje, ale ne synonymem a druhý hádal, co to je za slovo. Když neuhodl měla prostor další dvojice (všichni měli slovo stejné). Nejvíc nám dal zabrat menhir. Po třech kolech byli známi tyto asociace. Ty jsme zapsali a odložili hru na další den:
Stonehenge, obelisk, Obelix, kámen, Keltové, Bretaň, záhada, oltář,slunovrat, stavba, písmo, podivnost, krajina, minulost, náboženství,kruh, Normandie, astronomie, tuny, památka, atrakce
Dále si vzpomínám, že se hrálo na vraha a pak taky mělo spousta lidí úkoly za sebrané kolíčky. Milan musel složit báseň o Koulenovi, Kouleno o Milanovi a Žížala také o Koulenovi, ale absolutním rýmem. A nakonec Hanka, která kolíček ztratila měla za úkol přeplavat o půlnoci Vltavu. Tady jsou ty básně o Koulenovi:

3. den - neděle 15.8.

cesta do Zátoně,základy vodáctví ve Vltavě
Jeli jsme kolem Vltavy na kolech, a aby nám nebylo líto, tak jsme se vyzuli, rozdělili se do dvojic a vlezli do vody. Jeden dělal háčka, druhý zadáka a Žížala nám dala základní vodácký výcvik. Jak se pádluje, zatáčí, co znamená povel kontra, odlomit loď, jak přistát, jaká je role háčka atd. Jen na eskymácké obraty se nedostalo. Ale asi proto, že jsme netrénovali kajak.

ubytování, desatero - máme vymyslet během několika dnů naše vlastní desatero, které se pak na cosi použije. Na co, to nevíme.

základy softbalu - losování pálkou
rozdělení triček - modré kluci, černé holky opět malujeme na přední stranu logo Sportissima, na zadní naše jméno, text Sportissimo 99 a doprostřed nějaký obrázek.

běhací hra - šifry 10x
Aby jsme prý poznali okolí. Na dveřích visí plánek a popis 10 míst, kde najdeme papír s šifrou (např. bříza, druhý pilíř - to byl ten prostřední, abychom se brodili vodou). Naším cílem bylo posbírat papíry s šiframa z těchto míst. Kdo doběhl na místo první, měl papír za 14 bodů, pak se to po jedné snižovalo. A nazávěr jsme měli šifry vyluštit. Aby se nám luštilo lépe, dostali jsme 10 otázek a za každou správně odpovězenou jsme si losovali klíč. Skočil jsem na dva chytáky a něco jsem nevěděl, takže mám tři klíče a vytáhl jsem si pochopitelně ty, které nepotřebuju, protože bych to vyluštil i bez toho. Protestoval jsem, že mi Žížala neuznala, že smícháním všech barev duhy vznikne bílá barva (ona tvrdila, že šedá, a tak jsem se ji snažil přesvědčit, že je to ta samá barva, jen se liší intenzitou světla). Nakonec můj protest uznala a všichni, co měli bílou si mohli vytáhnout další nápovědu. No samozřejmě jsem si vytáhl klíč k šifře, kterou už jsem měl vyluštěnou. Brailovo písmo, Windings a další pochopitelně neznám, tak 15 minut před koncem nemám co dělat.
Jo, to byla hra dle mého gusta. Naznal jsem, že opisování nápověd nemá smysl, takže jsem jenom koukl na mapu a vyrazil za Šošim, díky čemuž se mi podařilo získat ty lépe ohodnocené zadání šifer. Louskání jednoduchých šifer mi také nikdy nedělalo velké problémy, takže se mohl radovat z prvního (a také posledního) vítězství.

masky - letos bylo díky Žížale více výtvarna a teď jsme si vyráběli sádrové masky obličeje.
Což bylo životu nebezpečné, neboť se sádrovým obvazem na xichtě se velmi špatně dýchá.
fotbal 5:4 pro lepší
volno
večeře - špagety

diskuse - předmanželský sex
Hanka: "...měli by si to vyzkoušet..." a do toho Jirka: "...jestli je to kompatibilní..."

plácaná - zvířata: Každý je jedno zvíře a vyvoláváme se jen zvuky zvířat. Sova Milan: "whoo, whoo, eee, eee"
Výborný a především nenapodobitelný byl Jirka se svými zvuky pářících se křečků.

diskuse - registrované partnerství

muzikologie: Úkolem je vymyslet si nový text písničky tak, aby jsme byli schopni ji zazpívat co nejsrozumitelněji a nejhlasitěji. Přišel s ní Kouleno přišel poprvé na UJÁCi, my jsme ji převzali na GYJÁCi, takže už znám několik mutací. Naše skupina se snažila vymyslet text o Sportissimu, druhá skupina zase se trefovala na jednotlivá slova.
Na odrovnání hlasivek výborné.

    Skřítek má dnes narozeniny a Kouleno dostal za úkol ji přenést v noci přes Vltavu. Nejprve dostala tričko, my jsme ho popsali a pomalovali, pak jsme popsali a pomalovali ještě ji a pak Koulena čekal jeho úkol. Proud byl silnější, než si Katka, která to Koulenovi zadala, myslela, ale nakonec to zvládl.
    Sfoukávání svíček - poslední tři, kteří zůstanou jdou spát.
Takže není divu, nakolik je vzteku zůstat ten poslední, který spát nejde. Inu, tuto hru jsem projel na celé čáře, můj plamínek byl hodně neduživý.

4. den - pondělí 15.8.

rozcvička: věci na písmeno - každá skupina má písmeno (S,K,L,...) a do pěti minut má shromáždit co nejvíce věcí, které na toto písmeno začínají.
No schválně, zkuste si doma najít co nejvíc věcí začínajících na “D”!

kreativita: tvorba létajících tvorů
Dostáváme takový drátěný obdélník, z něho máme vytvarovat ptáka a lepíme na to noviny a nazávěr se to obarví temperkama.

ringo,oběd: čočka
scrabble - my začátečníci, to máme proti některým těžké
I my zkušenější jsme se zapotili :)
softbal - nácvik
Co k tomu dodat? Snad jen, že máme skvělou louku, takže se učím nahazovat z kopce a catcher zase hledat míček v dírách a nezvrtnout si v nich nohu.
Samozřejmě většinou jsme se učili důležitější věci, jako chytnout či odpálit míček.
scrabble - už zase? Jestli ten deníček nekecá...
nekecá

prezidenti:
    Rozdělili jsme se na dvě poloviny a z nich byli vylosováni prezidenti. My tvoříme jejich volební tými. Vyšlo to perfektně, vylosován byl Jirka a Milan. Zatímco se prezidenti připravují, my chystáme jejich představení a vymýšlíme za ně volební program o deseti bodech. Měli jsme na to tuším 15 minut. Po nich jsme položili program na řečnický stolek a prezidenti v kvádru přišli: nejprve Jirka - pan Morče s ostrou oranžovou kravatou a pak drsný Milan s roztomilým králíčkem.  

    Zatímco Jirka má silnou podporu svého týmu, který co chvíli skanduje: "Hlodavci nejsou šelma!" Na to, s jakou vervou a kolikrát jsme naše heslo “Hlodavci nejsou škodná” skandovali, musel mít Tomáš asi velmi zalehlé uši, když mu v paměti utkvěl takový nesmyslný slogan. my jsme vsadili na solidní vystupování. Ale od začátku mám pocit, že mají navrch. Jak jinak :) Oba ale jsou naprosto skvělí, nedovedu si představit sebe na jejich místě. Po tom, co přečetli svůj volební program máme pět minut na to, abychom našemu prezidentovi poradili, co má napadnout ve volebním programu svého rivala. Snažíme se poradit pár věcí Milanovi, ale on, ať to necháme na ně, že by se toho stejně asi nedržel. Nejprve začíná Morče. Na našem nesmyslném programu je toho k napadení spousta, ale má jen minutu. Milan se ve své minutě nedostal ani k jednomu bodu jejich programu, bránil se jen urážkám a tak se přeli 5x minutu.
    Další co nás čeká, je diskuse na téma Je totalitní systém progresívní. My máme zdůvodnit, že není, oni že je. Byste nevěřili, jak jetěžké obhajovat něco, čemu sami nevěříte A pak zase se napadají a bojují o přízeň voličů. Tím hra neskončila, prý se bude někdy pokračovat.

pexeso - ne ledajaké, ale behací. Párujeme se do dvojic a v lese, který je nad loukou, je rozmístěno 32 kartiček z pexesa Hrady a zámky jižních čech. Nejprve startují kluci a hledají ve své obtížnější polovině jakoukoliv kartičku. Zámky, které jsme navštívili nebo kolem nich jeli a slyšeli stručně něco o nich mají dvojnásobnou hodnotu. Pak zbývá donést k ní tu druhou stejnou kartičku a znovu pro další... Není vůbec jednoduché najít místo, kde kartičky jsou, zvlášť když Jerry je hledá někde úplně mimo a my všichni jdeme za ním, za světlem.
Přičemž si myslí, že hledá na správné místě. A k tomu ke všemu jsem si vzal boty s kluzkou podrážkou.

info - Handicap day
Na závěr dne se dovídáme, co nás čeká další den. Jak už z názvu vyplynulo, budeme zítra něčím postiženi, jen někteří (chudáci) budou zdraví a budeme si navzájem pomáhat překonat různé překážky a problémy, které nám náš handicap přináší. Žížala nám všem nejprve popsala, jaké problémy jednotlivé handicapy přináší, jak se musíme chovat. Pak jsme byli rozděleni na dvě skupiny a v nich si losujeme handicap na zítřek. Jeden ze skupiny bude slepý, druhý hluchý, bezruký, paraplegik (ochrnutí nohou), idiot a dva zdraví. Chtěl bych si vyzkoušet paraplegika (ostatní by asi radost z toho neměli) nebo aspoň bezrukého, ale měl jsem to "štěstí", že jsem zůstal zdravý. Jdeme spát ještě normálně, ale zítra až se vzbudíme, budeme na tom úplně jinak.
Dvě role jsem si vyloženě nechtěl vytáhnout -- paraplegika a idiota. Takže mi to nevyšlo. Ani ujišťování Žížaly, že právě idiota by si ze všech těch postižení vytáhla nejraději, neboť to se může chovat jako tříleté dítě, mě nějak moc nepovzbudilo.

5. den - úterý 16.8. - handicap day

Budíček a sestřičky (Kouleno, Žížala, Kačena) nás obcházejí, pomáhají některým se obléct, my si pomáháme navzájem, abychom se včas dostavili na první (a poslední) klasickou sportissimáckou rozcvičku v plavkách. Trvá to, ale nakonec se nám podařilo obléct idioty
To je sice hezký, ale proč mě oblíkli zrovna do věcí, který jsem si na sebe brát nechtěl? Ani vlasy mi neučesali, takže můj vzhled opravdu musel být dokonalý! a dovést tam slepce a donést paraplegiky. Těm jsme vzali i židli, na které by mohli sedět (vozíčky nevedeme). Pak aby nám to nebylo líto, máme i klasickou Žížalinu rozcvičku. Dostáváme mřížku s okénky tak půl krát půl centimetru a do každého z nich máme udělat právě dvě tečky a zaplnit tak co nejvíce políček během času, který na to máme. Proti slepcům a idiotům mám velkou výhodu kdybys nekecal -- víš, jak je těžký namalovat sluníčko?, a tak tečkuju jak o život, ale přesto paraplegik Šoši sedící proti mě je rychlejší ať dělám co chci. A protože jsme už rozcvičeni až až, je čas dělat něco jiného. Dostáváme každý papír, bereme si svoje oblíbené tři temperky a máme za úkol nakreslit naši představu boha. Idioty jsme zabalili do pláštěnek, protože temperky se špatně smývají z oblečení, ale i tak je nebezpečné vedle nich sedět, ale nechat je samotné je ještě nebezpečnější. Naštěstí naši idioti sebe jen hrají, a tak naše oblečení vynechávají a spokojí se s našimi obličeji a obrazy. [Přece se nebudu chovat jak debil, když hraju idiota ...]
Jirka: "Stando, buď slušný nebo se k tobě začnu chovat jako k naší kočce!" (Standa - idiot)
Pak je ještě potřeba naškrabat brambory a udělat pár drobných prací.
A jdeme na vycházku. Paraplegici samozřejmě s námi. Přemýšleli jsme co s nimi, ale nic nás nenapadlo kromě toho, že je poneseme až před odchodem mi Kouleno naznačil, že tu máme přece naše kola. Z kopce to jde v pohodě, máme problémy, aby jsme našemu paraplegikovi stačili a on to nepustil a pak tam někde spadl. Ještě když jsme se blížili nedalekému mostu přes Vltavu, netušili jsme první zradu. Tam jsme přešli po mostě, ale hned za ním jsme se vraceli zpět a tentokrát jsme most nesměli použít. Zase ti paraplegici. První se do vody vrhla druhá skupina a paraplegika Hanku vzal na ramena statný Jirka. Jenže si měli před sebe pustit nějakého průzkumníka, který by jim hledal vhodou cestu. Jirka to vzal přímo pod mostem a to neměl dělat, protože tam byl nejen nejsilnější proud, ale taky nejvíce vody. Zatímco my jsme šli pomalu šikmo, oni sice mohli odpočívat u pilíře, ale už jsme byli na druhé straně řeky když se dostali do problémů. Sice Jirkovi ochotně pomáhala Zuzka, která už se vykoupala jako první a podpírala Hanku, ale přesto proud byl silnější a zvítězil. "Nemůžeš kopat nohama, seš paraplegik!" zavolal kdosi na Hanku, když ji unášel proud. Šok ale může způsobit někdy i vyléčení, a tak se náš paraplegik nakonec na břeh dostal. Sice celá mokrá, ale zdravá a nadávající na Koulena. (zaprvé to odnesly její hodinky, které ji Kouleno odmítnul pohlídat a taky jak se pak přiznala měla trochu radost, že se Jirka asi namočí, ale nečekala, že se vykoupe taky). Báječný pocit, koukat se jak idiot na cizí neštěstí, v duši se tomu smát a nemuset pro ně hnout ani prstem. Ještě bylo třeba vrátit se pro kola a věci, které jsme nechali na druhé straně a pak jsme pokračovali do kopce ke kostelíku. Tam dostala úkol hluchá. Měla předvést přísloví: kůň je jedenkrát hříbětem, člověk dvakrát dítětem. Pak měli úkol idioti: poskládat rozstříhané sluníčko oni s tím sluníčkem prostě nedali pokoj jako by to bylo kdovíjak vtipné a sestavit nějaké slovo z písmen na papírkách. My jsme jim ochotně pomáhali. Potom jdeme kousek dál lesem a tam dostáváme úkol my zdraví - z těch písmenek, co měli idioti máme poskládat jedno celé slovo. Chvíli zkoušíme vše možné, pak na to Káťa přišla: milosrdenství. Čekáme, až dorazí i druhá (ta mokrá) skupina. Pak závodí mezi sebou slepci. Taková pěkná cesta do kopce s asi 120% stoupáním, pak dolů, přes potok a tak. Milan je rychlejší než Jana. A o kousek dál mají soutěž paraplegici - trefit šiškama tři stromy. Šoši který to tu zná nás znervózňuje. Ta cesta, po které jdeme, nikam nevede, já to vím, já jsem tu byl na táboře. Taky že jo. Vracíme se přímou čarou. Teda spíš lomenou čarou. Kopec jako hrom. Potok před ním byla jen taková nicotná rozehřívačka. Šoši! To nemůžeš vážit o trochu míň. 70 kilo! Kdo to má pořád tahat když váží jen o pět kilo víc. S Gitou, která je druhá zdravá se nám osvědčil zvlášní způsob, jak Šošiho nosit. Já ho hodím na záda, on mě chytne kolem krku a Gita mu podpírá visící nohy. Je to ale pěkná zabíračka a těsně pod vrcholem poprvé odpočíváme. Pak dovlečeme Šošiho na vrchol a čekáme na ostatní. Začínám být pěkně utahaný. Teď už je to ale z kopce dolů a na oběd. Po něm máme dokonce asi půl hodiny na to, abychom si odpočinuli. Měli jsme si dát šátky na oči a čekali jsme, až budou všichni ležet.
Šoši: "Já vím, co bude! Přijde Ježíš a uzdraví nás!"
Ten ale nepřišel, místo toho nám pustili medvídka Pú. Ač jsem byl unavenej, neusnul jsem. Některým se to ale podařilo.
Je těžký hrát idiota, když slyšíte výborný vtip, avšak nejste menátlně na úrovni, abyste ho mohli pochopit. Takže jsem raději usnul, dělat ze sebe idiota je fakt velká dřina.
Když kazeta skončila, přišel Kouleno, pustil nám Apocalypticu a my měli přemýšlet o dnešním dopoledni, a potom jsme to hodnotili. Nejprve každý svůj pocit, také co se nám líbili či nelíbilo na ostatních, prostě všechny postřehy a nazávěr se diskutovalo o tom, jak skutečně postiženým lidem asi je. Až jsem byl překvapenej, že snad všichni mají zkušenost s někým, kdo je postižen nebo těžce nemocný. Asi bychom mohli takto diskutovat až do večera, ale pro tentokrát to stačilo. Tady je několik postřehů z naší diskuse:
rozmluva idiota se slepým - kytičky (Skřítek a Jerry) - Jerry pořád Skřítovi ukazoval jakou našel krásnou kytičku, ona byla slepá. Jak jsem to měl vědět?
Zuzka přelila čajem Standu
Milan o Pavle: "Přestože jsem byl slepej a ona němá, tak mám pocit, že jsme toho prokecali hrozně moc."- Pavla mu kreslila písmenka na záda
Žížala: "Je ale pravda, že slepým se zlepší smysly, lépe pak vidí..."

Na programu teď byla talířovaná a procvičování ringa a po něm v 19:00 přišel Kouleno s dvěma kufry, Jana a Jerry si vybrali týmy a dostali na vybranou větší nebo menší instrument. Tím instrumentem byl psací stroj a ve 23:00 měli vyjít noviny. Jerryho redakce zůstala v jídelně, my jsme obsadili pokoj. Sotva naše šéfredaktorka začala něco organizovat, přinesli nám do redakce večeři - nejprve polévku a pak párky. Ochotně jsme se ujal psacího stroje, na kterém jsem naposledy psal tak asi v deseti letech, ale teď už píšu všemi deseti - ovšem na klávesnici počítače. Takový mechanický psací stroj je něco úplně jiného. Nejenže si musíte ručně přecházet na nový řádek a překlepy se nedají opravit, ale každé písmeno je jinak silně protlačené a některé speciality jako A,S se neotiskují vůbec atd. Přesně tak, příšerná mašina. A těch chyb, co jsme tam nadělali …]Takže velmi pomalu cosi ťukám a Milanovi se to zdá pomalé, chce mě vystřídat, ale i on je překvapen, jak pomalu píše, takže zůstáváme u toho, že to všechno napíšu já, on vymýšlí článek o DiCaprim. Máme mít 16 stran, ale to nestíháme ani náhodou. Sice jsme mohli použít náš bulvární plátek, který jsme si každý měli přivést a z něj stříháme velké nadpisy, fotky a někdy celé články, ale i tak to jde pomalu. Jednu stranu jsme nechali celou pro reklamy a doprostřed jsme nalepili Dlažku z bulvárního plátku Dlaždiče. Náš časopis jsme nazvali Držka a nebylo to vůbec podle této fotky.
"Hovno se píše s jedním nebo se dvěma 't' ?" (Honza maje na mysli "shit")
V jedenáct jsme skutečně skončili s 16 stránkami (přes jednu stránku jsme měli velký nápis cenzurováni totalitním systémem) a začala prezentace. Jerryho časopis je jmenoval SLON, je taky strašně bulvární, mají taky spoustu nápadů, ale nakonec jsme byli vyhlášení za lepší časopis. Pak se ozval Šum Svistu a objevil se Kouleno v sukni a postupně nás vtáhl do tance. Spát jsme šli někteří někdy kolem třetí ráno.
Jakožto již přes dva roky redaktor nejmenovaného časopisu jsem měl obrovskou radost, že mi byla svěřena šéfredaktorská pozice. Ze začátku jsem se ovšem moc snažil, aby časopis vypadal k světu, než jsem pochopil, že zde není důležité, kolik textu napíšeme a zda bude typograficky na úrovni, ale hlavně, když se u toho čtenář zasměje.

6. den středa 17.8.

    Kouleno naplánoval výlet na kolech, tak se jede, počasí ať se přizpůsobí. Vyrážíme do Rožmberku ve dvou skupinách. My rytíři jedeme náročnější cestou, cestou síly a dámy pěkně po silnici. Od rána se nějak necítím dobře, tak jsme z celého dne moc neměl, protože jsem byl rád, že se za nima aspoň vleču. Nebyl jsem na tom ale zle sám, Jirkovi bylo včera špatně, dnes ještě není úplně v pořádku a Honza se cesty vůbec nezúčastnil, protože píchnul kolo a pak jel po silnici. Máme si vybojovat naše dámy, proto jedeme touto cestou, abychom se naučili rytířskému chování a nejsilnější z nás pak budou mít jako první právo volby... První disciplínou jsou lehsedy, pak švihadlo - tady překvapil zejména Milan, jinak samozřejmě zabodoval Šoši a Jerry, [nechápu proč samozřejmě, deset let předtím jsem přes švihadlo neskákal a ani tenkrát mi to vůbec nešlo] pak přišla třetí disciplína, kde jsem konečně získal druhé místo, ale to mě už moc nevytrhlo - byl to hod kládou. Zde se mi podařilo zapojit do hry rozum – namísto bezduchého odhození jsem se s kládou zatočil, něžně ji vypustil z rukou a k mému údivu bezpečně dolétla nejdále. Pak se máme naučit básničku, kterou budeme recitovat naší dámě. Moc času na to nemáme, protože dámy už čekají. V Rožmberku nás Kouleno rozestavil ve Vltavě různě daleko od mostu podle našich výkonů. Dámy pak hodili na druhé straně svůj věneček, my jsme si je vylovili - sice jsme si mohli vybrat věneček, ale nevěděli jsme čí je, tak kdoví, kdo si koho vybíral. Sotva jsme vylezli na břeh, recitovali jsme postupně jeden po druhém své básničky svým dámám, které se staly našemi manželkami (viz fotka na konci). A jak jsem si myslel, že jsem se ji naučil perfektně nazpaměť, přednes jsem zvoral, jak se dalo :( S nimi teď budeme absolvovat "svatební cestu". Máme dojet do Vyššího Brodu, kde budeme získávat pachty. Každou minutu tam Kačena hází jeden do vody, kdo ho chytne, ten ho má. Jel jsem s Katkou a těžko říct, komu bylo víc zle. Navíc jsme měli jet tou delší cestou, takže jsme přijeli úplně poslední. Pacht jsme nezískali ani jeden - dva mi prolétly mezi rukama, ale nechytl jsem je. Pachty na vodě neplavali a vylovit nějaký z vody se povedlo opravdu asi jen náhodou.
Přesně tak. Také jsem patřil mezi ty šťastlivce, kterým osud nepřál jak při chytání, tak při lovení pachtů ze dna Vltavy. Ještěže alespoň Zuzka, má žena, jeden pacht vybojovala.
Pak jsme dostali oběd - housky a paštiku a po něm jsme jeli poděkovat klášteru za výchovu svých žen. Největší úspěch měl Jirka se svou řečí:
"Děkujme Bohu, velebme Kristovo jméno a zvláště tento klášter, v jehož zdech byl uchován drahý kámen a byl vybroušen do největšího lesku. Zvláště pohleďme na to, jak tato žena dobře šlape." Jirka o Janě
Náš další cíl byla vesnice s poetickým názvem Studánky - a taky Kouleno říkal, že je to po rovince.
Přesněji řečeno, navzdory mnoha čarám křižujících naši cestu na mapě tvrdil, že je to po vrstevnici. Buď se spletl, nebo jsme špatně slyšeli a on říkal po vrstevnicích.
Ten kopec jsme s Katkou nevyjeli, navíc začínalo pršet a mě průdušky zlobili čím dál víc. Když jsme konečně dorazili (nevím, jak dlouho na nás čekali, ale rychleji to fakt nešlo) Žížala se nenápadně zeptala Koulena, jestli by nebylo dobré někoho poslat zpět, a Kouleno z toho udělal záměr. Ještě jsme si zahráli souboj o fáborky - každý měl na paži přivázaný fáborek jako život a snažil se ho strhnout ostatním. Nevedli jsme si špatně, ale po hře si nás Kačena zavolala a Kateřina ze Švédů a Tomáš z Loun již nepatří mezi vyšší šlechtu a s Žížalou odjíždějí zpět do Zátoně.
V druhém kole hry s fáborky jsem si nevedl špatně. Po té, co jsem eliminoval asi šestého nepřítele jsem se rozhlédl a zjistil, že ve hře již zbývají jen dvě holky. Bohužel, jak jsem byl bojově naladěn, vrhl jsem se i na ně místo toho, abych v povzdálí počkal, až si to mezi sebou vyřídí samy. Samozřejmě nechaly boje mezi sebou a obě se vrhly na mě -- bránil jsem se dlouho. leč marně.
Dále podle deníčku, jak mi to nadiktovala Hanka: Zbytek odjel do Horního Dvořiště, tam návštěva hospody,dočerpání vody. Odpojili se Jirka a Jana, Skřítek a Honza. Zbytek do Jinína, tam se odpojil Milan s Gitou a Zuzka s Jerrym. Hanka, Šoši, Standa, Pavla, Kačena a Kouleno zpátky do Zátoně přes Rožmitál, přebrození řeky--
Standa: "To by se dalo přejet na kole." Kačena: "Stando, neblbni." Standa: "No co, přinejhorším se namočím." No a namočil se.
Příjezd do Zátoně, večeře--hrachovka. Jerry a Zuzka zabloudili, 19:59. Gita--problémy s kolenem, Kouleno jel pro ně autem. Hanka (on kecá, to jsem nepsala jááááááá)
Abych to trochu uvedl na pravou míru, ani jsme moc nebloudili, jenom to mírně vzali oklikou. Horší to bylo s Gitou, kterou koleno trápilo natolik, že již skoro šlapat nemohla, a to naše cesta vedle zejména a pořád do kopce. Takže jsme pořád čekali a čekali, když tomu člověk připočte onu zajížďku, tak není divu, že jsme dojeli do Zátoně poslední.
    Večer jsme diskutovali legalizaci měkkých drog, následoval turnaj scrabble a spát se šlo už ve 23:00

7. den - čtvrtek 18.8.
    Rozcvičku jsme tentokrát dostali přímo do postele a byl to takový test bystrosti. Bylo tam 17 úkolů a první zněl nejprve si přečtěte všechny úkoly, druhý úkol napsat do horního rohu své jméno... Problém byl, že málokdo splnil první úkol a jak přečetl další bod, začal ho plnit. A tak jsme malovali čtverečky, kolečka a jiné patvary, podtrhávali slovo nejdříve v první větě a divili se, že někteří jsou už hotoví. Když jsem došel k násobení nějakých strašných čísel, konečně mě napadlo, že v tom něco bude a začal jsem číst od spodu. Poslední úkol byl, že ze všech bodů se má splnit pouze bod 2 a 16 - což bylo složit papír napůl a zvednout ho do pravé ruky. Zížala nás zase jednou dostala.
Pak všichni pomalu vstávají, ptají se marodů, jak jim je. Po chvíli klidu vstane Jirka, protáhne se a prohlásí: "Jé, mě bolí něco, co mě včera nebolelo."
    ringo turnaj
    softbal - opět nácvik
    12:30-13:00 pohádka-odpočinek
    Titanic! - kapitán: Kouleno, Žížala, plavčík: Balvan
Každý si losujeme roli na lodi a máme nějaký čas na přípravu. Pak nás Balvan vyvádí zadním vchodem ven, abychom mohli nastoupit na loď - Titanic. Tam nás vítá kapitán Kouleno se svou ženou Žížalou. V jídelně je nachystaný stůl s rezervacemi, ale někteří z nás tam ani nedojdou - jen pro první třídu. My ostatní se ocitáme v podpalubí v třetí třídě. Vylosoval jsem se hazardního hráče, tak vytahuju karty. Standa se snaží prodat kartáček na zuby. Vyzval jsem ho na partičku a už je bez hodinek. Pak hrajeme už ve čtyřech oko. Lepší by byl mariáš, ale ten neumím. Co jsem to jen za hazardního hráče. Ostatní mě zatím považují za podvodníka, ale i já si nejsem jistý co některá indiviuda přesně představují. Milan a Jana jsou co chvíli někam odvoláni personálem, Standovi se pořád nedaří prodat ten ožužlaný kartáček na zuby, Skřítek spí, jen jediný Zuzka je jasná prostitutka. Kouleno se občas přijde podívat, jak se nám daří, neustále se ho ptám : "Pane kapitáne, kdy už tam budeme." Vždy se jen usměje a něco mi odpoví. Moc času u nás netráví, protože ho neustále zaměstnává první třída. Perfektně hraje svou roli plavčíka Balvan. Povídá nám, jak to vypadá v první třídě, jací jsou tam hnusní snobi, [no dovol] když ho tam kapitán zase posílá, zaksichtí se, přijde ke dveřím, nahodí úsměv a vejde dovnitř. Pomáhá nám rozehrát role, hlavně Honzovi, který je sňatkovým podvodníkem. Dokonce ho uvede do první třídě, ale tam se k němu zrovna pěkně nechovají. První třída se pak jde projít po lodi. Omyl. První třída se uráčila jít si prohlédnout loď.Plavčík nám navrhnul, že bychom se mohli přijít podívat, jak to v první třídě vypadá. Sedáme za stůl a kritizujeme, jak ho mají pobryndaný, ale to už plavčík nás žene ven, že se už vracejí. Zase sedíme spolu v podpalubí, obědváme a po obědě se konečně něco děje. Abychom netrpěli nudou, hrajeme Dostihy a sázky. Jako hazardní hráč mám pochopitelně radost, ale věřili by jste, že ve třetí třídě zvítězí prostitutka. Zuzka správně odhadla situaci a zatímco my jsme se snažili dát dohromady stáje, ona jednoduše sehnala 4 trenéry a co chvíli tam někdo stoupnul a platil 4000 tisíce. Taková Pavla byla neustále na nule a neměla ani skoro ani žádné koně, protože na začátku se dostala do distanc a nemohla od tama dlouho ven.A když jsme měli někteří obsazený první dostih, hra končí.  Obdobně v první třídě jakožto bankéř mám z této hry radost, bohužel se mi zrovna nejlépe nedaří. Po dostizích je na řadě další hra - boccio. Hrajeme ve dvojicích a smějeme se první třídě, jak jim to nejde a jak se snaží neušpinit. A my zase pohrdlivě koukáme na tu spodinu, jak to vůbec mohli pustit na loď?] Hraju s Honzou a docela se nám daří, ale poslední dvě kola jsme to úplně poděl pokazili a vítězství nám uniklo. Já jsem zase hrál se svou manželkou Hankou, ze začátku nám to šlo perfektně, ovšem pak došel kapitán, který prohlásil, že počítat se to bude až od teď, a pak už se nám nedařilo :(] Vracíme se dovnitř a diskutujeme legalizaci veřejných domů. Zuzku nám odvolali do první třídy, aby si mohli o tom udělat lepší představu a v deníčku se mi pak objevil tento útržek jejich diskuse:
Zuzka (prostitutka) na Jirku (uhlobarona): "Kdo ví, jak jste dosáhl svého postavení!?!"
Honza: "Jaký postavení, když je to impotent..."
Jó, to byla krásná debata. Společně s panem velkostatkářem jsme si domlouvali společný podnik na síť veřejných domů, já to budu financovat, Šoši realizovat. A ze Zuzky jsme tahali informace, nakolik by to mohlo být výnosné a zda by pro nás chtěla pracovat.
Přišla za námi Žížala a hrajeme několik drobných her pro ukrácení času
Opera: Honza: "Já bych si s sebou vzal podprsenku, ale aby nebyla moc velká." - vedle sedí Žížalka
    V další hře máme postavit maják. Jsme rozděleni na tři skupiny, dostáváme blok s tvrdými listy papíru, několik špejlí a lepidlo. Kapitán má představu tak tří až čtyřmetrového. A to nám neměl říkat!Každá skupina jde na to jinak. My jsme chtěli střídat válec z papíru a špejle, ale rozjíždělo se to. Další skupina zase udělala Lkové tyčky z papíru vystužené špejlema. Vypadalo to nejlépe, ale nestačilo jim to uschnout a tyčky nebyly tyčkami, ale pěkně se ohývaly, tak nakonec neměli nic. Vyhrála překvapivě první třída s čistě válcovým majákem, který skutečně těch tří metrů dosáhnul.Možná snobi, ale vzdělaní] Na večeři je opékaný kabanos + brambory, chleba. Dostáváme jeden pekáč s kabanosem a hrnec s bramborama pro celou třetí třídu. Zmizlo to během chvilky a vůbec nám nevadilo, že to nemáme pěkně na talíři jako to mají v první třídě. Pak nás pan kapitán pozval do jídelny, která byla dosud vyhrazena pouze pro první třídu. Budeme tančit. Nejprve tančí ve svém prostoru první třída. Tanec šimi ale nepoznal nikdo a tak tam cosi improvizují. Já bych nepoznal ani ruský kozáček] Pak jsme byli na řadě my a pořádně jsme to roztočili. Kapitán pak navrhnul zbořit bariéru mezi 1. a 3. třídou a všichni dohromady se učíme tyto tance: valčík, chacha, jive, blues. 
Jojoj taneční kroky, to bylo utrpení, vůbec mi to nešlo. Realizovat se v první třídě bylo mnohem snazší než ve třetí, ovšem při této společenské události byl se všemi realizacemi konec. 
Mezi tančení se vkládají kulturní vložky. Každý přednáší jednu básničku z knížky. Jak se blíží půlnoc, Kouleno oznamuje kolik ještě tanců bude a jak tak odpočítává, napadá mě, že se asi potom budeme potápět, ale nějak jsem se neměl k tomu, abych se obul a netančil už jen v ponožkách. Já blbec! Při poslední písničce najednou do místnosti vletí plavčík a kapitán a řvou na nás, že se potápíme a rychle nás ženou k okénku před záchody, které je tam tři, čtyři metry nad zemí. Normálně by se to dalo skočit, ale v té tmě není nic vidět. Naštěstí je tu lano, tak se můžeme spustit po něm.
Jaképak naštěstí. Hotové neštěstí. Jak se snažím opět vžít do role bankéře, křičím na kapitána, co bude s mými penězi, a vůbec zvětšuji vzniklý zmatek, takže jak se dostávám k lanu, nepřemýšlím, chytám se ho,vylézám z okénka ... a najednou jsem dole se spálenými prsty. Nevěřícně zírám na popáleniny a teprve začínám tušit, nakolik krutá bude bolest.
Ani nevím jak a najednou jsem na zemi a už nás ženou dál k bráně. Tam pomáhám ostatním se přes ni dostat, takže vybíháme s Milanem poslední. Bosky se mi moc dobře neběží, tak to s rychlostí nepřeháním. No samozřejmě - přebrodit Vltavu. Jsou tu tři majáky, kolem kterých musíme proběhnout. Vykoupat se teď ve Vltavě je poslední po čem s mýma průduškama toužím, [Já jsem po tom naopak toužil velmi, neboť studená voda příjemně chladila mé popáleniny] tak jdu opatrně a nazávěr ještě pózujeme se Žížalou Kačence na fotkách. Vracíme se zpět do bývalé lodi a Kouleno se s námi objímá, zakazuje nám mluvit, píše nám na tvář kolikátí jsme doběhli a posílá nás do sprch a pak se spacákem a karimatkou do jídelny. Žížala ošetřuje všechny, co si spálili prsty při tom, když se zachraňovali z lodi a málo jich opravdu není. Hlavně Jerry, Jirka a Zuzka tak přispěli do naší kolektivní lemry roku. Pavla má narozeniny Pavla, tak dostává tričko, které pomalováváme a pokračujeme na jejím těle. Mluvit stále nesmíme a jdeme spát.
Návratem do budovy jsme se ocitli v nebi. Někteří to tak možná neprožívali, ale já nakonec určitě. Kdeže sprchování, kdeže slavení narozenin, jediné, co jsem dělal, bylo chlazení popálených prstů buď foukáním nebo vodou, které alespoň na chvíli zmírňovalo neutuchající bolest, a svírání zubů, abych neporušil posvátné ticho okolo. Naštěstí se mě ujali dva andělé – Kačenka mě drží za ruce a fouká na rudé puchýře, Žížalka je natírá mastí a zalepuje náplastí. Nevím jak, ale podařilo se mi usnout. Žádný jiný můj zážitek ze Sportissima tolik nevystihuje jeho motto -- tak silný a tak málo pozitivní.

8. den - pátek 19.8.
    8:30 vstáváme, můžeme mluvit a hodnotíme Titanic. Kouleno zase hodnotí nás. "Jirko, co tanec?" "Hm, no jako způsob sebeobrany dobrý!"
Nádherné ráno -- alarmující bolest v prstech zmizela. Sice jsou velmi málo použitelné, ale to už mi vůbec nevadí.]
   softbal - další trénink
    hodnocení bohů - těch, co jsme malovali na handicap day Nechápu, jak to, že ten můj nevyhrál :)]
    oběd
    dodělávky ptáků: Honza: "Já už mám ptáka venku, už jsem ho vytáhl."
    talířovaná - vybíráme družstva: Tom: "Jerryho." Jerry: "Co? Lemry až nakonec." ukazujíc zalepené prsty. Tom: "Jé, on je měl v kapse!"
Jirka: "Nezajímá mě názor ostatních na mou osobu, protože sám vím, jak jsem kvalitní."
    scrabble
    vybíjená - jen tak bez bodování. Měl být volejbal, ale máme to tu samou lemru, asi by z toho nic nebylo.
    prezidenti: dnes se má zvolit prezident, ale před tím pokračuje volební boj. Náš kandidát drsný Milan onemocněl, tak ho musí nahradit někdo jiný, a to nám na preferencích rozhodně nepřidá. Novou kandidátkou se stává Hanka. Opět ji musíme uvést a na programu je diskuse na téme JE LEPŠÍ BÝTI SNĚHURKOU NEŽPOPELKOU . Skvělé téma, během chvilky máme vymyšleno několik argumentů proti. Kouleno se uřechtá. Nejprve začínal Morče, pak přišla Hanka a uvedla se touto větou: "Podle mého názoru býti sněhurkou je lepší než Popelkou, což si myslím, že není." [čímž bylo vítězství našeho kandidáta de facto v kapse :)]
další perličky z této diskuse:
Jirka: "Kouleno vs. Trávníček. Já nevím, jak se tyto dva objekty můžou vůbec srovn..."
Jana: "Považovat Koulena za výhodu je absolutní nesmysl."
Nazávěr volíme prezidenta. Volit smí pouze starší 18-ti let. Vyhrál pochopitelně Morče.
    diskuse - křesťanství.
Zuzka pochybuje o víře: "...kde by tu Bůh byl?"
Šoši: "Tak máš třeba čtvrtý rozměr."
    licitace: hra na dvojice. Jeden má za úkol slovo předvést, druhý ho hádá. Ze všech, co mohou předvádět začíná ten, který si troufne slovo předvést za nejkratší čas, teprve když se mu to nepovede je na řadě někdo jiný. Nejdelší možný čas je minuta, ale většinou je to pod 10 sekund. Třeba rybu jsme zvládli za 2 vteřiny, nejvíc nám dala zabrat slova vlast a prokletí (Standa podle Šošiho předváděl vetřelce), zajímavá byla slova červotoč a mucholapka a poslední, skupinová kamasutra:
"Já jdu s Tebou." Gita na Šošiho: "Já to chci zezadu." Pavla: "Né, to chci já!", Pavla předváděla kámasutru s vetřelcem.
A má nádherná slovíčka typu meluzína, elektron apod. nikdo předvádět nechtěl :(

9. den - sobota 20.8.
    Místo Šumu Svistu nás budí jakási kostelní mše či co a přichází Kouleno v čemsi, co připomíná župan nás budí slovy: "Stávejte bratři a sestry, slunce už vyšlo, je čas pracovat!", chvíli čeká a pak jdeme někam ven v řadě za sebou. Po chvíli je nám jasné, kam míří: ke kostelu. Není nás na "rozdvičce" mnoho a nevím, jak to ostatní najdou, ale asi je nakonec sem poslala Žižala nebo Kačena. Kouleno se nám představil a hned nás spražil za naše hříchy. Nejvíc se navážel do těch témat, která jsme celé Sportissimo diskutovali. Nakonec jsme se měli pomodlit. Většinou jsme nevěděli, kdy co dělat a Kouleno nestačil obracet oči v sloup.
[Na druhou stranu, Kouleno, přestože svou roli zahrál perfektně, také občas plácal nesmysly]
Po návratu zpět do kláštěra jsme si vylosovali role. Kluci většinou dřevorubce nebo tesaře. Dřevorubci sekali dřevo na oheň a my tesaři jsme se vydali do lesa, abychom vyrobili plot tak 2x2 metry, který by byl dostatečně hustý, ale nevěděli jsme na co je. Trvalo nám to něco přes hodinku a to už nás hledaly sestry Hanka a Katka, které nám nesly snídani: trochu chleba, vodu a hrnek mléka pro všechny čtyři a hady z mouky, které dělaly na ohni. Sami se vzít nesměly. Chvilku jsme odpočívali a donesli jsme plot do kláštera Koulenovi. Ten nás pochválil a šli jsme ho postavit na louku - už nám došlo, co to bude : backstop na softbal. No to jsem zvědavej, jestli vydrží. [vydržel, ale pár míčků prošlo skrz]
       Teď jdeme do jídelny a vymýšlíme na každého metafory. Vždy k nám přijde papír, na něm je napsané jméno někoho z nás a my máme minutu na to, abychom na něj vymysleli nějakou pěknou metaforu. U někoho je to hned, ale někdy je minuta strašně krátká. Pak každý čte, co o něm ostatní napsali. [A někdy je to k popukání. Viď, opuchlá špejle? ;)]
    oběd: chléb
    softbal - konečně dlouhý zápas. Jedno družstvo si vybírá Kouleno, druhé já. Naše družstvo nehraje nic moc. Když se někomu podaří odpálit, buď nedoběhne na jedničku, protože se rozbíhá moc pomalu, nebo je aut za pálku. Ty auty za pálku mě dost štvou a mám co dělat, abych se ovládnul. Navíc musím dělat rozhodčího a autovat vlastní hráče za špatně odhozenou pálku. Pomalu se hra vylepšuje, skóre jsme stáhli, ale na výhru to už nestačilo.
No jo, vítězství bylo sladké, ale draze vykoupené. Když popáleniny tolik nebolely, že jsem mohl i odpalovat míčky, sedl jsem si na začátku zápasu mezi mravence. Byli velcí a štípali. Na zádech mi po nich zbylo, než jsem je všechny zlikvidoval, asi deset svědivých štípanců.
"Pavla: "Ty máš tady nějaký hrb." Jerry: "To jsou záda." masírování
    oběd 15:30 čočk. polévka
    keramika - od Žížaly dostáváme kus na vzduchu tvrdnoucí hmoty a máme si vymodelovat nějaký amulet nebo něco, co by nám posvětili a co bychom si odsud odvezli. Dnes už vím, že keramická hlína není plastelína a že moje zručnost v některých oblastech vskutku silně zaostává. Ambice byly velké, výsledek mizerný :( Ti, co už byli hotoví odešli z jídelny, až jsme tam zbyli asi jen tři. Když jsme se šli podívat vedle do pokoje, všichni spali. Chtěli jsme si jít s Hankou zaházet ringo, ale Kouleno je nemilosrdně všechny vzbudil. Čekala nás poslední hra na které jsme mohli nasbírat hodně bodů- štafeta na kolech. Nejprve vyrážejí holky, když dojedou startují kluci. První dojela Hanka a Šoši mohl na trať. Tak první místo je asi jasné.
[A já si říkám, než dojede Gita, to je spousta času, takže zcela nepřipraven nevěřícně zírám -- ona už je tu! Než jsem se vzpamatoval, předstihl mě Milan, helmu a rukavice jsem dopínal za jízdy.]
 Vyhlížím Katku a ona nikde. Nakonec startuju z poslední pozice. Jedu docela dlouho a nikoho nevidím. Až jsem přijel pod takový kopec, kde se všichni mí soupeři pomalu plazili serpentýnama nahoru. Standu předjet nebyl problém, ostatní mi ale zmizeli. Až navrchu jsem dojel Honzu. Neměl v pořádku kolo, tak to tou lesní cestou ani nemohl pustit tak jako já na horáku.
[Obdobně vyměkl i Jirka, který mě vytáhl nahoru do kopce – při onom šíleném sjezdu jsem mu to oplatil větší odvahou to pustit dolů]
    Štafeta poslední hrou nebyla. Tou byla hra na výrobu mincí. Nejprve jsme museli cenný kov vytěžit. Těžit se mohlo na třech místech nad loukou v lese. Každé území bylo ohraničené a jakmile tam bylo celé družstvo, pozemek byl jejich. Obsadili jsme nejmenší území, které bylo nejvýš a našli tam asi 15 broků olova. Kdeže patnáct, devatenáct! Zatímco ostatní šli připravovat oheň, já a Standa jsme rozryli každý centimetr čtvereční vykolíkovaného území a našli tak posledních šest kousků.] To bylo nejvíc ze všech tří míst. Vrátili jsme se zpět, rozdělali oheň a snažili se olovo roztavit. Měli jsme k dispozici pouze víčko od zavařovací sklenice, dál jsme si museli pomoc sami. Dlouho se nedařilo, až mě napadlo sehnat nějaké pletivo. Za chvíli se Jerry s ním vrátil. Mohli jsme udělat pořádný oheň a jako první jsme roztavili jeden brok. Měli jsme dost broků, ale půlil jsem je nožem, aby jsme mohli odlévat i malé mince. Chtěli jsme tam něco po odrytí vyrýt nebo vypálit, ale moc nám to nešlo a Janu napadlo mince malovat temperkama. Největší mince jsme už odlít nestihli.
Po této hře měl Kouleno k nám další řeč, co řekne opatu, který ho sem poslal. Hanka a Katka měli za úkol sepsat naše hříchy a Kouleno je teď před všemi četl:

Hříchy:

(Jak to vypadá v pekle?)

Další hříchy - zjištěné od Katky

A nakonec jsme se měli pomodlit. Kouleno si vyžádal deníček, ve kterém jsme měli naše desatero (o 24 bodech) a předčítal. Po každém bodu jsme měli opakovat "O madono Vyšebrodský oroduj za nás" To se nedalo ve vážnosti vydržet...

    Tím letošní Sportissimo pomalu končilo, čekala nás už dobrá večeře: rajská polévka a kuřata s chlebem. Konečně maso!] Po ní jsme tradičně hodnotili letošní účastníky. Tentokrát jsme nejprve dostali bodlák a dali jsme ho tomu, komu jsme chtěli něco vytknout a nahlas jsme před všemi měli říci, co se nám na dotyčném nelíbilo nebo co provedl škaredého. Pak šlo příjemnější kolo s kytičkou, kterou jsme zase mohli dát zase jen jednomu člověku, kterého si nejvíce vážíme.
Dále jsme hodnotili celou akci, nejprve každý něco řekl, Kouleno pak se ke všemu postupně vyjádřil. Nejvíce jsme byli zklamaní z toho, že nebyli lodě, ale za to Kouleno nemohl. Jinak mu nejvíc lidí vytklo to potápění Titanicu, které bylo docela nebezpečné. Ale to byly jen takové drobnosti, nic nemůže být úplně bez chyby, ale nepamatuji si, že by někdo odjížděl ze Sportissima zklamaný, spíš naopak. A vždy je to nabitých 10 dnů, kde se rozhodně nenudíte a kde poznáte fajn lidi v situacích, které možná ani s těmi, co znáte léta nezažijete.
    Kačena nás teď překvapovala samýma dobrotama, jako teď třeba pudinkem, za který dostala od každého pusu.
    Kouleno teď vyhodnotil bodování za celou akci. Vyhrál Šoši, druhý byl Jerry. Škoda, že Milan onemocněl, možná by vyhrál on. Z holek se nejlépe umístila Hanka - na pátém místě. Kouleno řekl ještě pár slov o Dlažce a nejbližších akcích.
    Vždy na závěr byla ještě příležitost, abychom ostatním nějak řekli, co si o nich myslíme. Letos jsme každému mohli napsat na papír a vložit ho do obálky s ostatními vzkazy, kterou si rozlepí až doma. Psát 17 lidem, to není na chvíli. Někdy stačí jedna věta, ale většinou se rozepíšete víc. Překvapilo mě, že poslední šli spát Šoši a Standa.
    Doma jsem pak rozbalil obálku a kromě jiných, které mě potěšili mě nejvíc zaujal vzkaz od Jerryho. Stálo tam to samé, co jsem napsal já mu. Jen jinak formulované. [Přesně tak. Taky mě to překvapilo!] Myslím, že se na mě nebude zlobit, když to zveřejním zde [nebude]:

    Aby jste nás nepovažovali za pouhé počítačové maniaky, vysvětlím vám, proč jsme se na tomto shodli. To, že jsme se sešli na tomto Sportissimu právě v takovéto sestavě ovlivnila jedna událost již před dvěma lety. Tenkrát jsem začal studovat na výšce informatiku a kromě toho, že jsme dostali tři emailové schránky jsem se dozvěděl, že si můžeme vytvořit vlastní WWW stránku. To, co se mi tenkrát zdálo fantastické, mi dnes připadá naprosto normální. Přemýšlel jsem, co bych na ni mohl dát. Bylo to v době, kdy byly hitem stereogramy (magic eye,SIRDS...) - obrázky, které vypadaly jako tapeta, ale když jste se na ně uměli podívat, vynořil se vám z nich prostorový obrázek. Trvalo mi asi 2 měsíce, než se mi to podařilo a stálo to za to. Tím to však neskončilo. Napsal jsem program, který uměl takové obrázky vytvářet a spolu s pár mými výtvory jsem je umístil na svou www-stránku a přidal ji do vyhledávače seznam.cz I to jsem dělal poprvé a měl jsem obavy, jestli vůbec můžeme někam takto stránku zařadit. Asi dva dny na to jsem dostal email od nějakého Jiřího Poláčka, který mi gratuloval ke stránce a že je nadšencem pro stereogramy a má taky o nich stránku a že bude rád, když mu odepíšu. Odepsal jsem a dopisovali jsme si. A tak se stal Jerry prvním (a zatím i posledním) člověkem, se kterým jsem se seznámil po Internetu. Ten rok jsem jel na Sportissimo poprvé a Kouleno se mě ptal, jestli nemůžu sehnat ještě nějaké kluky. Napsal jsem Jerrymu, ten souhlasil a přivezl sebou Milana. Letos jsme jeli potřetí. Vzali jsme s sebou další lidi a všichni byli úžasní.

Takže ať žije Internet, stereogramy a Sportissimo!

Tomáš, 25.10.1999
oglosoval Jerry, 21.11.1999