Sportissimo '98
Krátká (totiž - původně krátká) ryze subjektivní retrospektiva sepsaná na základě vzpomínek vytanuvších mi na mysl povětšinou až po přečtení hesel z Krtečkova deníčku (díky, Krtečku!)

Krtečkův deníček: 1. den

Má polorozpadlá fyzická schránka uvyklá bohémskému stylu života se vzpírá vstávání před polednem, přesto nakonec směsice smyslu pro povinnost a některých mých lepších vlastností vítězí a vleče mé líné tělo postupně až před dům, kde s nedbalou elegancí na třetí pokus nasedám na svůj věrný bike. To ještě netuším, že se s ním málem vidím naposled.

Řítím se opuštěnými a notně rozkopanými ulicemi města směrem k hlavnímu nádraží. Ač se slepýma očima, bez úhony dorážím k nádraží a skrze aulu až k okénku, za nímž trůní ohyzdná babice.

Po čtvrthodince lehké a nezávazné společenské konverzace a následné úspěšné finanční transakci s vítězným úsměvem na rtech třímám v ruce lístek do Vimperku. Vítězný úsměv mizí při pohledu na hodinky.

Pádím seč mohu k podatelně zavazadel, kde mi tamější hodní lidé nakonec umožňují poslat kolo s sebou i přesto, že vlak už zahřívá motor a odjíždí za pouhých 17 minut. Provázen blahosklonnými pohledy cca desítky železničářů nakládám kolo a odcházím hledat obyvatelné kupé.

Kupé nacházím, marně však hledám polohu vhodnou k dospání. Po krátké chvíli na spánek rezignuji a živě se rozhlížím a zajímám se o dění kolem sebe, abych sám sebe přesvědčil, že nejsem unaven, nýbrž zcela čil a akceschopen.

Patrně bezúspěšně, neboť postarší dáma nahlédnuvší s nadějí do mého kupé se odvrací s hrůzou a potlačeným výkřikem, považujíc zřejmě mylně mou ospalost za totální zfetovanost. Nevadí, bude klid.

Vezmu-li to kolem a kolem, klid celkem jest, občas dokonce trochu pospávám, cesta ubíhá svižně, ani nevím jak, objevuji se ve Strakonicích. Matně vzpomínám, že o svém kole jsem ztratil přehled v Českých Budějovicích, ale vtom už merčím Tomáše, kterak energicky švihá pažemi ze dveří blízkého motoráčku.

Asi mává, říkám si. Ohlížím se, za mnou nikdo. Asi na mě, říkám si opět. Vlčí mlha zpopřed očí se začíná pomalu ale jistě vypařovat, mozek nabírá pracovní tempo, po nekonečných třiceti vteřinách odpovídám Tomovi úsměvem a zamáváním.

Soukám se se svými neforemnými bikerskými vaky do motoráčku, jdu oddaně za Tomem až k jeho sedadlu. A tam, popatříc na jeden z nejkrásnějších úsměvů, co znám, se probouzím docela, a teprve nyní se začínám doopravdy těšit na věci příští. Krteček.

Rozjíždíme se a já chvíli dělám, jako že budu celou cestu stát. To mi ale neprochází a tak si, po pár rádoby vtipných poznámkách sedících, sedám také. Sedám si vedle babičky, která je dle vlastních slov ráda, že může sedět mezi mladými; to myslí Toma a mě. Jsem rád, že je ráda a že se její vnučka kření a že už konečně jedeme a také že poprvé od rána vylezá sluníčko.

Po chvilce nevím kam s očima. Na Toma se mi dívat nechce, na Krtečka ano, ale nechci příliš zírat, a na druhé straně vagónu mám podobný problém se slečnou, která se zapomněla pořádně obléci. O kousek dál sedí další veselá důchodkyně, jíž se však hrubě nelíbím, což jasně demonstruje svými vražednými pohledy vrhanými co chvíli mým směrem. A tak raději přivírám oči a medituji.

Po nějaké době babička s vnučkou vystupují a Tomáš vytahuje fotky z tábora Stopařů, takže je pár minut na co se dívat a o čem povídat.

Krtečkův deníček: příjezd

Nakonec se dokodrcáme až do Vimperka.

Tomáš a Krteček si s těžko skrývaným uspokojením vyzvedávají předem poslaná kola, zatímco já zírám na tabuli příjezdů a bádám, kterým vlakem by to moje kolečko mohlo dorazit. Usoudím, že vlak, který má přijet za hodinu, vypadá v tomto směru slibně.

Oznamuji to svým přátelům a říkám jim, ať se mnou nečekají, že pak dorazím.

"My počkáme, nám to nevadí."
"Ne, vážně, jeďte beze mě!"
"Ale proč? Počkáme a pojedeme všichni na kole..."

Ehm, tak jo.

Krtečkův deníček: čekání na Milana

Takže čekáme a krátíme si dlouhou chvíli všelijak. Tomáš nás učí střílet gumičkou, Krteček se vnucuje s řízkem od maminky, tak se o něj s Tomem po delší filozofické debatě dělíme, uvažujeme, zda nevyrazíme na skok do města, studujeme mapu okolí a hádáme, kam všude zavítáme.

Asi pět minut před příjezdem očekávaného vlaku omylem zavadím okem o spodek tabule příjezdů, kde je seznam vysvětlivek. Se zaujetím jej pročítám a pomalu mě jímá jemný třas.

Otáčím se opatrně ke svým společníkům a z bezpečné vzdálenosti koktám něco o tom, že jsem se trochu spletl a že vlak, na který čekáme, se pravděpodobně neobjeví ani za pět minut, ani za hodinu, ani nikdy jindy tohoto dne, neboť jezdí jen v pracovní dny.

Krtečkův deníček: cesta pěšky

Se smíšenými pocity se vydáváme na cestu, kterou nám mezitím Stopař Tomáš vyhlédl.

Tomáš stepuje na kole, Krteček a já se střídáme ve vedení jejího kola naloženého až po střechu jejími a mými zavazadly. Cestička ke škole líně se vine a provází ji občasné Tomášovy vtipné glosy: "Sedm kilometrů za hodinu... Osm kilometrů za hodinu... Sedm... Devět! Joj!!"

Kopeček, rovinka, kopeček, a hle - dlouhý kopeček dolů, co teď? Krteček hrdinně sedlá přetíženého oře a společně s Tomem se spouštějí do hlubin.
Krteček je tak trochu sebevrah co se týká sjíždění kopců. Má na kole svoje brašny a přes ně přehozeny Milanovy, které vypadají,že každou chvíli spadnou. Chci jet za ní, abych ji zastavil, kdyby se jim chtělo spadnout, ale to už Krteček se skládá do tvaru, který snad nemá žádný odpor proti vzduchu, protože na mém tachometru je něco přes 40 km/h, šlapu co to jde, jsem poskládaný taktéž, ale Krteček mi nezadržitelně mizí. Brašny v té rychlosti naštěstí neměly odvahu spadnout.

Pouštím se za nimi pokoušeje se o mírný klus, který ovšem není ani zbla efektivní a působí spíše komicky. Zatínám zuby a potlačuji vzpomínky na basketbalový maratón z předešlého dne. Po nekonečných desítkách vteřin se oba cyklisté znovu objevují v dohledu a za nějaký čas už zase pajdám po jejich boku.

Na poslední křižovatce se prozíravě mrkáme i za roh, díky čemuž nebloudíme a vydáváme se hned napoprvé správným směrem.

Krtečkův deníček: škola

Po promenádě vesnicí, přivítáni všemi místními pejsky, dorážíme ke škole a zříme Kačenku, kterak nám mává z okna a naviguje nás k hlavnímu vchodu.

Za rohem se na nás vrhá Kouleno trpící nějakou neznámou vlasovou chorobou. Dělám, že nevím, že je to nemoc, a chválím mu zajímavý účes. Za to se mi dostává radostného objetí.

Parkujeme kola, absolvujeme prohlídku objektu s průvodcem a ubytováváme se v hosty nejvychvalovanějším apartmá.

Ostatní si prý už stačili střihnout výlet na kole. Říkám si, co je to za nabušence, že raději neodpočívají a nepřipravují se v leže na fyzické hrůzy nejbližších dní. Vzápětí už si s nimi třepotám (no není to lepší než "třesu"?!) rukama a začínám chápat.

Když je člověku patnáct let, je energie plný a jen tak něco jej neunaví, a když přece, tak ne nadlouho. I podle decibelů rozlehnuvších se po malé místnůstce s příchodem dvou divokých patnáctek mi dochází, že tu ještě bude pěkně veselo.

Po letmém seznámení mám dost dobrý pocit; sešla se tu sice malá, ale pohodová skupinka permanentně usměvavých lidiček.

Krtečkův deníček: 1 minuta povídání o sobě + otázky ostatních

Kačenka, Jitka a Kouleno. Bára, Markéta, Pája, Káťa, Jana, Krteček, Martin, Tomáš a já. V tomto složení se scházíme na první schůzi a začínáme se představovat.

Moc nám to nejde, některým dokonce vůbec ne. Nejlépe to mluví exhibicionistovi Koulenovi, ale to nikoho nepřekvapuje. Na následné kladení otázek nejsme dobře připraveni a tak z Koulena jen nesměle páčíme přiznání k pedofilním sklonům, zatímco on se do nás při našich vystoupeních pořádně opírá.

"Jsi panna?"
"Dyž já nevím..."
"Jaký je tvůj názor na lesbickou lásku?"
"Dyž je to baví..."

Každý řeší své rozpaky trochu jinak; někdo hledí do stropu, někdo hledá oporu u kamarádky, někdo na nás spustí anglicky a někdo volí mlčení - jistota je jistota.

Konečně je to za námi. Teď se ještě ukáže, jak kdo poslouchal. Malý testík odhaluje, že někteří sebestřední jedinci, mám na mysli především jednoho maníka z Brna, poslouchali zřejmě nejvíc sebe a ostatním nevěnovali příliš pozornosti.

Moc mě to mrzí, ale kdy přestala být Jitka dítětem, kam a kolikrát se Bára stěhovala a podobné fatality mi v paměti zrovna neuvízly. Méně znalostí o ostatních než já už mají jen Líba a Pepin, kteří ještě nedorazili. Stydím se.

Krtečkův deníček: trička, nahrávání na video Bukowski nebo Kerouac

Vytahujeme bílá trička určená k poskvrnění a v malovací třídě na ně plácáme písmenka v oranžové a modré a tlapky ve fialové. V mezičase postupně mizí neznámo kam a znovu se objevují neznámo odkud jednotliví lidičci.

Dochází řada i na mě a tak zjišťuji, že neznámo se nachází ve vedlejší třídě.

Z mého přednesu Bukowského básně je více na větvi kameramanka Jitka než já, takže odcházím spokojen, že jsem nevyměknul a četl bez zakoktání i choulostivé pasáže. A že jich bylo požehnaně.

Krtečkův deníček: pouštění + čtení

Scházíme se ve schůzovní místnosti a těšíme se, že uvidíme, jak pochodili ostatní. Za chvíli skutečně vidíme, leč nikoli slyšíme. Trpaslíčkovi v kameře tentokrát nedošla černá ani růžová, zato však mu patrně zalehlo v uších.

Ale nevadí, stejně zábavné je sledovat celkový dojem a případně rytmus a dikci. Zdá se, že jsme všichni rození recitátoři. Pája recituje dokonce v originálu a unesená zvukomalebností básně následně nemůže uvěřit, jaké že to četla prasečinky.

Po promítání následuje druhé kolo četby a krátká anketa na téma "Jak se vám líbí Bukowski/Kerouac?". Protože jsme jeden vedle druhého banda intelektuálů, vyslovujeme se vesměs pozitivně.

Jdeme spinkat. Někteří z nás jen tak naoko, protože čekají noční hru. Přijíždí Líba a Pepin, nakukují do naší ložnice a po zralé úvaze volí méně atraktivní zato však prázdnější pokoj o patro níže.

Krtečkův deníček: 2. den

Jedu s Koulenem do Vimperka nakoupit, kopírovat jakési mapy (hmmm), vyzvednout kola a okukovat slečny. Všechny úkoly svědomitě plníme, některé i nad rámec původního plánu. Hodně si povídáme, na zpáteční cestě pak dochází k lehkému intelektuálnímu střetu ohledně našich životních filozofií, zejména co se týče balení holek.

Krtečkův deníček: ringo

Kroužek. Gumovej. Hop. Hop.
Ne - dva kroužky. Jeden na zemi, druhý už taky. U nás. Druhé místo je taky dobré.

Krtečkův deníček: boccio

Barevné koule. Rozdělujeme se na týmy po dvou. Dávám se dohromady s Tomášem, což se ukazuje býti výhodnou investicí, neboť Tomáš je v ráži a daří se mu, na co sáhne.

Jsme žlutí a dlouho jasně vedeme. Pak se ze zadního pole začínají prodírat na výsluní modří - Katka s Pájou, ale zůstavají, jak také jinak, naprosto bez šancí na ohrožení našeho vedení.
No zezačátku mi to pravda šlo, ale pak jsem se ztrácel. Milan se pak ale rozjel, tak jsem nesměl zůstat pozadu. Nachvíli jsme holky pustili před nás. To aby to bylo pestřejší a nezačínali jsme pořád my. Vítězství jsme si samozřejmě vzít v závěru nenechaly a holky nestačily mrkat.

Krtečkův deníček: trojboj - 125x bazén, 25x běh, 25x jízda na kole

První ze série drsňáckých zkoušek. Dva týmy po pěti lidech. Boj o sáčky s puzzlíky.

Nahrubo rozdělujeme první úkoly, jdeme s Janou plavat. Při stavění bazénu, podle Koulena sotva padesátimetrového, zbylo zřejmě hodně materiálu, který důmyslní dělníci (nebo pravděpodobněji brigádníci v rámci akce Z) použili na jeho prodloužení. Neplavu sice každý den, ale standardní délku bazénu poznám.

No nic, nemáme plavat 125krát sto metrů, alébrž 125krát tento konkrétní bazén tam a zpět. A tak plaveme. Zpočátku to je celkem fajn, po čase se však začínám proklínat, že neumím pořádně plavat pod vodou. Po pětadvaceti přeplaváních tam a zpět toho mám plné kecky, polykám andělíčky a klepu se zimou, zatímco Jana se jeví relativně v pohodě.

Cyklíme ke srazišti se dvěma balíčky puzzlíků. Ze sraziště vyrážíme na bez debaty nejhorší disciplínu. Prolézání kanálem je ještě docela běžná záležitost, probíhání potoka - proč ne, ale chtít po nás, abychom následně vyšplhali tři metry po horolezeckém laně s mokrýma tlapkama a bez sebemenší kapky ATP (tj. adenosin-tri-fosfátu, samozřejmě), to je jako říkat si o bestiální vraždu.

Pomáhám Janě nahoru a pomalu začínám řešit otázku, jak se nahoru dostanu já. Při použití klasického šplhacího stylu mi totálně kloužou totálně mokré totálně tenisky totálně. A tak posléze vymýšlím techniku sice nebezpečně vyhlížející, zato však, jak se vzápětí ukazuje, vedoucí ke kýženému cíli. Co na tom, že místo očekávané hlavy vykouknou nahoře na Koulena nejprve moje nohy?

Jelikož nám toto seznámení se s terénem prozatím stačí, supíme s Janou opět ke srazišti. Na střídačku odjezdíme kolmo několik cest do Hoštic a zpět a přivezené modré stravenky měníme za skromné balíčky puzzlíků. Nakonec Jana ještě dojíždí naše plavání a já sprintuji na pomoc Líbě, která sama absolvovala téměř všechny okruhy oné prokleté opičí dráhy.

Společně pak odjíždíme na sraziště, kde se už kření celé osazenstvo druhého týmu, který to zvládl rychleji než my. Mám toho plné zuby, ato mi ani pořádně nedochází, jak si museli máknout i Katka a Pepin, které jsem vlastně vůbec nepotkal.

Plazíme se domů do školky.
Jsem v jiné skupině než Milan, v té co vybírala Krteček. Mým prvním úkolem je kolo. Závodíme s Pepinem, toho střídá Milan, avšak dřív než by měl. Takže to co najedu, ztratím, protože jezdím sám a nemohu vyjet tudíž předčasně, že? Po protestech toho nechali. Cesta se točí dva kilometry do Zvolenovic, zpátky to jde líp, ale na konci zase kopeček. S Pepinem se předháníme v padesátikolometrové rychlosti z kopce. Kluci ve Zvolenovicích sedí u kontroly a mají o zábavu postaráno. Co chvíli se tam objevují ti samí šílenci, utrhnou si kus papírku, někam zmizí a za chvíli jsou tu zas. Asi po pěti jízdách měníme taktiku a vyrážím za Martinem na "běh". Holky to prý neuběhly. Jsem na místě, nikde nikdo, za chvíli vidím Koulena. Mává na mě a říká cosi o tom, ať vlezu do roury. Aha, už jsem myslel, že o tuto dlažkařskou disciplínu přijdu, ale jak se ukazuje, mám možnost si to vyzkoušet i já. Lezu kanálem a dávám pozor, abych si neodřel záda a moc se nanamočil. Následuje potok a v jeho závěru problém, který holky nezvládly - lano. Není to moc vysoko, aspoň ne pro mě. Pak skutečný běh po trávě (spíše výklus, lépe řečeno chůze - pomalá). Druhé kolo. To mi už je jedno, jestli se namočím, už se těším na lano. Šplhání je v pohodě, co se ostatním na tom nelíbí? Je tu už i Krteček a domlouváme se,že společně zdoláme tuto disciplínu, pak vše odplavem a nazávěr odjezdíme Hoštice. Krteček sice nevyšplhá, takže ji vysazujeme (druhá skupina na tuto fintu zatím nepřišla), zato roura ji jde jedna báseň. Honí nás s Martinem a když ji nestíháme, chce, abychom na ní vždy jeden čekali u lana. Jedno kolo to zkouším, ale ne, dvakrát rychlejší než my není, tak musí čekat ona. Konečně to máme za sebou, leč Koulenovi schází dílky puzzle, ale prý nám je dodá. Rychle na bazén. Voda je studená, tak plavu rychle. Zima. Zkouším proti ní kraul, motýlka. Křeče. Lezu na břeh, poskakuju. Už mi ani není taková příšerná zima a chci znovu do vody. Sestup je nepříjemný, tak tam chci skočit šipku. Jitce se zdá, že je tam málo vody. Hop ... aůůů. Ne, na dno jsem nenarazil, ale zato jsme po odrazu chytil parádní křeče do obou lýtek, že se ani nemůžu postavit. Uplavávám ještě pár bazénů a pak to balím. S křečemi se plavat nedá. Ještě Krtečkův úsměv na modrách rtech: "Už jen 33 bazénů" a jedu zase na kola. Bára tu provozuje své projíždky, ale doslova projížďky na kole. Běžel bych snad rychleji. Když to vidím, jedu vždy dvakrát a ona jednou. Sice už nemůže, ale dívat se na ni je horší. Všichni jedou naplno, ona - pohodička. Už jen tři lístky, Bára na trase. To už dojíždí ostatní a tři se vydáváme za Bárou. Jeden pojede sice naprázdno, ale rozhodnout můžou vteřiny. Báru předjíždíme a do cíle dojíždíme dříve než druhá skupina se stačila vrátit z plavání. Hráli jsme nějaké čtyři hodiny a máme toho plné kecky. Zima. Hlad. Ale vítězství.

Krtečkův deníček: skládání puzzle

Ulovené puzzlíky nyní čeká naplnění jejich životního poslání. Budou spojeny do jedné velké krásné... obrázek.

Náš tým na to jde vědecky, rozdělujeme si čisílka, každý sbírá svoje, Pepin sbírá hraniční puzzlíky. Jde nám to pěkně od ruky, za necelou hodinku spojujeme čtyři díly v jeden a zažíváme katarzi.

Druhý tým se v tom trochu plácá a tak jim jdeme altruisticky na pomoc. Za chvíli je hotovo.
Za chvíli? To vaše vám trvalo hodinu a pak jste nám hodinu a půl pomáhali. Já už u toho usínal.

Puzzle si odnášejí domů človíčci, kteří se nejvíce obětovali pro tým - Libuška a Tomáš.

Krtečkův deníček: co si vezmeš na potopu?

Přesně tak.

"Co by sis sbalil jako první věci, kdybys utíkal před povodní?"
"Nó, hlavně kápézetku... walkmana... telefonní kartu a taqůbec..."

Nakonec dáváme dohromady seznam deseti věcí na sebe a deseti do báglu. Máme kápézetku a to nám dává klid a pocit jistoty. Sice jsme kvůli ní vyškrtli karimatku, ale co taky při povodni s karimatkou, že?

Jsme rádi, že už jsme propuštěni a jdeme do hajan.

Krtečkův deníček: 3. den, potopa

O půl osmé ráno přichází velká voda a vyhání nás z teplých pelíšků.

V rychlosti a zmatku balíme dle připraveného seznamu. Povodňový štáb představovaný vojínem Koubou pak kontroluje, zda si bereme jen schválené věci. Pokud je spokojen, zabavuje nám bágl a posílá nás na kole ke známé křižovatce.

Tam dostáváme mapku s trasou, kterou je údajně nejlépe utíkati před živelnou pohromou. Balíme mapku a střídmou-lehkou-zdravou svačinku, opíráme se do pedálů a začínáme bojovat o holý život.

Mám v hlavě ten krátký vybarvený úsek, který mám odjet, a říkám si, že je to mnohem kratší, než bych býval očekával. Možná to skončí ještě před obědem. Kdybych jen tušil...

Za dopomoci několika ochotných vesničanů přijíždím bez větších problémů k první kontrole.

Dozvídám se, že dále jedeme ve dvojici. Páruji se s Markétou a snažím se nemyslet na to, že nemá za sebou včerejší trojboj. Třeba je špatná cyklistka, zadoufám zoufale.

Baštíme půlku svačinky a zvolna se vydáváme na cestu podle mapy. Stále se mi zdá pravděpodobné, že se vrátíme domů před obědem.

Šlapeme a šlapeme; bohužel se ukazuje, že Markéta vůbec není špatná cyklistka. Hrozně mě to deprimuje: já jsem statný chlap, ona křehká květinka, já mám 21 převodů, ona snad jen 10, mně je 20 let, jí sotva 15, já žiju naprosto bezstarostný a jednoduchý život, ona bude jednou rodit, a přesto přese všechno mi do každého kopečka ujíždí z dohledu a musí na mě čekat. Naštěstí má se mnou slitování a slyší na mé trucování a brekot, takže čas od času stavíme.

Snažím se užívat si to, vždyť jde o prázdninový výlet, ale daří se mi to jen zřídka - třeba když si děláme přestávku spojenou s konzumací malin a prťavých třešní. Trucuji a fňukám stále častěji a hlasitěji, takže ke druhé kontrole přijíždíme právě včas - těsně před tím, než stačím udělat něco nepředloženého.

Vidíme, jak si lidičci ze skupiny A dávají do nosu a memorují jména svých příbuzných. Také vidíme, že nevidíme nikoho ze skupiny B, což kvitujeme s mírným uspokojením, ale také s docela velkým podivením, protože je nám jasné, že jsme jeli dost pomalu a rozhodně jsme nečekali, že se tu objevíme jako první.

Kouleno nám dává každému po jablíčku a odjíždí na další kontrolu, chvíli po něm se i přes hlasité Bářiny protesty vydávají na cestu všichni áčkaři. Markéta a já se pohodlně usazujeme, vzýváme sluníčko, neboť je nám vcelku kosa, žvýkáme jablíčko, inspirováni Koulenem pátráme po společných přátelích, učíme se jména svých blízkých, hrajeme dětské hry (bohužel, na doktora ne) a pak se docela slušně nudíme a ostatní béčkaři pořád nikde. Nakonec se pochopitelně dočkáme, protože nám stejně nic jiného nezbývá.

Katka s Pepinem se vymlouvají, že někde bloudili a pak si dali pauzu v Prachaticích, Krteček a Jitka dělaly nevímco.

Na biflování sourozenců, rodičů a prarodičů nějak není příhodná nálada a tak to dosti odbudeme. Po jablíčkové žranici se vydáváme na další cestu.

Já jsem dostal (jak jinak) druhou mapu, aniž bych tušil, že mapy jsou dvě - pro dvě skupiny. Bylo mi divné, proč všichni jedou tam nahoru, když mají jet doprava. Kačenka a Jitka na mě řvou, ať už jedu. Tak moment, jen co se zorientuju. Je to přece doprava? Stejný názor má už naštěstí i Pavla, tak jedem. Rovněž se párujeme a sjíždíme obrovský kopec. Tam nás dohání Martin. "Kde máš dvojici?" ptáme se. "Dvojici?". "Četl jsi zprávu" - "Jakou zprávu". Chudák Martin se musí vrátit do toho kopce. Zvolňujeme tempo, Pavla se nechce stavit na borůvky. Celkem v pohodě dojíždíme do Blažejovic. Asi máme velký náskok myslím si. Marně však tu hledáme druhou zprávu. Za půl hodiny máme důkladně tu malou díru - Blažejovice - tak důkladně prozkoumanou, že kdyby mi někdo zavázal oči a řekl, ať vysbírám všechny papírky, asi by tam nezbyl ani jeden. Každý jsem viděl tak 5x a ani jeden z nich nebyl zpráva. No to se Koulenovi nepodařilo. Zkažená hra. Jenže kam dál. Hledám kolem obchodu, v obchodě, a tu - tři čtvrtěhodiny po nás doráží Jana a Martin, tuším. Ptáme se vesničanů, Koulena by nepřehlídli, ale nic o něm neví. Tu se řítí bleděmodré auto a z něj Kouleno. Hledal nás všude možně, myslel, že jsme mu sjeli z trasy. Že budeme tak rychlí, nečekal. Byla ale přece potopa, ne? Dává nám zprávu a svačinu. Asi ještě půlhodiny čekáme, než jsme celá skupina a opouštíme blaze Blažejovice. Nikdy na ně nezapomenu. Cancour na mapě měří více než ty dva předcházející dohromady a už mi dochází, proč byla ráno Jitka překvapená, když zjistila, že se nám karimatka mezi 10 věcí nevešla. Plantáže borůvek. Ty byly. Druhá skupina má jinou trasu :) Kopce a kopce...

Krtečkův deníček: cesta na Lipno

Konečně mi dochází, že je to na déle než jen do oběda, ale nějak mi to už nevadí; jsem rád, že je nás víc a že můžu jet volnějším tempem a dokonce se začínám rozhlížet po krajině a trochu si to užívat. Vylézá sluníčko a je mi fajn; jede se v pohodě a před očima tancuje vidina obědové pauzy.
Vadí mi, že nemám tachometr, zřejmě přijdu o pořádnou porci kiláků. Co hůř - nemám foťák. A že by bylo co fotit!

Přijíždíme na poslední scukovací stanoviště, přehlížíme rozvalená těla spokojeně oddychujících áčkařů, obědváme a pak podle nálady volíme k zalehnutí buď rozpálený asfalt nebo vlhký mechový polštář. Paráda. Až na ty mravence. Mrchy jedny rudý ukousaný.

Nic netrvá věčně (kromě manželství) a tak se sbíráme a vyrážíme směr Lipno. Je to hodně z kopečka.

Přijíždíme k vodě, přeplavujeme se na trajektu, pauzírujeme, někteří šílenci a šílenkyně lezou do vody.

Krtečkův deníček: déšť

Před velkou vodou se nakonec nezachráníme, neboť si zákeřně počká a skočí na nás seshora, což nikdo nečeká. A tak dřepíme v autobusové zastávce a crčí z nás potůčky vody.

Kouleno oznamuje, že má vyhlédnutý útulný hotýlek na kraji lesa, tak ať nevěšíme hlavy. Oddaně následujeme svého duchovního vůdce a z posledních sil se kodrcáme na místo našeho, doufáme že ne posledního, odpočinku.
Přesně tak, když vidím, že to Kouleno neotočí a s tím spaním to myslí vážně (co taky večer, 70 km od domova?), přemýšlím, co mám suché - spodní prádlo, v batohu náhradní boty, ponožky a svetr. Horší je to s tou mokrou půdou. Přemýšlím jestli z toho vyvázneme jen s nachlazení, či se zápalem plic nebo to odnesou ledviny? Ale ...

Krtečkův deníček: spaní pod širákem

Na místě samotném nás čeká milé překvapení v podobě karimatek; Kouleno budiž pochváleno.

Převlékáme se do suchých ponožek a svetrů, z kápézetky vytahujeme satelitní anténu, širokoúhlý televizor a pohodlnou pohovku; někteří experti dokonce i švýcarskou kudlu.

Večeříme, vtipkujeme a zalézáme do spacáků. Koluje oříšková směs, Bára je zdokumentována kameramankou Jitkou, kterak požírá nadprůměrný příděl.

Bavíme se slovní hříčkou. Pro bezvěrce připomínám, že "Ježíš má tři kusy dobré tlačenky ze svých milých stád v cizích rodných chlévech".
Nebo též : "Sportissimo je sqělá ulejvárna pro každého zdatného velícího důstojníka ..." a víte, že "Kouleno je velký ..."

Jsem dost kvalitně mrtvej, takže brzy usínám. Několikrát v noci nahmatávám vedle hlavy cosi slizkého a odhazuji to stranou. Později pak přemýšlím, jestli to byl pouze jeden abnormálně vytrvalý slimejš, nebo jestli se jich tam sešlo více, a zda k mému spacáku bloudili více méně náhodou, nebo mi chtěli vycucnout mozek ušima.

Krtečkův deníček: 4. den

Druhého dne nás kupodivu nevyhání zima ze spacáků brzy nad ránem; se stoickým klidem a blaženými úsměvy na skráních spinkáme skoro až do osmé. Pak nakládáme Koulenovo fáro našimi batožinami a strojíme odpočaté biky na zpáteční cestu.

Organizovaně narušujeme vojenský výcvikový prostor a ocitáme se tak v bezprostředním ohrožení života. Nejet s námi naše lepé děvy, jsme všichni do jednoho mrtví, neb srdce vojáků na stráži by zůstala tvrdá jako kámen a ti by pak splnili bez zaváhání svoji povinnost. Pohled na devět krásných cyklistek je však obměkčuje natolik, že nás nechávají projet, neutíkajíce se dokonce ani k výstražné střelbě.

Po krátkém výletu za vojáčky se vydáváme zpět na hlavní silnici a směřujeme nejkratší cestou do Českého Krumlova. Je to takový sešup, že je škoda vůbec stavět. I přesto někteří labužníci neodolají a přerušují sjezd za účelem otestování místní kukuřičné odrůdy.

Krtečkův deníček: Český Krumlov, zámek

Přijíždíme do Krumlova, parkujeme kolečka, s uspokojením, ale stále ještě i s trochou obav, kontrolujeme své mapy, a také, jak říká Káťa, konzumujeme péčko.

Jdeme na zámek. Tam si nejprve trochu zacvičíme. Do kopečka s kolečkama, z kopečka bez koleček, do kopečka bez koleček, z kopečka s kolečkama. Prodíráme se s našimi stroji k náměstí, kde papáme, a posléze se rozcházíme na dobu určitou.

S Tomem a Martinem kontrolujeme zásoby místního supermarketu. Pak se pokouším nakoupit štětec a temperky. Lezu do prodejny Koh-i-noor, vidím plno tužtiček, pastelek, ořezávátek, dokonce i vodovky a malířské palety.

"Chtěl bych, prosím, široký štětec, slečno."
"Koh-i-noor štětce nevyrábí, proto je tady neprodáváme."
"A-ha. Tak alespoň sadu temperových barev, prosím."
"Koh-i-noor tempery nevyrábí, proto..."
"No jo, vždyť už jdu."

Kroutím hlavou a totéž dělají i Martin s Tomášem, když je zpravuji o svém zážitku. Koh-i-noor - firma zabývající se výrobou kancelářských, školních a papírenských potřeb, s výjimkou štětců a temperek.

Jdeme na místo srazu, kde je skoro prázdno, ač už je ten pravý čas pro cestu na zámek. Co se dá dělat, vyrážíme i bez opozdilců.

Lezeme do zámku, dveře se za námi zaklapují, absolvujeme uvítání v kapli, vystupujeme do prvního patra a teprve tam z okna spatřujeme naše dvě náctileté odpadlice, kterak zmateně pobíhají po nádvoří.

Hodná (ale také zbytečně žoviální) paní průvodkyně je jde dolů vyzvednout. Teda holky, že se nestydíte!

Promenujeme útrobami zámku a na půl ucha posloucháme historická data, která má hodná (ale žoviální) paní průvodkyně pečlivě našprtaná. Kačenka a Jana se ukazují býti znalkyněmi umění a historie, a pouštějí se s hodnou (ale žoviální) paní průvodkyní do častých pro laika nesrozumitelných debat.

Několik faktických detailů mě zaujímá natolik, že si je ukládám do paměti. Například, že trabanti brázdí cesty už od 16. století. Že karikatura človíčka s velkou hlavou je velmi vtipná. To jsem předtím netušil, takže se můžu smát, až když mi to hodná (ale žoviální) paní průvodkyně vysvětlí. Jsem vážně rád, že se můžu smát. Zvláště když je ta karikatura tak směšná. Ha, ha. Ke konci mi už ta hodná (ale žoviální) paní průvodkyně kvalitně leze na nervy.

Konec prohlídky, okukování medvídků, návrat na náměstí a čas na zpáteční cestu.

Kouleno se táže, zda má někdo zájem cestovati vlakem. Pár lidičků se hlásí a tak se dělíme na dvě skupinky. Ti, co jedou vlakem, rychle vyrážejí, aby ho stihli. Kouleno prchá s nimi.

Zbytek - neúnavní to cyklisté v čele s Jitkou - se s bohorovným klidem vydává na dlouhou cestu zpět. Až na dva železné muže - Martina a Katku - jedeme relaxačním tempem. Ven z města a dále na Prachatice.

Míjí nás podivný modrý vlak nápadně se podobající Koulenovu autíčku. Jsme rádi, že naši lidičci ten vlak stihli, protože kdyby jim ujel, to by bylo fakt nepříjemné.

Cestou ochutnáváme všechno, co má sympatickou barvu a tvar. Jablíčka, maliny, třešně. Při jedné zastávce Krtečkovi někdo krade kolo. Naštěstí je o chvíli později nalezeno opodál. Ani ne pět minut nato se totožná nehoda přihází Tomášovi. To jsou mi věci.
Cestou do Prachatic jsem dělal samé zastávky. Nejprve jablkovou, pak se střídaly malinové s borůvkovými. (Když se vrhnete na maliny, nezapomeňte si ale hlídat kolo). Před Chrboly jsme udělali velkou třešňovou pauzu. Poslední, ta byla kukuřičná.

Krtečkův deníček: Prachatice, zmrzlina

Poněkud později oproti plánu se objevujeme v Prachaticích. Tam potkáváme Katku a Martina, kteří vypadají, že by se bez nás ještě nějakou dobu docela rádi obešli.

Nakupujeme zmrzlinu. Lížeme, cucáme a sajeme (stále je řeč o zmrzlině).

Kačenka hledá tydlifon, Martin ji ochotně pomáhá a posílá ji kamsi za roh. Za pár minut se Kačenka vrací, překvapená že tydlifon není schopna najít. Martin jen těžko drží na uzdě výbuch smíchu, úlisník jeden.

A vůbec je dnes celkově dobře naladěn. Janu popichuje skrze nápis na její bundě.

"Víš, co to znamená XXX?"
"Mmm?"
"Čteš někdy něco na Internetu?"
"A jó... to nějaká erotika, že?"

Správně; vzdělaná slečna. Martin stále setrvává v záchvatu usměvavosti. Přemýšlím, copak se mu asi chudákovi stalo?

Chvilku ještě jen tak plácáme, lízáme a koukáme po okolí. Obšťastňuji Markétu tatrankou (neuvěřitelné, že?) a pak už vyrážím společně s ostatními na poslední úsek cesty. Domů!

Krtečkův deníček: konečně doma

Heuréka!

Krtečkův deníček: relaxace při hudbě

Jsme poskládáni do malovací třídy na zem a vystaveni působení relaxačního programu. Většina lidiček v míru a pokoji usíná, mně se nedaří. Po častém (neúspěšném) experimentování s astrálním cestováním jsem vůči podobným metodám imunní. Sice se perfektně uvolním, o svém fyzickém těle téměř nevím, ale to je vše. Nic víc. Neusnu ani nedosáhnu změněného stavu vědomí. Jsem divnej.

Krtečkův deníček: 5. den, basket

Kouleno se vyznává, že to je poprvé, co se hraje na Sportissimu basket. To je sice zajímavé, ale v tom případě to hraje zbytečně dobře. Kapitolou sám pro sebe je Magic Air Martin, který mezi námi létá, jako by byl na pérku.

Ke svému úžasu zjišťuji, že to všechny baví. Nebo to alespoň dokonale předstírají.

Bohužel, se závěrečným hvizdem rozhodčího se ještě stíhá neštastně zranit Pája, které se daří téměř nevratným způsobem zacvaknout kotník do dřevěného pseudoobložení. Servírujeme jí kýbl s ledovou vodou; to je vše, co pro ni můžeme udělat.

Krtečkův deníček: softbal, volejbal, kuličky

Všechno je jednou poprvé. Pro mě jsou to dnes kuličky. V softbalu i volejbalu jsem už starým mazákem (týká se kvantity nikoli kvality), zatímco kuličky dnes skutečně hraju poprvé. Vlastně mi ani není moc jasné, jak je možné, že jsem o tuto zkušenost v dětství přišel.

Nicméně beru to jako výzvu. Pozorně sleduji výklad komplikovaných pravidel a studuji techniku soupeřů. A to se vyplácí.

Se štěstím vítězím ve skupině. Pak se utkávám v nervy nepříliš drásajícím finále s vítězkou druhé skupiny, Katkou. Docela si to užíváme.

Štěstěna nás zřejmě miluje oba; neví, kam se přiklonit, a tak to střídá. Diváci už pískají, a tak jsme nuceni proti své vůli riskovat více kuliček. Hra se dynamizuje a postupně přece jen spěje k rozuzlení.

A nakonec, přátelé, nakonec vyhrávám! Při své reprezentační premiéře! To je hlína.

Krtečkův deníček: billboard - návrh

Losujeme kuličky; modrá kulička znamená jeden, červená druhý tým.

Náš tým rozbíjí hlavní stan ve třídě, kde spávají Líba a Pepin. Nejprve otevíráme zásoby nezbytného sladkého dopingu. Pak se pouštíme do brainstormingu, ale moc nám to nejde, a tak raději volíme jinou metodu; každý ať deset minutek popřemýšlí a pak ostatním představí své ideje. Takže se snažíme, seč můžeme, leč veškerá krev odchází z mozku do žaludku, protože hodně mlsáme a je třeba ty dobroty zpracovat na energii.

Po deseti minutách přece jen přicházíme s nějakými návrhy. Naštěstí se nám jeden ihned zalíbí, takže odpadá připadné nepříjemné a jistě i křečovité vymýšlení na poslední chvíli.

Chvíli debatujeme, jak to nejlépe hodit na papír. Pak se toho holky chopí a začínají malovat. Hezky se na to dívá. Je mi sice hloupé, že se flákám, leč štětcem nevládnu a tak se pro dobro týmu držím zpátky.

Občas si zahlasujeme, aby nebyla nuda. Jaká bude barva písmenek, jaký výraz bude mít dlažka padající na spáče, jestlipak budeme vybarvovat?

Finišujeme akorát s limitem.

Krtečkův deníček: večeře

Ham.

Krtečkův deníček: ukázka návrhů

Prezentujeme svá díla. Zrada jest, že to máme nějak uvésti, což jsme netušili. Takže tam horko těžko skládám tupých deset slov nedávajících smysl ani zvlášť ani pohromadě a nejradši bych se neviděl.
Blbost - řečnils jako rozený manažer.

Aspoň že plakáty se líbí. I náš i ten konkurenční. Náš je podle mého názoru o něco vtipnější, ten druhý je zase profesionálnější - opravdová reklama.

Porota to nemá jednoduché, a, jak se ukazuje v následujících několika dnech podle prázdného políčka v bodovací tabulce, patrně se dlouhou dobu nemůže vůbec rozhodnout.

Krtečkův deníček: provazy prolézání - pavučina, hořící stěna

I přes pokročilou hodinu se ještě vypravujeme na jedno outdoorové dobrodružství. Ve stejném složení jako při tvoření billboardů se vydáváme po stopách Indiana Jonese do zatuchlého, oslizlého a snad neobydleného jeskynního labyrintu plného nástrah a léček.

Hned při prvním ze dvou úkolů se naděje na neobydlenost jeskyně ukazují býti lichými. V jeskyni bydlí pavouk. Jako velká většina jeho biologických příbuzných je i on lidožravý. Má neustálé výborný apetit a tomu podřídil i kvalitu svého signalizačního systému. Je skutečně téměř neprůchodný. Ale my nejsme žádná ořezávátka, takže se do toho pouštíme. Napůl hlavou, napůl svaly.

Pašujeme na druhou stranu jednoho urostlého dobrodruha; se štěstím prochází jednou nadprůměrnou skulinou. Pak posíláme vzduchem všechny naše dobrodružky. Druhý z urostlých dobrodruhů volí lest, leč není to úplně to pravé ořechové. Nevadí, jsme všichni na druhé straně, máme ještě čas na pokus o provedení dalších lidiček.

Máme sice čas, ale není ho mnoho; proto volíme jiný systém než prve. První urostlý dobrodruh se vrhá sebevražedným způsobem proti pavučině a ač tím probouzí i mnohé pavouky ze sousedních jeskyní, dostává se tak na druhou stranu a může ještě pomoci zachránit několikero svých kolegů.

První úkol je u konce. Vyrážíme na druhý, hned jak jej má za sebou konkurenční skupinka.

Přicházíme k vysoké stěně z plamene a cítíme, že smrt je blízko. Naprázdno polykáme a pouštíme se do přetěžkého úkolu.

Naštěstí záhy objevujeme dosud nepatentovaný(!) způsob přepravy osob přes vysokou překážku. Sestavena do řady podle velikosti tvoří naše záda téměř schody, po nichž šplhá nahoru a na jejichž vrcholu přeskakuje plameny nejprve nejnižší z našich človíčků, pak další a další.

Stojím tak blízko plamenné stěny, že se mi už vypařují bulvy a praská mi sklovina na zubech i na brýlích, ale co bych neudělal pro záchranu svých přátel, že. V okamžiku, kdy mi odteká zlatý řetízek, zůstáváme na špatné straně už jen dva, Martin a já.

Přes zjevnou zoufalost takového činu, pokouším se zvednout Martina na svých bedrech, leč hned po prvním zlomeném žebru zbaběle vzdávám a odcházím si do ústraní lízat rány.

Konec; analyzujeme výsledky nebezpečné výpravy. Je to více než smutné. Mnoho nezkušených dobrodruhů zde vypustilo duši. Někteří z nich i několikrát za sebou. Dobrý Bože, tohle tedy Kouleno přehnal.

Krtečkův deníček: přednáška na určité téma

Vracíme se domů na dlouho dopředu ohlášenou, leč mnohými patrně trochu pozapomenutou, sérii přednášek těch nejvýznamnějších kapacit, co po světě chodí (případně belhají). Tématem je tamhleto i todletady, prostě ode všeho něco.

Protože jsme, jeden každý z nás, profesoři vzdělaní v oborech mnohých a máme přehled všeobecný o věcech nejrůznějších, není pro nás problém přednášet zpatra; a tak si témata losujeme. Z klobouku.

Tak například hrábě. "Je to vlastně dřevěný kolík... do něhož jsou zasazeny jiné dřevěné kolíky... Používají se na zahradách... Ale je možno je použít i na... cizích zahradách..."

Dále jsme kompletně poučeni například o skobě, klimaktériu, embryu, dýnku či parataxi.

Kouzelně nás napíná Pepin; do poslední chvíle není jasné (alespoň mně ne), že jeho tématem je... bílá. Jde na to totiž pěkně od lesa: "Mluvím o dvou ženách... Češkách... Ty mají kromě pohlaví, národnosti a  jména, společné také povolání - obě se zabývají hudbou..." A takhle nás vodí za nos celé tři minuty.

Také losuji, a vyhrávám... copak to je... ale to se podívejme, heslo Viagra. Naštěstí vím, o co jde (nikoli však z vlastní zkušenosti!), takže o tom mohu něco málo zakoktat.

Krtečkův deníček: malování obličeje na určité téma (fotka)

Přichází další losování, dneska je to samá výhra. Vyhrát je možno například pannu, mlsouna, svůdnici, smíška, smutného klauna, debila či puberťáka. Následně je třeba patřičně se do vylosované role vžít, stačí xichtem, tedy obličejem. Máme k dispozici něco času, šminek a temperek.

Jsem puberťákem, a tak se ani nemusím moc zdobit. Ke svým pravým přidávám pár falešných pupínků a s výsledným efektem jsem spokojen. Pro jistotu si ještě kreslím kroužek do nosu a celou sérii náušnic na boltec. Sahám také po žvýkačce a začínám trénovat bubliny, aby mě ve chvíli Ch nezradily.

Exhibice začíná. Střídáme se za fotografickým rámečkem a prezentujeme své výtvory provázeje je snaživou mimikou. Ostatní mají hádat, jakou postavu, případně vlastnost, představujeme. Záhy je jasné, že zatímco některé postavy lze imitovat veskrze hravě a bezpochybně, jiné daly svým autorům dosti zabrat a i přesto je pro nás téměř nemožné trefit jejich totožnost.

Lehce je poznán mlsoun, puberťák, debil i naprosto skvělý smutný klaun v Kátině podání. Menší problém nastává se svůdnicí, kterou většina z nás ohodnotí, bůhvíproč, jako lehkou děvu. Nejspíš to Markéta s tím svádivým výrazem trochu přehnala. Z Janiny ruměncem polité panny děláme indiánku a opravdu kvalitní zažitek přináší Libuščin smíšek. Mylně jej považujeme za debila, což Líba komentuje slovy: "Tak teď už aspoň vím, jak se směju..."

Krtečkův deníček: tvarůžky

No bezva.

Krtečkův deníček: solitér - v duchu

Ve zdejší školní výbavě objevená hra, zvaná solitér, se nám stala zábavou na celých deset dní. Bádali jsme a nespočtukrát zkoušeli; naším cílem bylo dosíci stavu, kdy ve hře zbývá jediný čudlík (nakonec se to podařilo, pokud se nepletu, pouze Kačence).

Nicméně dnešního večera zkoušíme cosi vskutku převratného. Plácám něco o blindchess, šaších poslepu, Krteček se toho chytá a za chvilku už hrajeme solitér poslepu. Ona je hráč, já jí hýbu s čudlíky a přibližuji jí aktuální stav hrací plochy. Je to ohromná bžunda, zvláště pak pro hráče; hybatel a hlásič se naopak docela pěkně nadře. Ale i tak to někdy zkuste, dosáhli jsme vcelku slušného výsledku.

Pádá ještě návrh na lodě poslepu. "Je moře, čtyři krát čtyři čtverečky. Na jednom čtverečku mám loď, tak střílej. Když se trefíš, řeknu ti..." Hezká hra. Pro skauty.

Ani nevím, jak k tomu dochází, ale najednou češu Janě vlasy. Nemůžu si pomoct, je to krása. Tomáš a Martin se navenek smějí a v duchu si říkají "Proboha, vždyť vypadá tak normálně... a přitom je to takovej úchyl!"

Úchyl neúchyl, češu dál, protože je to vážně moc příjemný zážitek. Jana buď jen ze slušnosti nebo snad i vážně říká, že je jí to příjemné taktéž. Jak to vyřkne, projeví zájem o tuto službu i další ze slečen. Mám o zábavu postaráno skoro na půl hodiny. Zjišťuji, že letošní účastnice Sportissima by mohly jedna vedle druhé dělat reklamu na vlasovou kosmetiku.

Před usnutím ještě zaděláváme na roztomilou tradici. Čteme si pohádku. Většina lidiček usíná dlouho před koncem. Koukám, že můj monotónní hlas je hlasem profesionálního hypnotizéra.

Krtečkův deníček: 6. den, rocvička v dešti - bosky

Jo, něco takového. Taky zpíváme, pokud se mi to jen nezdá
Ne, nezdá. Jako bys byl na Sportissimu poprvé.

Krtečkův deníček: fotbal v tělocvičně

Dělíme se na tři týmy. Náš tým tvoří dva kriplíci - Jana a Pája, a Martin a já. Obě slečny se statečně staví do naší svatyně a brání ji i za cenu riskování vlastního, už tak dost chatrného, zdraví.

S Martinem lítáme jak čertíci, ale je nám to houby platné, soupeři jsou prostě lepšejší a hlavně drsnější. Bez slitování ostřelují naše dvě brankářky a škodolibě se radují z každého jejich drobného zaváhání. Ale takový je fotbal. Míč je kulatý a vůbec.

Krtečkův deníček: kolo - Kvilda, kolem Boubína (85km)

Jakmile se na nás poprvé tohoto dne usměje sluníčko, vyrážíme na dlouhý cyklovýlet. Je to opravdu podařená akce, příroda je krásná a tempo mírné. Protože jsme dobře naladěni, tak Koulenovi prochází, že neumí číst v mapě. Ale to jen tak na okraj.
Ale umí, jen si nerozumí vrstevnicemi. Pořád by rád sjížděl dolů.

Před jedním z delších sjezdů, po opravdu drsně drsném asfaltovém terénu, se po bezeslovné domluvě cpeme před mladou rodinku, o které správně předpokládáme, že se bude z tohoto kopce ploužit rozumným tempem. Narozdíl od nás, kteří se vrháme dolů tempem vskutku sebevražedným...

Po krátké modlitbě se odhodlávám k akci a divoce vyrážím. Snad až příliš divoce. Po několika metrech ze mě odpadává jakási součástka. Jsem nucen zastavit a vrátit se, nechci tu po sobě nechat brajgl.

Kolem sviští Jitka, něco řve, tak řvu taky, aby měla radost. Nalézám ztracenou cennost; jsou to mé oblíbené bonbóny Mentos. Leč běda, v tu chvíli už kolem stíhají projet i členové zmíněné rodinky, pěkně vedle sebe v neproniknutelném houfu. Vrhám se za nimi a přemýšlím, jak je předjedu.

Náhle uzřím na zemi modrý svetřík. Dlouho nebádám a beru ho. O pár metrů dál narážím na lesklou fialovou větrovku. Na další nálezy už není čas ani příležitost, protože dojíždím nešťastnou rodinku.

Předáním sbírky textilií činím rodinku opět šťastnou a získávám příležitost k předjetí. Té briskně využívám a doháním peloton. Řekl bych hlavní peloton, ale to bych kecal.

S tímhle pelotonem totiž zastavujeme na borůvkové plantáži a ač matně tušíme, že někde vpředu je i jiný peloton, tak nás na druhé straně ani náhodou nenapadá, že onen jiný peloton se právě klepe strachy o naši bezpečnost.

Takže stavíme s cílem věnovat se minimálně půl hodinky nepokryté žranici. Prostě lambáda. Papáme, mlaskáme a taky klevetíme.

S Pepinem fascinovaně nasloucháme filozofické debatě týkající se předností babiček, kterou spolu vedou Bára, Markéta a Jitka. Následně se shodujeme, že to byla diskuze skutečně na výši.

Konečně se, ač neradi, sbíráme a vysazujeme svá plná bříška na sténající biky. Za pár minut dojíždíme podivně bledého Koulena. Ale stejně nám nedochází, co se tu ve skutečnosti odehrává.

Vyjíždíme, často však i vycházíme, kopec smrťák, a na jeho vrcholku konečně začínáme cítit ve vzduchu blízkost domova. Nebo si to alespoň sugerujeme, abychom sebou nadobro nesekli.

Padá už trochu šero a tak po závěrečném velkém sjezdu můžeme mluvit o štěstí, že se nikdo nekatapultoval přes chytře do cesty nastrčenou závoru.

Naopak, o štěstí nelze mluvit ve spojení s Markétou, respektive její duší. Tedy duší jejího kola. Ta, bez předchozí domluvy s majitelkou, klidně praská a nechává svou paní na holičkách.

Rolí zachránců se chápou zkušení Tomáš a Jitka, my ostatní bereme zavděk rolemi okukujících zvědavců.

Jde o poměrně kvalitní zábavu, přesto to, hlavně skrze narůstající chlad, společně s Pájou posléze balíme a vyrážíme domů. Není to daleko, což kvitujeme s povděkem.

Ostatní lidičci zainteresovaní na opravě se vracejí až po neskutečně dlouhé době. A můžete hádat pětkrát, jestli je duše zalepená...

Krtečkův deníček: volno

Večeříme a jdeme zalehnout. Jitka čte lesbickou pohádku ("...žili, byli, teta a stréc, oba měli dcery, a taxe dali dohromady...") a vyloženě si to užívá. Perfektně moduluje hlas, až to vypadá, že se při čtení střídá více lidí. Možná právě díky tomu nikdo neusíná v prostředku; posloucháme až do konce.
Lepíme duši. Je kvalitně dvakrát cvaknutá a vymýšlíme jak na to posadit latu. Dva moje pokusy, jeden Jitčin. Je celkem frišno a stmívá se. Balíme to. Jitko doleva, že? Ne, rovně. Kolo dělá problémy. Přední kolo odmítá jet. Plášť je snad na větší ráfek či co, takže na něm zvláštním způsobem plandá a nelze kolo ani vést vedle sebe. Markéta má Pepinovo kolo a Pepin zkouší běžet s předním kolem ve vzduchu. Pak ho střídám. Je tma, jsme ve Včelné pod Boubínem. Měla by tu vést žlutá značka do Hoštic, ale kdoví, kam se poděla. Jitko, nebylo to tam, dole doleva? Aha, bylo. Nějaký domorodec nám radí zkratku přes louky, ohrady. Zkusíme to. Jdeme celkem dost dlouho a moc dolů. Přelézáme jednu ohradu, dole jednu podlézáme. Už mě docela bolí ruce, tak Pepinovi vnucuji Markétino kolo. Beru si své a ejhle. Chybí tachometr. No teď ho nenajdeme. Jitka mě utěšuje, že zítra se sem podíváme. Někdy po deváté jsme konečně doma. Dokonce na nás zbyla i večeře. Teplá voda už tak docela ne.

Krtečkův deníček: 7. den, dopoledne volno (spánek)

Máme povoleno spát až do pravého poledne, což také zhusta využíváme. Rozvalujeme se v našich spacáčcích a lebedíme si.

Docházím k rozhodnutí, že, vzhledem k okolnostem, uložím Koulenovi jako protislužbu za vrácení ukořistěného kolíčku jen nějakou hloupost. Dostává tedy za úkol odpovídat na dotaz, co má za úkol, že má opravdu drsnej úkol, ale že o něm nesmí zatím mluvit. Blbina, co? Jsem holt lidumil.
Deset hodin, všichni ještě spí. Jdu hledat tachometr. Naše stopy jsou v trávě ještě vidět, tak jdu podle nich. A u té ohrady, kterou jsme přelézali, ležel můj tachometr. Heuréka. Počasí je nádherné a mou dobrou náladu si vylepšuju ještě malinama. Vítězoslavně se vracím domů a první, koho vidím je - Lopka. Uf. Nepřijela kvůli aerobik maratonu, jak loni, ne?

Krtečkův deníček: aerobik

"Ježkovy zraky!" běduje Hurvínek a já s ním.

Mám Lopku rád, ale na tom, že je schopna v naprosté pohodě, s úsměvem na líčku a bez kapky potu na svém dokonalém těle, předcvičovat tři nebo čtyři hodiny v kuse aerobik, je něco ďábelského. A tak si pro sebe říkám: Apage, Satanas, dřív než zhebnu. Ale není mi to nic platné, Lopka jede dál a neodstupuje ani o krůček.

Plácáme tlapkama, kroutíme pařátkama, máváme křidélkama. Po přestávce znovu. A znovu. Help!

Ve stavu totální letargie očekávám čtvrtou hodinu cvičení, ale ta se, světe div se, nekoná. Tuším nějakou zradu. Proč nás šetří? Respektive - na co si nás šetří?

Na závěr aerobiku přichází ještě krátké cirkusové vystoupení. Jak holky, tak i kluci, máme za úkol nějakou tu minutku improvizovaně předcvičovat; pokud možno do rytmu, koordinovaně a elegantně.

Holkám to jde, hezky se na to dívá. My, kluci, se vydáváme z posledních sil, potíme se jak čuníci s dýmějovým morem, ale stejně stojí výsledný efekt za houby. Ale holky se aspoň mohou zasmát a prodloužit si tak život.

Po této kreativní zábavě jsme na nějaký čas rozpuštěni. Zanedlouho je nám však dáno nahlédnouti, na co že si nás ti naši sedmkrát prokletí šéfíci šetřili...

Krtečkův deníček: taneční

Scházíme se na parketu. Jelikož zrovna není k dispozici taneční, nepohrdáme ani tělocvičným.

Taneční. Pro někoho noční můra ze středoškolských let, pro někoho nejmilejší vzpomínka na mládí, pro některé mladice a mladíky dosud velká neznámá.

Na Sportissimu však bezpochyby kvalitní zábava pro všechny. A podle toho to také vypadá. Úsměv vedle úsměvu, od zahajovací, trochu kostrbaté, polonézy, až do samého konce. Tedy skoro.

Kdybychom jen nebyli tak unaveni, tak se ani tak nepotíme, ošklivě nepáchneme a neprohřešujeme se proti dobrým mravům. Ale zdá se, že slečnám to nevadí. Patrně se pod nosíky namazaly mentolem. Nebo mají rýmu.

Dívky jsou vyzvány, aby si zadaly pány. Přichází si pro mě Pája, čemuž jsem upřímně rád, neboť správně tuším, že se nám bude spolu dobře tancovat.

Pod vedením zkušených lektorů praktikujeme klasiku, quickstep, waltz a valčík, i latinu, jive a čaču (jaxeto krucipísek píše?! cha-cha?). Lépe se nám s Pájou tancuje latina, klasiku trochu válcujeme.

Pája mi neustále připomíná: "Drž mě pevně a veď mě!" Snažím se, Pájo, snažím seč mohu, avšak nejspokojenější bych byl, kdybys mě po parketu nosila.

Nácvik je za námi, máme pauzu na pacifikaci našich zevnějšků a zažití naučených kroků.

Krtečkův deníček: taneční soutěž

Scukáme se znovu v tělocvičně, tentokrát už nikoli jako spřátelené, ale jako soupeřící páry. Je nám představena porota, jsme představeni porotě. Soutěž začíná.

Nejprve klasika. Říkáme si s Pájou, že to nějak odchodíme. Nakonec nám to jde jako po másle, zvládáme to vážně dobře. Vytancováváme si druhé místo, v tom je porota zajedno. Taktéž se shoduje na tom, že nejlepšími klasiky jsou Káťa a její, pozoruhodně dobře jí sekundující, společník, Tomáš.
Správně, sekundující. Quickstep mi není dosud jasný, to díky Katce jsme vyhráli.

Soutěž pokračuje v latinsko-americkém rytmu. Víme, že je to naše silná stránka, a pouštíme se do tance s o to větší vervou a nadějí. Džajv i čaču zvládáme naprosto v pohodě a těšíme se na zaslouženě dobré hodnocení.

Leč běda! Zrádná porota požaduje předvedení ještě jednoho tance. Jakého? Záleží jen na nás, a to je kámen úrazu. Ačkoliv každý sám jsme schopni vcelku pohledné improvizace, dohromady nám to s Pájou nefunguje.

Točíme se jako o závod, podupáváme si nožkama, oči navrch hlavy a vyplazené jazyky svědčí o naší poctivé snaze, ale všechno marně. Na pohled je to zřejmě docela katastrofa. I přesto se umísťujeme na krásném třetím místě. Jsem spokojený, doufám, že má partnerka také.

Vítězí Jana se svým šaškujícím partnerem. Tito dva také po právu sklízejí i vavříny celkového vítězství.

Krtečkův deníček: taneční maraton

Protože tance není nikdy dost, za všeobecného nadšení přichází zlatý hřeb večera - taneční maratón. Tentokrát jede každý sám za sebe, třepe se do rytmu, seč mu síly stačí.

Maratón je prokládán nejrůznějšími tanečními disciplínami - scénickým tancem, imitací známých hvězd moderního popu, cvičením dle Lopčina příkladu.

Musí na nás být komický pohled. Zombíci mají diskotéku.

Držíme se ale statečně. Vypocené tekutiny promptně doplňujeme.

Ke konci, s příchodem sladce romantických pomalých melodií, mám možnost si zatančit i pár ploužáků.
"...(postelový) království za koně nechce se mi dát... jsem na tom stejně, mám tě rád..."

A pak už je tu opravdový konec. Půlden hudby a pohybu ve mně zanechal přehršel příjemných zážitků, ať už jsem si v jeho průběhu naříkal jakkoliv.

Většině lidiček opojených adrenalinem se ještě nechce jít spát a tak zůstavájí v tělocvičně a čekají, zda se bude něco dít. A skutečně, děje se.

Krtečkův deníček: sardinky

Sardinky se ukazují býti docela příjemnou kratochvílí, zvláště když se často objeví i několik maminek, to se to pak hledá.

Po sardinkách ještě přichází na řadu koťátko a možná i jiné hrátky, ale to už nevím, protože jdu složit tělo do pelíšku. Ještě než usnu, stihneme se sejít všichni, takže se ke slovu dostává klasická rumunská pohádka o dvou princích se zlatými hvězdami na čele, v na poslech i na pohled velmi příjemném Janině podání.
Po koťátku se už hrála jen loutka i přes malý počet lidí, což nejvíce odnesla Bára, kterou jednu dobu nějak nikdo nechytl a přistála ... rovnou na hubu.

Krtečkův deníček: 8. den, softbal

Přicházíme na hřiště a čekáme na koulena. Na nějaké rozhazování se nemáme ani pomyšlení. Jen Ríša, Balvan a IC lítají po hřišti a blbnou s kopačákem. S povzdechem se na ně díváme. Takhle bychom vypadali nebýt včerejška.

Využíváme přítomnosti tří extra bojarů a dvou extra děučic a stavíme dva rozumně plné týmy.

Nevím jak ostatní, ale já jsem docela unavený a nejsem schopen se do toho pořádně opřít. Z první mety nakonec probublávám po předvedených slabých výkonech až kamsi do zadního pole. Ale jak na potvoru to tam zrovna začíná létat, takže mám k vyrábění fatálních chyb i nadále dostatek prostoru a příležitostí.

I já nemám do hry moc chutí, jsem pomalej nadhazovač (co se týče sběru odpálených míčků), Kouleno je nějakej nervózní, všichni podle něj děláme chyby, přehozy jsou na denním pořádku. Na únavu se postupně zapomíná a já se snažím seč mohu dorovnat skóre.

Ostatní ale hrají dobře a díky sérii dobrých odpalů máme dosti drsný náskok. Ale co je nám to platné, když na své poslední pálce druhý tým nabírá vysoké otáčky a dostává se mocným finišem do jednobodového vedení.

Chápete to? Ze stavu 11:20 na 21:20 v sedmé ,poslední, směně, a to jsme předtím nikdy neudělali víc než čtyři body. Ještě jde na pálku druhé družstvo, ale to zvládneme, to jim už přece nepustíme. Bára, Renča, nesmí doběhnout na jedničku. Daří se. Dva auty, pole prázdné. Milan. Znám ho. S ledovým klidem dojde na pálku, srovná se a bez hnutí čeká na nadhoz. Ne vždy se trefí, ale když jo, tak to stojí za to.

Na dohrávku jsme na pálce, takže Komiš je přesvědčen, že je máme na lopatě. No jasně. Bára na pálce. Strike, strike, odpal, out ze vzduchu. Na pálku jde Renča, trochu si zacvičí a je také out. Komiš mě povzbuzuje: "Když ne ty, tak už nikdo!" Sqjele. Soustředím se, až mi lupe za ušima.

Ball. Strike. Ball. Strike. "Pálkař plný!" To mluví o mně? Uf, co teď?!
Teď a nebo nikdy. Soustředím se a co nejrychleji posílám míček - kolem Milana rádoby do catcherovi rukavice, ale ...

Míček už je na cestě, ještě pár nanosekund uvažuju a pak do toho praštím. Náhoda je blbec a já odpaluju! To je bezva! Odhazuju pálku a chystám se na výlet k první metě, když vtom koutkem oka zabloudím k nadhazovači Tomášovi.
... Milan se trefil. Parádně. Ani nevím jak a proč a stojím s nataženou rukou na špičkách.

Právě ze třímetrové výšky sbírá mnou odpálený bejzbolák jako zralou hrušku. To není možný, Tomáš chytá můj potenciální homerun! Merde.
Wow! V mojí rukavici je míček. Vyhráli jsme!

Krtečkův deníček: fotbal

Je hezky, takže si ještě krátce začutáme. Kdo může, běhá, kdo nemůže, plazí se jako já. Hrajeme až nečekaně pohledný fotbálek s častými šancemi na obou stranách.

Káťa má dokonce příležitost kopnout si penaltu, což provádí dosti dobře, leč neméně skvěle zasahuje v bráně Pepin a tak zatím trvá bezbrankový stav. Ne však nadlouho. Do své, možná vůbec první vážně míněné, střely se řádsky opírá Komiš a Pepin nemá, chudák, žádnou šanci.

Balíme sportovní nádobíčko a kručící bříška nás neomylně vedou nejkratší cestou do jídelny.

Krtečkův deníček: tvorba vlastního TV vysílání

Pokud jsme si kdy přáli mít možnost ovlivnit televizní program, tak dnes máme opravdu prvotřídní příležitost. Ve dvou týmech se pokusíme o na první pohled velmi snadnou věc. O natočení půlhodinového televizního programu. Obsah, forma, celkové pojetí - vše je zcela v našich rukou.

Náš tým má jako první k dispozici kameru a tak jsme nuceni rychle vymyslet, čím bude náš program začínat. Monoskopem? Oukej, malujeme monoskop. A co název? Kanál 0609. To je vážně moc hezké.

Chvilku bádáme nad nějakou úvodní sekvencí a záhy někoho napadá natočit otevření skutečného kanálu resp. jeho mříže. Z okna třídy, kde vymýšlíme, si vyhlížíme vhodného kandidáta.

Přichází Jitka s kamerou, celá žhavá na první desetiminutovku našeho programu. My tajně doufáme, že to bude alespoň pět minut.

Nejprve monoskop; Jitka točí a my ostatní snaživě pištíme vysokými hlásky. Pak jdeme ven natočit kanál.

Kupodivu nikdo nemá praktické zkušenosti s otevíráním kanálů, takže zpočátku nevíme, jak na to. Po chvilce marného cloumání s mříží, usuzujeme, že bez nářádí to nepůjde.

Holky jdou za nedaleko se opalujícími domorodci a řkouce "potřebujeme otevřít kanál, abychom do něj mohli vlézt" fasují zánovní krumpáč. Domorodci zůstavají naprosto v klidu, i nadále zachovávají dekorum a sledují naše počínání pouze se zdvořilým zájmem. Patrně půjčují krumpáč za tímto účelem každý druhý den.

Po jednom testovacím otevření prohlašuji, že jsem schopen ostré akce, takže jdeme na to. Jitka zabírá kanálovou mříž, já postupně otvírám a povídám: "Dobrý večer, kanál 0609 právě otvírá... kur**!".

Ta zatracená mříž se samozřejmě zasekává, jak také jinak. Nicméně, v tomto nechtěném provedení se to všem líbí a tak to necháváme beze změny. Pája ještě leze do kanálu, aby mohla zavrtět pupíkem a oznámit divákům, že jde o "živé vysílání".

Jsme rádi, že první část natáčení máme úspěšně za sebou, a s nadějí se ptáme Jitky, kolik čistého času jsme zabili. "Šestnáct sekund." Svatá prostoto! To je tedy nářez. Je nám jasné, že odteď na to musíme jinak.

Zaměřujeme svou invenci na aktivity, které zaberou hodně času a přitom nemusí nutně nudit. V hlavince jedné z našich slečen se rodí geniální nápad - natočíme interview s těmi stoickými, ale nepochybně správňáckými, domorodci! Výborně, začleníme ho do zpráv. Ještě tak nějaké mít.

Pouštíme se tedy do vymýšlení zpráv. Skoro úplně dobrovolně se stávám jejich hlasatelem.

Nejprve dáme novinky z domova, něco ze Šumavských Hoštic - podíváme se obrazem za místní zpravodajkou Katkou, aby nám vyklopila krutou pravdu o tamějších tragických nehodách, následně si o týchž smutných událostech doplníme obrázek rozhovorem s hoštickým starousedlíkem. Na řadu přijdou stručné zprávy ze světa; ke škodě (a možná i zdravotní újmě) diváků, už bez obrazového materiálu, jen s pohledem na hlasatelův obludný xicht.

Naprostou raritou a také trumfem, kterým náš kanál jistě převálcuje veškerou konkurenci, jsou zprávy ze záhrobí v kouzelném podání Krtečka coby jakési divoženky, která zřejmě pracuje pro náš kanál externě nebo něco na ten způsob (v marketingu se nevyznám, sorráč). Taktéž k nakousnutí je Katka, nejhledanější to upír v zemích českých.

Když přichází Jitka, jsme už ready. Začátek zpráv, krvavé Hoštice, dlouhý interview s ukecaným domorodcem (nejen o sérii tragédií v Hošticích, ale i o všeličems jiném), zahraničí, záhrobí. Celkem něco přes čtvrthodinu. Jsme veskrze spokojeni a pouštíme se do vymýšlení dalšího programu.

Zprávy už se nám zdají dostatečně dlouhé. Ještě jednu novinku ze sportu a dost. Pak už dostane slovo večerní program.

Bylo by škoda nevyužít výjimky, která nám byla udělena ministerstvem kultury a která umožňuje vysílat pro mládež nevhodné pořady už po večerních zprávách.

Večerní program je tedy už předem jasný - půjde o erotický film. Ještě před ním však dostojíme vysoké profesionální úrovni našeho kanálu a pustíme krátký šot s lehce moralistickým motivem. Víš s kým spíš?!?

Inspirován šotem, každý z nás chvilku zpytuje svědomí, zda ví či nikoliv, s kým za chvilku půjde do postele. Ale jakpak bychom nevěděli? Vždyť už se všichni známe. A nedočkavě se třeseme na okamžik, kdy se díky natáčení lechtivé scény poznáme opravdu důkladně.

Konečně! Přichází Jitka, dotáčíme zprávy (nepodařený pokus o překonání světového rekordu ve čtyřklikách a pozvánka na noční program; Jitce už dochází baterie), potlačujeme smích při nahrávání šotu, ve kterém naprosto nepřekonatelně debutují (tedy předpoklám, že debutují) ve společném loži Katka a Martin coby králíček Azurit (mimochodem, poznal to vůbec někdo?), a pak už jdeme na věc. Poslední a tudíž nejlepší a nejhambatější díl seriálu Česká šestka.

Máme na zřeteli, že sex je obscénní, pouze pokud se dělá správně, a tak do toho na placu dáváme opravdu všechno. Na prvním místě srdce a vášeň, a hned na druhém všechny, tedy téměř všechny, končetiny.

Vypadá to zřejmě dost přitažlivě, protože našemu pozvání neodolává kameramanka Jitka ani na okamžik. Pokládá kameru a sprintuje k našemu hnízdečku lásky, kde se okamžitě zkušeně (kde k tomu přišla?!) zapojuje do našich erotických hrátek.

Z šestky se rázem stává sedma, ale snad tuhle drobnou perverzi navíc divák ještě snese.

Po, odhadem desetiminutovém, natáčení vášnivé scény jsme všichni zpocení, jako by to ani nebylo jen jako. Oblečení přestává být na obtíž, takže je na sebe zase v rychlosti navlékáme.

Poslední, kdo si ještě zahraje, je Pája, která musí divákům vysvětlit, pročpak došlo po zběhnutí kameramanky k náhlému přerušení programu.

Konec živého vysílání a monoskop. Naše několikahodinová práce je u konce. Jsme napjatí, jak to bude vypadat, ale také nádherně vysmátí z bezpočtu komických situací, které se v průběhu odpoledne vyrojily.

U nás to bylo podobné jako u první skupiny. Z Liby se hned začaly sypat návrhy, točili jsme zprávy, pak reklamu na zubní pastu Chloradon ( s vitamíny chlorem a radonem). Vrcholem našeho vysílání měl být večerní film Láska na západě s Jamie v hlavní roli. Chtěli jsme točit venku, ale baterky videokamery byly proti. Takže v tělocvičně. Pokud byla první skupina u natáčení vysmátá, co teprve říci o nás. Seznámení poprvé, klapka. "Já jsem Hight Tom ..., Ahoj já jsem Bára" Stop - ty jsi přece Chodí s želvou. Jitko, nech to tam, bude sranda. Seznámení podruhé ,klapka. "Tedy vlastně Bára". Kvůli záchvatům smíchu a ... jsme museli i přes nedostatek času točení přerušit. Seznámení potřetí, klapka...
Rychle na večeři. Sladká rýže s malinami. Mňam. Dávám si plný talíř - hluboký, druhý, třetí.

Krtečkův deníček: soutěž o nejlepšího manažera

První hra, která výrazně protěžuje fyzicky silné jedince na úkor slabých a ve které mají tedy její účastníci nerovné šance.

Uvědomuji si, že toto je jedna ze skutečností, která udělala zrovna z letošního Sportissima nezapomenutelnou akci (alespoň co se týče mě). Většina kompetitivní zábavy byla organizována v týmech, vlastně téměř všechna. V hrátkách, které hrál každý za sebe, šlo především o kreativitu (přednáška, obličej, etc.). Fyzička byla potřeba jen v první etapě potopy, na kuličkách (uf, úplně mi odešly svaly na prstech) a pak, sice drsným ale nikoli diskriminačním způsobem, při aerobiku a tanečním maratónu. Při všem ostatním záleželo vždy minimálně na dvou lidech, jak se s nastalými problémy či hádankami poperou. A jak známo, ve dvou se to lépe táhne. Tedy většinou. Měli jsme možnost zjistit, že ani ve třech či pěti lidech to není marné a že kromě podělení se o úkoly to s sebou přináší i spoustu legrace. Gratuluji, Kouleno. Nevím, zda to byl Tvůj původní záměr, nebo se to jen tak vyvrbilo, ale mně to takto naprosto vyhovuje a proti loňskému Sportissimu v tom cítím kvalitativní skok.

Tak tedy - běhací hra. Ač se nás Komiš s Koulenem snaží přesvědčit, že záleží stejnou měrou na nohách i na hlavě, je tahle formulace poněkud přeceněná ve prospěch hlavy. Ta přijde ke slovu jen zřídka.

Úkol je relativně jednoduchý. V kancelářích pěti televizních společností uzavřít co nejvíce exluzivních smluv a nakoupit co nejvíce materiálu v co možná nejatraktivnějších časech a jím pak zaplnit vysílací schéma svého kanálu. Nakupují se balíky po jedné hodině, jak je v šoubyznysu zvykem, ehm. Stanice mají své základny rozptýleny po blízkém (jak se to vezme) okolí.

Vyrážíme. Nenadán ženskou intuicí, volím špatný směr. Běžím k jedné ze dvou nejvzdálenějších stanic. Když se vracím a lepím ulovený atraktivní čas na jeho místo, s údivem zjišťuji, že někteří už mají nakoupené dva balíky. Začal jsem vážně dobře, říkám si.

Zvažuji, zda má nějakou cenu vypravit se na bližší stanice. Shledávám, že nikoli, protože tam už jistě budou atraktivní časy vybrány. Běžím tedy ještě jednou na onu vzdálenou stanici, kam zatím nikdo jiný moc nezabloudí a kde je tudíž slibná šance, že nakoupím pokračování už zakoupeného programu. Tento záměr vychází, ale pak už mě opouští veškeré štěstí.

Běhám jak pako, dost často pro nic za nic; ne sice vinou vlastní blbosti, to spíš rychlosti soupeřů, ale je to stejně psychicky vyčerpávající. Většinou jen paběrkuji na zbytcích.

Zpočátku skutečně běhám, pak klusám, jdu rychlým krokem, jdu normálně, lehce kulhám, a nakonec už jen pajdám a sotva se držím na nohou.

Naštěstí už hra spěje ke konci. Nějak nám nejsou nakloněny okolnosti, dost možná že ani místní velcí hoši, a některé z nachystaných papírků prostě mizí.

Celkově to nebylo špatné. Jsme jen napůl mrtví.

Taktika byla na tuto hru jasná. Běhat hlavně nazačátku a najít nejbližší stanici. Ale zkuste sprintovat s plným tedy spíše přecpaným břichem. A to jsme s Milanem ještě trefili skoro tu nejvzdálenější stanici. Toto je přece hra, kterou bych mohl vyhrát. Mám už zmapované všechny stanice, ale zdá se mi, že přicházím pozdě. Běžím s Véčka, počítám lidi. Ještě tam bude dvoubodový lístek. Dobíhám rychle zpět a ouha po stanici ani vidu ani slechu, tak rychle na nejbližší SAT - ten tam sice je, ale bez lístků, Nova - poslední dva. Už zbývá jen nejvzdálenější MTV. Vybíhám zaráz s Milanem. Jestli takhle běhal pořád, tak to nemám šanci. Pořád se drží na tomto děsné tempu. To už se blížíme zastávce, kde MTV sídlí a dobíháme Páju. Jdu do sprintu z posledního. Milana nechávám za sebou, Pája mě uslyšela a rozběhla se. Všichni tři se vracíme s posledníma lístkama. Nedopadl jsem špatně. Druhé místo. Překvapení večera - první místo : Pepin.

Krtečkův deníček: pouštění TV tvorby

Scházíme se, abychom si prohlédli naše televizní programy. Jitčin největší strach se záhy rozplývá - zvuk funguje téměř na jedničku. Obsazujeme židličky a napjatě očekáváme příští dění.

Vlastně ani nevíme, jak v reálu vypadá náš program, takže jsme zvědavi i na něj. Shledáváme, že to není úplně to pravé ořechové, trochu žvatláme a není nám chvílemi rozumět. Ale celkově je to ohromná sranda. Sice se více bavíme u vlastního programu než u konkurenčního, a stejně to platí i naopak, ale co na tom, hlavně že je veselo.

Rozhovor s vesničanem je, podle mého názoru, prostě pecka, ten dobrý muž se narodil pro šoubyznys. Zprávy jsou průměr. Šot s králíčkem Azuritem je další nepřehlédnutelnou perlou; mé uznání aktérům i tvůrci nápadu. Erotický film je divácky poněkud neatraktivní. No bodejť, když není nic vidět. Ale s celkovým dojmem jsme, řekl bych že poprávu, spokojeni.

Program druhého týmu nezaostává za naším ani o chloupek. Těžiště tvoří, podobně jako u nás, hlavní zpravodajský pořad. Dojde i na rozhovor, který je, ač diametrálně odlišný od toho našeho, taktéž naprostou božárnou. Jde o interview s herečkou Jamie Lee Curtis, která je na návštěvě Prahy. Ptá se Tomáš coby reportér a nenapodobitelným způsobem překládá Pepin. Herečku samotnou představuje asi Markéta, ale moc jistý si nejsem, je jí tak podobná!

"Líbí se vám Praha?" - "Do you like Prague?"
"Yes, I do." - "Jamie říká, že se jí v Praze velmi líbí, nejraději že se prochází po Karlově mostě, večer si ráda zajde do dobré restaurace a pak na představení Národního divadla. Také doufá, že se sem už brzy opět bude moci podívat..."

Na sex přichází řada už v rámci zpráv; v tomhle se tedy má náš tým od svých kolegů ještě co učit. Průměrný je poněkud zdlouhavý příspěvek z blázince (či odkud). Po zprávách je na řadě romantický film s Jamie v hlavní roli. Děj je vskutku strhující, postavy fascinující. Chodící Se Želvou mě rozchechtává natolik, že mi málem zapadne jazyk, a kolemsedící mě napomínají, ať neřvu, že neslyší. Chodící Se Želvou. Já se asi pominu. Protože to kolegové natáčeli v tělocvičně, není příliš dobře rozumět a tak se jinak moc nechytám. Nicméně kouká se na to hezky.

Jak už jsem řekl, celkový dojem z programu je minimálně stejně dobrý jako z toho našeho. Kouleno se zdá být pobaven a Jitka, ta už byla vysmátá, když to natáčela.

Bylo to celé skvělý nápad.

Krtečkův deníček: schůze

Na závěr nabitého dne se scházíme na schůzi.

Známe se už osm dní. Osm neobyčejných dní. Osm dní, ve kterých jsme si občas sáhli na dno svých sil, fyzických i psychických. To znamená, osm dní plných okamžiků, kdy se člověk chová naprosto přirozeně, neboť už nemůže jinak.

Známe se už osm dní a, ač se to může zdát absurdní, znamená to, že se známe mnohem lépe, než třeba se svými spolužáky, které sice vídáme den co den už celá léta, ale nikdy jsme s nimi neprožili žádnou krizovou situaci a neznáme jejich pravý charakter, pouze ten který staví vědomě na odiv.

Známe se už osm dní a je pravděpodobné, že nám na mysli vytanulo pár otázek, na něž bychom rádi znali odpověď.

Je to, jak se chováš, pouze póza? Změnila ses, změnil ses? Budeme ti chybět? Líbí se ti tyhle holky, tihle kluci? Proč čteš pohádky?

Po jednom přicházíme před improvizovaný řečnický pult a čelíme zvídavým dotazům svých kolegů. Ptáme se více a častěji a odpovídáme déle a mnohem uvolněněji než před týdnem, takže čas jen letí.

Některé z dotazů jsou nemálo promyšlené a zdá se, že tazatele skutečně zajímá odpověď, což při naší první zpovědi (první den akce) nebylo zrovna pravidlem.

Zajímavé dotazy, někdy opravdové perly, klade Komiš, ač nás zažil jen pár dní. Jejich nevýhodou je, že se nad nimi člověk musí zamyslet, což nám, vzhledem k pokročilé hodině, činí téměř fyzickou bolest.

Je už po druhé hodině ranní, zmáhá nás únava a to je trošku škoda, ale nedá se nic dělat. Dotazy řídnou, zvědavost ustupuje otupělosti. Konec kolečka, někteří už napůl spí, někteří ospale přemítají o skutečnostech, které vypluly na povrch, a jsou i tací, které tahle schůze zdrtila.

Pácháme hygienu, lezeme do pelíšků, dáváme si hlavičky k sobě a ze spacáků tvoříme hvězdicovitý útvar, zhasínáme a svítíme si jen Tomášovou baterkou. Čtu pohádku, ale třetí větu už neslyší nikdo kromě mě, takže to balím.

Krtečkův deníček: 9. den, ringo

Poslední bodovaná záležitost. Čtyři týmy. Jsem draftován k Líbě a Janě.

Hraje se systémem každý s každým. Kdo zrovna nehraje, dívá se. A je na co. Za většinu výměn ze zápasu dvou nejlepších týmů by se nemusela stydět ani reprezentace.

Náš tým se drží statečně, ale na přední místa to nestačí. Mně to nijak zvlášť nevadí a doufám, že holkám také ne.

Navíc přece jen dosahujeme parciálního úspěchu, který nás vynáší na třetí místo. Poražíme totiž Tomášův tým. Tomáš si svá dvě děvčata špatně organizoval, anebo jim spíš ani neponechal prostor, aby mohly předvést, že ringo také umějí.

Mimochodem, Jitka to píská jak ponocnej, ale dá se to jakžtakž snést.
Máme s Krtečkem a Markétou neuvěřitelnou smůlu. Zatímco ostatní hrají většinou na 2:0, my vždy prohráváme 2:1. Poprvé to bylo děsné. Celkový stav 1:1, jinak 16:16. Rychlejší vyhraje. Teď má jeden kroužek v ruce tuším Pája a druhý já. Rychle odhazujeme a bác, kroužky se srazily přesně nad sítí, oba spadli do hřiště, každý na jednu polovinu. A schválně hádejte, kam dopadl dřív. Poslední místo, to jsme nečekali.

V každé volné chvíli, kdy nehraju, kradu Katce Šunkový nářez od Bukowského a noříc se v jeho stránky zapomínám načas na okolí. Vskutku zajímavá literární záležitost.

Dopoledne posledního dne ubíhá rychleji, než bychom si byli přáli. Na druhou stranu jsme zvědaví, co se ještě chystá.

Krtečkův deníček: malování masek

Dostáváme za úkol vyrobit si za užití svých oblíbených temperek masky. Říkáme si, k čemu nám asi budou. Že by karneval?

Kouleno vece, že by nás měla naše maska pokud možno charakterizovat, ale beru si to k srdci asi pouze já. Ostatní už stříhají, malují a lepí, zatímco já stále přemýšlím, co mě nejlépe charakterizuje a proč.

Nakonec mě napadá, že budu motýlem. O motivech, které mě k tomu vedou, je asi lépe pomlčet. Ale sám jsem nadmíru překvapen, kolik nalézám metaforických paralel mezi svou povahou a svou laickou a notně omezenou představou o běžném typu motýla, jak ji mám vypěstovanou rodinou a školou (nebo spíš školkou).

Ať už tedy z jakéhokoliv důvodu, jsem motýlem. S radostí shledávám, že tento tvor má i jiné přednosti. Například se lehce kreslí a vystřihuje. A také dobře drží na nose.

Masky jsou hotovy. Netoliko my.

Krtečkův deníček: oblečení

Z přinesených vydělaných kůží je ještě třeba si spíchnout něco na sebe.

"Dejte si záležet, bude to vaše jediné ošacení..."
"To jako vážně budeme pod tím nazí!?!"

Jo, to jako vážně. Takže bacha na to.

Rozdělujeme látku. Kluci dostávají materiál jen na bederní roušku, holky i něco na podprsenku.

Pouštíme se do toho. My, chlapi, máme ušito za pár okamžiků. Zdobíme si své oblečky, převlékáme se do nich a začínáme s výzdobou našich těl.

Ženské se s tím pářou mnohem déle. Ale výsledek je až zarážejícím způsobem dokonalý, to se musí nechat. Jejich modely si zaslouží být předváděny na módní přehlídce, připadám si nehodný takové elegance. Nepřeháním, když řeknu, že by ve svých šatičkách mohly bez obav vyrazit na pláž a nikdo by patrně nezaznamenal nic neobvyklého.

Po nezbytné výzdobě svých tělesných křivek i rovinek jsou konečně hotovy i holky a otevírá se možnost pokračovat v programu. To vítáme, mimojiné proto, že nám už hlady naříkají bříška. Doufáme, že se brzy vydáme na lov.

Krtečkův deníček: tanec + 10 nejcennějších kusů oblečení

Lov bude, ale ještě předtím je třeba řádně provést obřad obětování.

Při rituálním tanci postupně obětujeme srdci nejdražších deset kusů oblečení. Šaman je úředně zabavuje a pěkně si to užívá.

Meditujeme a přijímáme do sebe prostřednictvím posvěceného nápoje Velkého Ducha, aby nás vedl a ochraňoval při nadcházejícím lovu. A pak už nastává ten pravý čas.

Krtečkův deníček: hon na bizony

Vyjíždíme na kolech! To je neuvěřitelné. Nejen pro nás, ale hlavně pro všechny kolemjdoucí a také pro většinu řidičů, kteří nás míjejí ve svých korábech sice v uctivé vzdálenosti, zato však v téměř nulové rychlosti, oči navrch hlavy.

Jedeme dále, než by nám možná bylo milo. Ale hon je hon, bizoni nečekají.

Dorážíme na místo, kde nám Nadržený Býk (nebo to byl Malý Vůl?) zanechal znamení, že bizoni se pasou nedaleko. Hledáme jeho další zprávu (u velikého osamoceného stromu) a za krátký čas ji nalézáme. Necháváme naše kola, aby se napásla, a začínáme hledat bizony. Podle stopařova písemného sdělení stepují někde na jihozápadě.

Protože se rozprcháváme všemi směry, někdo ten jihozápad prostě trefit musel. Jana svolává všechny ke krmelci, kde byla chvíli před tím zákeřně napadena a žel též nabodena krvechtivou lesní včelou nebo snad vosou. Domnívá se, že by maso mohlo čekat uvnitř krmelce. Jasně, to by bylo docela symbolické.

Záhy ale objevujeme divné růžové věci rozvěšené porůznu na stromech. Ježíšku na bříšku, snad to není...

Je. Je to to, co hledáme.

Sbíráme ze stromů kusy masa a přemýšlíme, jakpak tu asi visí dlouho.

Kus masa, který jsem si vyhlédl, je přivázán vprostřed nevysoko rostoucí větve. Zkouším provázek z větve vyvléknout, rozvázat jej, překousnout, přešudlit kamenem, přepálit očima, leč všechno marno. Nakonec dělám to jediné možné - beru maso i s větví.

Vracíme se ke svým ořům, Tomáš mi pomáhá zbavit se větve a vyrážíme domů do jeskyně.

Na zpáteční cestě se přihází nehoda. Přes masky není skoro vidět, takže se akorát divím, že k tomu dochází až teď. Markéta nechtěně najíždí do Jany, obě sebou sekají do příkopu. Jana je celkem v pohodě, zato Markéta je odřená i za ušima a není jí vůbec do smíchu, ni do řeči. Za Koulenovy pomoci se belhá do školky. Někdo bere kolo Koulenovi, já beru kolo Markétě, a jdeme za nimi.

Oknem do kuchyně podáváme Kačence ukořistěné maso, aby ho mohla přetavit do kouřící pečínky.

Vtom si uvědomuji, že kolo, které jsem vzal Markétě a které má po nehodě rozhozená řídítka, je vlastně Kačenčino, a jímá mě hrůza. Vždyť by to mohla Kačenka zahlédnout oknem! Mrkám na Koulena a šeptám: "Dělej, narovnej to!" Kouleno okamžitě pochopí a aniž by si Kačenka něčeho všimla, je její bike během okamžiku dán opět do cajku.

Lov byl úspěšný, zasloužíme si odměnu. Teplou a vlhkou. Řeč je o koupeli.

Jedeme na hřiště, tam nás Kouleno zaříká, abychom po zbytek odpoledne nemluvili. Provázeni posměšky místních buranů skládáme kola. Nemám jim jejich chování za zlé, také jsem to dělával. Naposledy ve školce.

Krtečkův deníček: koupání + mlčení

Jdeme do sprch, všechna tři pohlaví do jedné; kdo se stydí, musí počkat. Fyzická očista mi přináší i očištění psychické; dostavám se do mírného transu, je mi vážně dobře, jen mám trochu melancholickou náladu.

Rozebíráme si každý svých deset nejcennějších svršků a oblékáme se do nich, jak nejlépe umíme. Mám k dispozici vpodstatě tři rovnocenné sady oblečení ve složení kraťasy-triko-flanelka. Jednu z nich volím a zbytek, včetně apartního divošškého oblečku, si hážu přes ruku.

Vracím se do školy. Tam jsem odchycen Koulenem.

Krtečkův deníček: posezení + pokec (pantomima)

Poslepu jsem přiveden do jídelny. Slyším meditační hudbu, otvírám oči a zřím romanticky osvětlené zátiší vystlané spacáky a zabydlené několika lidičkami. Do jedné ruky beru chléb, do druhé pitivo, a uvelebuji se po jejich boku.

Postupně se schází celé osazenstvo. Markéta se, chudák, sotva drží na nohou. Sedáme do kroužku, hledíme na sebe a přemýšlíme.

Náhle se Kouleno obrací k človíčkovi po svém boku, cosi mu živě naznačuje, hladí jej a líbá, a pak se přesouvá k dalšímu. Sledujeme jeho počínání se zkrabatělými čely a po krátké chvíli nám dochází, vo co go. Tvoříme konfiguraci typu peer to peer, neboli hezky česky - každý s každým.

Těžko přetěžko se vyjadřují pocity pouze mimikou. Ani potom, co něco pracně vysvětlíte, si nemůžete být jistí, jak si to váš protějšek vlastně vyložil. Jsem v tomhle ohledu obzvláště tupý a nechápu ani ty nejjednodušší významy. S Martinem se v nouzi nejvyšší utíkáme k prstové abecedě.

Přesto chci, aby alespoň lidé, kteří mi skutečně přirostli xrdci, to věděli, a tak vždy snaživě ukazuji: ty - v mém srdci. Zdá se, že to chápou, ale buď tomu nevěří nebo jsou v rozpacích, co já vím. A tak aspoň měníme košile, trička, dokonce i brýle za hodinky.

Kolečko je dotočeno a naše myšlenky se vrací k primárním potřebám a primitivním motivacím. Máváme křídélky, dávaje tak najevo, že se nám zachtělo kuřecí-bizoní pečínky. A Kačenka nás nezklame.

Krtečkův deníček: jídlo (kuře)

Papáme bizona. Kouleno je hotov nejdříve a začíná dělat blbinky. Oceňujeme je smíchem, aby nebrečel.

Po jídle padá mluvící moratorium a jdeme zpět do spacákového ležení a do kolečka.

Krtečkův deníček: klady + zápory

Znovu si vyjasňujeme vzájemné pocity, tentokrát už na plnou pusu.

Nejprve kolečko škaredé. Co kdo komu ošklivého provedl, co komu na kom vadí, co kdo dělá špatně. Rád bych přitvrdil, ale nemůžu si na nic negativního vzpomenout. To dělá ta selektivní paměť; ta, kvůli které jsem vyletěl z vysoké. Ale ostatní, zvláště pak Kouleno, přece jen nějaké ty nepříjemné střípky posbírají a také prezentují.

Kolečko sympatií roztáčíme s o poznání větší vervou; chválíme, až se nám od pusy práší. Lidé jsou tu skutečně skvělí a tak, než abych chválil zeširoka, spíš přemýšlím, co u každého kterého z nich vyzdvihnout jako výrazně senzační vlastnost, případně jaký příjemný zážitek mám s ním či s ní spojený. Není to vůbec žádný problém.

Poslouchám také, co říkají ostatní o mně, a jsem naměkko. Pája snad dokonce říká cosi o ideálnosti, což mě přivádí na myšlenku, že v Anglii musí být chlapi opravdu strašní.

Krtečkův deníček: vyhodnocení

Ač jsem byl skutečně v počátku nakloněn věřit tomu, že by se letos obešlo Sportissimo bez bodování, je to samozřejmě nesmysl. Bodovací tabulka tu má své opodstatnění. Ať už jde o motivaci, určité srovnání nebo třeba Koulenův čísílkový fetiš.

Takže co teď s těmi body? Sečíst? Sečíst! HVT už má sečteno a jasno a vzápětí s výsledky seznamuje i nás.

Objevem Sportissima '98 se stává Jana, pro svou nezdolnost a pozitivní myšlení a jistě i jiné kvality. Nejlepším chlapem je po zásluze Tomáš. Nejlepší holkou a zároveň i celkově nejlepším účastníkem, taktéž zaslouženě, jest Káťa.
Katka je první 311 bodů, my s Janou máme jen 310. Jediný bod mi chyběl k vítězství. Třeba aspoň jedno vítězství v dnešním ringu, nebo ten fotbal, kde rozhodl jeden gól, basket, ... No nic. Není přece důležité vyhrát, ale přežít! (heslo Sportissima '97)

Obdržené laskominy nechávají vítězové napospas davům. Katka nemůže uvěřit náhlému štěstí, které ji potkalo. Právě získala nefalšované a poctivě skrz-na-skrz-shora-dolů-zleva-doprava-křížem-krážem-a-dokonce-i-za-roh propocené Koulenovo tričko.

Kdo má chuť, dojíždí ještě nachystané chleby. Kouleno nabádá, ať všichni přijedeme minimálně na MS v ringu a na Softbalvíkend Járy Cimrmana. Jsem zvědav, jestli se někdo ukáže. Byl bych moc rád.

Pak se dáváme do uklízení. Společně s Jitkou a Janou obdivujeme uměleckou hodnotu původní výzdoby, kterou vracíme na místo. Zejména nástěnky berou za srdce. I za jiné vnitřnosti.

Dokončujeme uklízení, strojíme biky a loučíme se s HVT. Vyrážíme směr Vimperk. Na pár minut mizíme v kvalitní mlze.

Všímám si, že Bářino kolo řídí spíš její batoh než ona. I přesto šťastně dorážíme na vimperský nádr, neméně šťastně podáváme kola u čiperného staříka, který se kvalitně proběhne, házíme poslední pokec. Poslední proto, že téměř okamžitě po nástupu do vlaku do jednoho usínáme.

Ve Strakonicích jsme cobydup, všichni se soukají ven, nakonec i já, když vidím, že dál už to určitě nepojede.

Je tu první ze série loučení, dál jedu přes České Budějovice (proč?), ostatní jedou přes Prahu. Jejich expres už nedočkavě pobafává a tak se v rychlosti pusinkujeme, objímáme a třeseme si pravicemi.

Chci toho tolik říct, ale přemáhá mě dojetí. Lidičci nastupují, ještě si podáváme ruce okýnkem a pak už nadobro odjíždějí. Mávají, bože jak krásně mávají. Mávají a usmívají se, a tak mávám a usmívám se i já, ale srdce mi pláče. Mám slzy v očích a je mi mizerně.

Hodinku dřepím ve Strakonicích, pak se plácám čtyři hodiny v Českých Budějovicích...

Poslední etapu cesty prospím i přes neúnavné ječení asi pětileté slečny, která spolu se svými dvěma tatínky (no fakt) cestuje se mnou v kupé. V Brně vylézám z vlaku asi ve čtvrt na osm, jsem otupělý, cítím jistou hořkost a mám sucho v puse.

Všude dobře, doma nejlíp? Nějak se mi tomu nechce věřit...



Pár poznámek na závěr:

1. Tento dokument byl sepsán, aniž by bylo přihlíženo k dodržování zásad českého pravopisu a mluvnice, chronologie (psal jsem napřeskáčku), slušného vychování. Přijměte mou omluvu.

2. Pokud by tento text posloužil pro připomenutí příjemných chvil strávených na Sportissimu '98 jeho účastníkům, posloužil by dobře.

3. Prosím, neodsuzujte mne pro můj literární exhibicionismus, je pevnou součástí mé osobnosti. Objevíte-li však faktické chyby, dejte mi vědět, rád je uvedu na pravou míru. Ozvěte se i v případě, že si po přečtení tohoto textu vytvoříte na něj nějaký vyhraněný názor, ať už záporný či kladný. Taktéž mi dejte vědět, pokud by se vás něco nepříjemně osobně dotklo. Je to pochopitelně celé psáno spíše s humorem, ale člověk nikdy neví. Děkuji.

Milan

Po trojím přečtení Milanova sqělého zápisu jsem do něj vepsal můj pohled. Doufám, že to nepokazilo jeho souvislost a přispělo to k dobrému. Rádi bychom s Milanem přidali i Vaše zážitky a názory. Ozvěte se!

Toto povídání je umístěno na internetu spolu s fotkami na adrese:
http://www.inf.upol.cz/~lount/Sportissimo

Tomáš 15.9.1998